Případ tří pistolí

Kapitola 1: Jde o můj život

15.dubna 2036 - Pondělí
    „Promiňte mi, prosím, máte oheň?“ zeptá se kdosi sametovým basem na zahrádce kavárny v ulici Lamarck.
Komisař kriminální policie Valméras zvedne hlavu od své kávy, jejíž vůně podtrhává dnešní krásné dopoledne. Od vedlejšího stolu k němu přichází zhruba padesátiletý muž vysoké, atletické postavy v perfektním hnědém obleku. Trochu hranatě působící tvář toho chlapa vypadá velmi přitažlivě. Výrazné černé obočí a ocelově šedé oči upoutají komisařovu pozornost. Mužovy černé, lehce vlnité vlasy protkávají jemné stříbřité nitky. Celou tvář doplňuje hezký nos.
    U levé nohy mu sedí krásný, šedý irský vlkodav.
   „Mám, ale tady se nesmí kouřit,“ zabručí komisař Valméras ještě hlubším hlasem než neznámý muž a ukáže na ceduli opřenou o výlohu kavárny.
   Pán v hnědém obleku se chvíli dívá na komisaře. Zaujme ho tenhle dvoumetrový muž ve věku padesáti šesti let s mohutnou hrudí i rameny. Valmérasova podlouhlá, ostře řezaná tvář posetá pihami a ozdobená obřím hrbatým nosem s nádherným knírem budí respekt. Zpod hustého obočí se na tajemného muže dívají nádherné tmavě safírové oči. Krátké, rovné vlasy komisaře Valmérase vypadají jako dobře vyleštěná měď prostřídaná stříbrem. Vypadá velmi úctyhodně ve svém světle šedém obleku šitém na míru podle poslední módy.
    Muž se psem se zamračí.
   „To snad dělají naschvál,“ prohodí neutrálně neznámý a posadí se naproti komisaři.
   Komisař Valméras se kysele ušklíbne. Má za sebou perný den a poslední, po čem touží, je nevyžádaná pozornost tohoto dotěry. Znovu skloní hlavu ke své kávě a pomalu ji popíjí. Po celou dobu ho napjatě sleduje ten záhadný chlápek.
    „O tom, jestli to dělají schválně, nic nevím, ale pokutu bych neriskoval,“ poznamená komisař Valméras a dopije svou kávu.
    Komisař Valméras si přivolá číšníka a zaplatí kávu. Vstane a poodejde od kavárny asi tak deset kroků. Neznámý ho následuje. Valméras protočí oči. Podobní dotěrové se na něj rádi lepí. Takhle vypadá odvrácená strana jeho slávy.
   „A teď mi už můžete posloužit oněm?“ zeptá se muž a vytáhne si z kapsy nacpanou dýmku.
   Komisaře to překvapí. Sám si občas zapálil svou starou dobrou dýmku. Potěší ho, že se ještě najde někdo, kdo je na tom podobně. Většinou potkává muže s klasickými cigaretami nebo s jejich elektronickou podobou.
    „Máte vytrvalost, to se vám musí nechat,“ pousměje se Valméras a přiblíží k mužově dýmce svůj zapalovač.
    Za okamžik muž spokojeně kouří.
   „Vytrvalost je v mém povolání nutná… A ve vašem povolání ji jistě také potřebujete, že?“ prohodí tajemně člověk se psem.
   Valméras se na něj znovu zadívá. Podle obleku a vystupování toho muže odhaduje na úředníka nebo ředitele nějaké společnosti.
    „Jak víte, kdo jsem?“ zavrčí komisař Valméras.
  I přes tu vlezlost je ten chlap sympatický.
  „Je to hrozný zlozvyk,“ konstatuje muž.
  „Myslíte kouření?… Proč tedy kouříte jak zacpaná kamna?“ utrousí Valméras.
  „To nevím,“ usměje se neznámý.
  „Jak víte, kdo jsem? A kdo jste vy, pane?“ zopakuje komisař Valméras svou otázku, na níž onen muž dosud neodpověděl.
    „Nevím úplně přesně, kdo jste, ale znám vaše jméno a vím, co děláte,“ řekne muž se psem.
   „No a co? Jestli potřebujete ohlásit zločin, najdete mě v kanceláři na Batignolleském bulváru v úředních hodinách… Jak se jmenujete?“ vrčí komisař s potlačovaným vztekem a dá se do pohybu směrem k domu, kde bydlí.
