Případ tří pistolí

Kapitola 5: Hledám jistýho Yvése Serreta

   Komisař Valméras obratně řídí svoje vozidlo v hustém pařížském provozu. Pan Serret vzbudil jeho zájem. Serretova nervozita byla velmi podivná a komisař Valméras si umínil, že zjistí, co za ní je.
   Musí dával pozor. Už dvakrát ho málem ztratil z dohledu. Serret určitě ví, že ho komisař Valméras sleduje, proto Serret zkusí několik relativně bezpečných únikových manévrů, ale Valméras se ho drží jako klíště.
   Za několik minut už Serret zajíždí do podzemní garáže, která náleží k budovám kriminální policie na Batignolleském bulváru.
   Komisař Valméras jen žasne. Jakého klienta tady asi pan Serret má? A co tu chce dělat? Potřebuje snad z nějakého mluvit s některým policistou? Proč tedy nepromluvil s komisařem Valmérasem?
Serret vystoupí z auta a ustrašeně se ohlédne. Když koutkem oka zahlédne nezaměnitelnou postavu komisaře Valmérase, okamžitě se bezhlavě rozběhne. Málem vrazí do uniformovaného policisty, který právě přivádí k výslechu vězně.
   Komisař Valméras se za ním vydá stejně rychle, ale na rozdíl od Serreta si dává pozor na cestu, proto se dokáže velmi obratně vyhnout přijíždějícímu vozidlu s kancelářským zásobováním.
    Pan Serret naskočí do zavírajícího se výtahu a odjede s ním. Podle panelu zastaví výtah v pěti různých patrech.
   „Pacholek jeden, uklouzl mi,“ zanadává tiše Valméras a vztekle si přivolá druhý výtah.
    Horečně přemýšlí, jak by znovu chytil stopu pana Serreta. Komisaři se zdá, že ten člověk může mít dost důležité informace. Komisař si umíní zeptat se svých kolegů z ostatních oddělení policie, jestli náhodou nemluvili s panem Serretem. Pokud však má zůstat Serretova návštěva na policii utajená, tak mu nikdo nic neřekne. Přesto se rozhodne, že to zkusí.
   Komisař Valméras si zapamatuje, ve kterých patrech výtah zastaví. Nejdříve to je čtyřka, kde sídlí mravnostní oddělení spolu s oddělením pro kybernetickou kriminalitu. Zmáčkne tedy číslo 4 a jel vzhůru. Jakmile komisař Valméras vystoupí, přeptá se každého ze zdejších lidí na muže Serretova vzhledu. Od všech dostane zápornou odpověď. Ne, nikoho toho popisu zde neviděli. Přesto mu někteří potvrdí, že s nimi jel výtahem.
   Komisař jim poděkuje a pokračuje ve svém pátrání dál. Budova kriminální policie je velmi rozlehlá a ten chlap se může nacházet kdekoli. Jediným vodítkem k jeho nalezení je popis a že použil výtah, který se zastavil v pěti rozdílných patrech. Vypadá téměř nemožně, najít ho. Serret přece mohl proklouznout komisaři za zády a sjet jiným výtahem zase dolů do garáží nebo to vzít po schodech.
    „Nevzdám to… Musím zjistit, co tady chtěl!“ bručí si komisař Valméras pod knírem při jízdě výtahem do šestého patra, kde jsou kanceláře oddělení organizovaného zločinu. „Když zjistím, do kterýho patra jel, můžu zjistit, ke komu šel a pak už budu jen krůček od toho vypátrat, co tady chtěl, i kdyby mi utekl za zadkem.“
   Výsledek komisařových dotazů u zdejších zaměstnanců se rovná nule. Nikdo tu ani koutkem oka nezahlédl procházet muže, který by odpovídal Serretovu popisu.
   „Ve výtahu ale takovej člověk byl,“ přizná jedna žena, která nese nějaké listiny k podepsání komisaři tohoto oddělení.
   „Víte, kam jel?“ zeptá se komisař Valméras s nadějí v hlase.
  „Ne, to nevím,“ odpoví a pokračuje ve své cestě za svým šéfem.