   Valmérase rozčiluje, že ten chlap nemá ani tolik slušného vychování, aby sdělil alespoň své křestní jméno nebo příjmení.
   „Nechci ohlásit zločin, chci mu spíš zabránit.“
Komisař Valméras povzdechne. Podobných lidí prochází jeho kanceláří nepočítaně. Často se ukáže, že tím „zločinem,“ jemuž chtějí zabránit, je maximálně větší přestupek.
    Komisař přidá do kroku, aby se zbavil toho dotěry. Muž s vlkodavem neztrácí nic ze své vlezlosti a výřečnosti. Jde za komisařem Valmérasem i za chůze neustále mluví.
   „Asi mi moc nevěříte, ale přísahám, je to pravda.“
  „Proč jste si vybral zrovna mě a oč vám jde?“ odsekne vztekle komisař Valméras.
  Oba se zastaví asi deset kroků od domu číslo 52 v ulici Lamarck. Zde Valméras bydlí.
   „Hodně jsem o vás slyšel… Jde o můj život,“ vyhrkne neznámý.
   Komisař Valméras se chce zeptat na nějaké podrobnosti, protože ho ten chlap začíná zajímat. Komisař Valméras však nevysloví ani první písmeno své otázky. Jeho pozornost právě teď směřuje jinam.
    Ulicí ladně kráčí žena s velkým Ž. Tato dáma upoutá pohledy obou mužů. Má několik kilo navíc, ale to jí neubírá na kráse. Měří zhruba metr osmdesát a její věk se pohybuje kolem padesátky. Světle hnědé, téměř blond vlasy má vyčesané do ohonu. Kulatý obličej s něžnýma modrozelenýma očima poznamenaly první vrásky. Rozdává hřejivé úsměvy na všechny strany. Nese svá kila navíc velmi sebevědomě a vlní boky ve světle modré sukni střižené do áčka doplněné bílou halenkou a lehkým sakem ve stejném odstínu jako sukně.
    „Tak tohle je lék na nemocné oči,“ prohlásí obdivně neznámý a dodá: „Mohl bych se dívat celou věčnost, jak sem jde.“
   Komisař Valméras přikývne. I on by se dokázal kochat chůzí oné dámy třeba do skonání světa.
    K velkému překvapení toho člověka se psem zaoblená krasavice připluje na svých lodičkách až k nim. A ještě více ten chlap zírá, když žena zcela samozřejmě a bez jakýchkoli zábran obejme a políbí komisaře Valmérase.
    „Ahoj, Jeane,“ vydechne žena.
   „Ahoj, Maruško,“ pozdraví ji komisař Valméras.
   Marie Valmérasová, jak se žena jmenuje, je manželkou pana komisaře Valmérase.
   „Vás už jsem někde viděla,“ zamyslí se Marie.
   „To je možné, hodně pracuji s rozmanitými typy lidí,“ odpoví muž s vlkodavem.
  „Bylo to v bance u přepážky… Nevzpomenu si na vaše jméno, ale tvář si pamatuji… Co chcete od mého manžela?“ zajímá se Marie.
   „Aby mi věnoval několik minut ze svého vzácného času,“ odpoví stručně neznámý.
   „Aha, v tom případě bude lepší, abyste šel na chvilku k nám,“ zve Marie s okouzlujícím úsměvem.
   „Ale, miláčku…“ ozve se podrážděně komisař Valméras.
   Miluje svou rodinu a chce ji chránit, proto střeží své soukromí. Jen jeho nejbližší příbuzní a přátelé vědí, kde komisař Valméras bydlí a jak vypadá jeho byt.
  Komisaři Valmérasovi stačí, že se tenhle odhalil, kde žije a viděl komisaře s manželkou. Tohle může Marii ohrozit. Něco takového komisař nedopustí. Kdoví, co je ten chlap zač.
    „Váš manžel chce jistě namítnout, že by to ode mě byla hrozná troufalost, ba dokonce drzost, kdybych zneužil vašeho milého pozvání k něčemu tak přízemnímu, jako je jednání o mých problémech,“ vysvětlí záhadný muž. „Omlouvám se za vyrušení.“
  „Nic se nestalo… Pokud opravdu potřebujete mluvit s panem komisařem, máte možnost,“ odpoví Marie mile a vejde do domu.
   „Co ta vaše záležitost?“ nadhodí rezignovaně komisař Valméras.
   Už se smířil s tím, že ten člověk neodhalí své jméno. Tato nevýhoda Valmérasovi vadí, ale přistoupil na ni. Svou roli v tom hraje vytrvalost, se kterou se ten chlap na Valmérase přivěsil.
    „Už jsem řekl, že chci zabránit zločinu.“
    „Jakému zločinu?“ ptá se Valméras.
   „Své vraždě,“ odpoví stručně neznámý.
   Valméras na něj chvíli zírá s vyvalenýma očima, ale pak se přece jen zeptá: „Kdo vás chce zabít a proč?“
    Muž pár okamžiků přemýšlí, jak zformulovat svou odpověď. Nezvládne však říct ani slovo, když se ozve pípání jeho chytrých hodinek. Podívá se na displej.
  „Promiňte, pane komisaři, musím do práce… Je to nezbytné,“ omluví se muž v hnědém obleku.
   „A co ta vražda?“ Valméras musel krotit svůj hněv.
  Ten chlap má opravdu drzost! Nejdříve otravuje komisaře svými neurčitými řečmi, a najednou chce odejít a nic konkrétního neříct?! Tak to tedy ne!
   „Okolnosti mě nutí, abych si některé důležité věci ještě trochu promyslel… Teď spěchám, ale jakmile budu mít trochu času, objevím se,“ v posledních slovech neznámého zazní směs slibu i výhrůžky.
    Komisař Valméras vztekle odfrkne a jde do domu. Muž se psem se otočí a odchází někam pryč.

   „Co kdybychom se odstěhovali? Tady jsem už příliš známej,“ prohodí komisař Valméras, když v poledne sedí u oběda v jídelně jejich bytu.
     „A kam bys chtěl jít? Všude tě budou poznávat, Jeane.“ Marie podá manželovi talíř s pečeným kuřetem a vařenými brambory.
   „Co kdybychom se vrátili do Poissy na farmu?“ navrhne komisař Valméras.
   „Zapomněl jsi, žes ji dal Justinovi, když se oženil? A Luc dostal tu druhou, kde do své smrti bydlel Louis… Do práce bys jel dvě hodiny, možná i víc, a já taky… Už jsem si tady zvykla... Mám tu spoustu dobrejch klientů na masáže a na vlasy,“ upozorní Marie svého muže.
    „Tak bych našel něco jinýho na jiným okraji Paříže. Tam by sis taky rychle našla lidi, co potřebujou masírovat nebo stříhat… Tady mě najde a otravuje kdejakej cvok,“ utrousí nevrle komisař Valméras a odtrhne kousek masa z kuřecího stehna, které dostal.
   „Cvoci by si tě našli třeba i na Měsíci… Ten člověk mi nepřipadal jako blázen. Nevím proč, ale zdálo se mi, že má opravdu nějakej problém.“ Marie se pustí do svého kousku kuřete.
  „Co ty můžeš vědět o tom, jak vypadá skutečnej cvok?!“ utrhne se komisař Valméras na svou ženu. Dokonce praští dlaní do stolu až nadskočily talíře.
   Miluje Marii, nikdy nedovolí, aby někdo zpochybnil jeho city k téhle ženě, občas ji prosí i o pomoc, ale podobné nevyžádané rady mu někdy pořádně lezou na nervy. A nejhorší to je, když má díky nějaké, třeba i nepatrné, nepříjemnosti přímo příšernou náladu, jako dnes. Někdy prostě nastávají chvíle, kdy si potřeboval zamrzoutit.
    „Ano, správně!… Co může vědět o lidech obyčejná kadeřnice s masérským kurzem, že?! Pán je komisař na kriminálce a myslí si, že má patent na odhad lidí… Víš co, ty komisaři?! Až zas budeš potřebovat moji pomoc, jdi si za někým, kdo je diplomovanej odborník!“ Marie si vybije zlost na nevinném kousku masa.
   Komisař raději nic neříká. Nestojí o další hádku. Zachmuří se ještě více a zuřivě krájí brambory.
  Marie zlostně odfrkne a dojí oběd. Hned potom si vezme kufr se svými kadeřnickými nástroji a potřebami, popadne skládací masérské lůžko a bez jediného slova rozloučení odejde z domu. Naloží kufr i lůžko do malého auta a odjede za jednou ze svých zákaznic. 
   Komisař Valméras osamí. V hlavě mu zní hádka s Marií i slova neznámého muže se psem.
  Ze zamyšlení ho vytrhne zvonek u dveří. Komisař jde otevřít. V duchu doufá, že je to Marie. Ještě by se jí mohl omluvit, že to tak nemyslel. Mohl by trochu napravit následky své nevrlé nálady.