  Další patro je osmička- vloupání, majetková trestná činnost a drobná kriminalita.
  Komisař Valméras do omrzení opakuje svou otázku a dostává na ni stejnou odpověď jako v předchozích patrech. Nikdo takový tu nebyl, ale pokračoval výtahem nahoru. Nikdo však neví, do jakého patra mířil.
   V desátém patře sídlí protidrogové s hazardními hrami. Ani tady komisař Valméras příliš neuspěje. Serret zde nevystoupil. Ano, vezl se výtahem. Ne, nevědí, kam měl namířeno. O ničem nemluvil. Jen se kolem sebe ostražitě rozhlížel.
  Valméras si připadá jako lovecký pes, který ztratil čerstvou stopu. Pomalu mu dochází naděje, že Serreta v tomhle lidském mraveništi najde a promluví s ním. Ví sice, že ho najde doma, ale Serretovo chování bylo natolik divné, že si člověk mohl ledacos domýšlet. Komisař tomu chce přijít na kloub hned.
   „Zbývá poslední patro, dvanáctka… Finanční kriminalita a doprava… To je ono!... Ten chlap mi tvrdil, že je účetní… Co když má na srdci něco, co můžou vyslechnout jenom na finančním nebo na dopravce?“ přemýšlí komisař Valméras cestou do dvanáctého patra.
   Několika dotazy Komisař Valméras zjistí, že jím popsaný muž zde skutečně vystoupil z výtahu a bez jakéhokoli vyptávání, či shánění šel do kanceláří finančního odboru a to rovnou za jejich šéfem, komisařem Lapointem. Zatím pana Serreta nikdo neviděl odcházet.
   Komisař se trochu pousměje. Konečně mu zase štěstí přeje. Nesmí to však zakřiknout. Ještě se může ukázat, že sem Serret přijel ze zcela nevinného důvodu.
  Sklo ohraničující kancelář komisaře Lapointa je vybaveno žaluziemi stejně jako sklo kolem kanceláře komisaře Valmérase. Komisař Lapoint si tyto žaluzie stáhl, aby měl trochu soukromí.
  Komisař Valméras zaklepe na prosklené dveře a čeká, až se ozve hlas jeho dlouholetého kamaráda Edmonda Lapointa.
     „Dále prosím,“ ozve se trochu vyšší hlas.
    Valméras vejde, a tak se setká se svým o rok nebo o dva starším kolegou v řemesle, který navíc patří k Valmérasovým nejbližším přátelům.
   Lapointovy černé kučeravé vlasy už notně šediví a na zářivě blankytných očích v oválném, bezvadně oholeném obličeji musí neustále nosit brýle, sedící na baňatém nose, jenž jako by právě vypadl karikaturistovi z pera. Komisař Lapoint býval v mládí vysoký, štíhlý chlapec, nyní však vypadá jako dobromyslný venkovský strýc s blahobytným panděrem. Důsledek skvělé kuchyně jeho manželky.
  I když se Lapoint tváří jako vtělená naivita, těžko najdete druhého stejně schopného odborníka na finanční kriminalitu.
    Valméras okamžitě postřehne, že Lapoint je v kanceláři sám. Kam ten Serret odešel? Valméras si připadá dost hloupě.
    „Nazdar, Jeane, dlouho jsme se neviděli. Co ode mě potřebuješ?… Přece mi nechceš namluvit, žes přišel jenom na návštěvu,“ usměje se Lapoint na Valmérase.
    „To máš pravdu, Edmonde… Hledám jistýho Yvése Serreta,“ řekne stručně Valméras.
    „Proč ho sháníš?“
   „Sledoval jsem ho od místa činu až sem, protože se choval dost divně, když jsem s ním mluvil.. Tak je tady nebo ne? A co tady vlastně dělá?“ komisař Valméras se posadí naproti svému příteli.
    „Byl tady… Přišel si pro další instrukce.“
   „On dělá pro tebe?“ diví se komisař Valméras.