  Komisař Valméras otevře dveře. Za nimi stojí Valmérasův nejmladší syn Sérge. Sérgeovi je šestnáct nebo sedmnáct let a vypadá jako dokonalá kopie svého otce, až na šedivé vlasy a vrásky. Bydlí hned naproti komisařovu bytu spolu se svou stejně starou sestrou Yvonnou. Oba tak mají jistou volnost a pokud potřebují rodičovskou pomoc, stačí jen přejít chodbu.
   „Ahoj, tati, zaslechl jsem, jak jste se rafli s mámou… Jsi v pohodě?“ zajímá se Sérge.
  „Moc ne… Každá hádka ve mně nechává trochu smutku,“ přizná komisař Valméras.
  „To mě mrzí… Přinesl jsem ti deník, co jsem si půjčil na výzkum… Moc mi pomohl s referátem. Prapraděda Louis perfektně popsal období po první světový válce. Je to ohromně zajímavý,“ řekl Sérge a podá otci starý deník vázaný v hnědé kůži. Obálku zdobí zlacená, značně oprýskaná písmena L.V.
   „Díky, dáš si aspoň čaj nebo kafe?“ pozve komisař Valméras svého syna.
   „Moc rád si s tebou vypiju trochu čaje,“ odpoví Sérge.
  Komisař Valméras připraví výborný mátový čaj a posadí se se svým synem do kuchyně.
   „Už víš, kam budeš chtít jít po gymplu?“ stará se komisař Valméras
   „Uvažoval jsem o medicíně. Docela mě to zajímá.“
   „A jakej obor?“
  „Gynekologie nebo všeobecný lékařství, taky mě docela zaujala chirurgie… Nevím, co zvolit. Je tolik možností, ale cítím, že mě přitahuje medicína.“
   „Já ani máma ti v tom bránit nebudem… Chceme, abys byl šťastnej, úspěšnej a spokojenej. Je to tvoje volba.“
    „Díky, tati.“
  Sérge opustí komisaře Valmérase kolem páté odpoledne, když se vrátí Marie s Yvonnou, jejich nejmladší dcerou, která je přibližně stejně stará stejně jako Sérge. Než Sérge úplně odejde, pozdraví se se svou matkou i sestrou. Chvíli si s nimi povídá a pak spolu s Yvonnou jdou do protějšího bytu, kde oba sourozenci bydlí.
  Po večeři se Marie bez jakékoli poznámky vytratí do ložnice. Komisař Valméras ji o několik okamžiků později následuje. Marie mu však přibouchne dveře před nosem. V zámku zachrastí klíč. Zámek cvakne a nikdo nemůže pochybovat, že dveře jsou zamčené.
   „No tak, Maruško, kytičko moje, holubičko, miláčku, já to tak nemyslel. Byl jsem prostě podrážděnej, ten chlápek mě dopálil,“ komisařův hlas zní tak žalostně, až to trhá srdce.
   Valméras věří, že tímhle tónem obměkčí Mariinu uraženou pýchu.
   Dveře se pootevřou a Mariiny ruce se vysunou z otvoru. Marie strčí komisaři Valmérasovi do náruče polštář a přikrývku. Hned potom se dveře opět zavřou a Valméras opět slyší, jak Marie zamyká.
    Tohle je špatné. Opravdu špatné. Marie svého manžela vykázala z ložnice jen asi třikrát za těch dvacet devět let, co byli svoji. Nejčastějším důvodem byly podobné ostré hádky.
    „Bohyně moje, nezlob se už na mě,“ žadoní ještě jednou komisař Valméras.
   Z ložnice se neozve ani náznak zvuku. Valmérasovi nezbyde nic jiného než spolknout mužskou ješitnost. Pokorně skloní hlavu a šourá se do pokoje naproti ložnici. Tuto místnost obvykle používají hosté ke krátkému přespání. Komisař si rozestele a lehne si.
   „Zatracenej chlap! Přijde si, plácá pátý přes devátý a já teď kvůli němu budu mít tichou domácnost!… Do háje s tím,“ brblá nakvašeně Valméras, když leží do postele a přidá i několik vyloženě vulgárních výrazů.
    Jakmile si takhle uleví, pokouší se usnout. Nedokáže dostat z hlavy toho záhadného muže se psem. Neví, co ho štve víc; nedokončený hovor s neznámým nebo hádka s manželkou. Nakonec přece jen usne, ale spí hodně bídně.