   „Je to jeden z mých lidí.“
  „Nic mi o tom neřekl.“
  „To bylo na můj příkaz… Proč s ním potřebuješ mluvit?“
  „Jde o vraždu Anselma Reniéra… Mám pocit, že Serret ví víc, než mi řekl.“
  Lapoint se chvíli dívá na Valmérase.
  „Myslím, že ti to mohu částečně osvětlit… Pana Reniéra, který byl ředitelem pěti poboček Lyonské banky a sedmi dalších po celé Francii, jsme sledovali kvůli velmi podezřelým pohybům na některých účtech, které spravoval. Všechny transakce nesly znaky praní peněz. Potřebovali jsme však mnohem více důkazů. Ty měl opatřit inspektor Serret,“ Lapoint mluví pomalu a rozvážně, jak to mívá ve zvyku už od mládí.
   „To mi inspektor Serret nemohl říct sám?“
   „Já mu zakázal, aby o Reniérovi a o čemkoli, co se ho dotýká, mluvil s někým,  jiným než se mnou. Nenapadlo mě, že by Reniéra mohl někdo zabít a že to dostaneš na starosti právě ty.“
   „Mohl bys mi dát nebo poslat to, co na Reniéra máš?“
  „Jistě, ale bude to nějakou dobu trvat… Mám potíže s počítačem a technik se mi na to mrkne až pozejtří… A Serretovi řeknu, aby s tebou plně spolupracoval,“ slíbil Lapoint.
   „Díky.“ Komisař Valméras se rozloučí a odejde.
  Komisař Lapoint si k sobě zavolá svého podřízeného inspektora Serreta a promluví mu do duše: „Od téhle chvíle budete spolupracovat s komisařem Valmérasem. Cokoli od vás bude potřebovat vědět, to mu sdělíte. Jde o vraždu, to jste snad pochopil.“
   „Ano, pane komisaři… A vy byste měl vědět ještě jednu věc.“ Serret se tváří jako malý kluk, co rozbil okno a chytili ho při tom.
   „Co se stalo?“ zeptá se komisař Lapoint v předtuše další špatné zprávy.
   „Moje služební pistole,“ vydechne nešťastně Serret.
  „Neříkejte mi, že se vám ztratila,“ vyděsí se komisař Lapoint.
  „Bohužel, ano,“ přizná nevesele Serret.
„Cože?!… Kdy a kde jste svou pistoli viděl naposledy?“ Komisař Lapoint málem vyskočí z židle, když se dozví, jaká pohroma stihla jeho inspektora.
  „To je právě to… Nemůžu si vzpomenout… Před čtrnácti dny jsem s ní byl na přezkoušení  a pak jsem byl na jedné oslavě. Po celou dobu jsem měl svoji pistoli u sebe… Když jsem se vrátil domů, uložil jsem svou berretu do bezpečnostní schránky… A dnes ráno jsem zjistil, že ve schránce není… Nevím, jak a kdy se mohla ztratit a nikdo se mi do bytu nevloupal.“
   „A neměl jste u sebe nějakou ženu před tím, než jste ztratil svou pistoli?“ o komisaře Lapointa se chvíli pokouší mdloby.
  „Měl… Vy myslíte, že snad ona…?“ vyděsí se Serret, když mu dojdou souvislosti.
Uvědomuje si, že se dopustil velké chyby a že ho to bude stát místo.
„Svatej Mikuláš to určitě nebyl… Být vámi, jdu co nejdřív za komisařem Válmérasem a svěřím se mu… Každopádně se modlete, abyste svou pistoli co nejdříve našel,“ komisař Lapoint raději ani nedomýšlí všechny důsledky této události.
   „A nemohl byste vy? Znáte komisaře Valmérase déle než já a…“ začal žadonit Serret.
Vůbec se mu nechce vystavit se hněvu komisaře Valmérase.
   „Ani omylem! Co jste si nadrobil, to si sníte!“ vykřikne komisař Lapoint.
  Inspektor Serret svěsí hlavu a loudavým krokem opouští kancelář svého nadřízeného.     
„Nebojte se, komisař Valméras vám neukousne hlavu,“ povzbudí komisař Lapoint inspektora Serreta.