Případ tří pistolí

Kapitola 8: Rodinné trampoty

Komisař si zkontroluje čas na svém mobilu. Za několik minut bude čas na oběd. Valméras se nachází kousek od Invalidovny, kolem níž je mnoho příjemných restaurací.
   Zamyslí se: „Bude hezký, když pozvu Marii na oběd, jako za mlada.“
  Valméras svůj úmysl ihned provede. Domluví se se ženou, že za ním přijede asi tak za hodinu. Rozloučí se a ukončí hovor ve stejnou dobu.
     Komisaře Valmérase potěší, že jeho pozvání přijala. Potřebuje na několik minut myslet na něco jiného než na vraždu bankéře Reniéra. Také to bude příležitost zpracovat získané informace o Reniérově životě.
   Na chodníku prodává pouliční květinářka své zboží z pojízdného stánku. Záplava barev a vůní tvoří dokonalý rám nádhernému jarnímu dni. Valméras se dlouho rozmýšlí, které květiny jeho manželku nejvíce potěší. Jeho volba padne na rudé růže. Marie je miluje už od doby, kdy s Valmérasem měli první nesmělé schůzky.
    Komisař čeká asi hodinu a půl. Občas se myšlenkami vrátí do mládí, kdy podobným způsobem čekal na svou milovanou Marii. A teď kráčí po chodníku ona. Ona s velkým O. Žena komisaře Valmérase. Dnes její tělo halí světle béžový kostýmek se sukní pod kolena a bílou halenku. Valméras si pomyslí, že snad ani nemůže být krásnější.
    Dopluje svou ladnou chůzí ke svému muži a políbí ho. Ani jeden z nich neřeší, že je někdo vidí. Valméras oplatí Marii její polibek a předá jí kytici. Poděkuje a usměje se na něj.
   Valméras Marii nabídne své rámě a ona ho přijme. Takto zavěšená s ním kráčí do blízké restaurace. Komisař si objedná králíka na houbách Jeho žena dává přednost kuřecímu masu po myslivecku. K tomu si objednají minerálku.
   „Tak, co je novýho?“ Marie si nabere maso a trochu rýže.
  „Ten neznámej, cos ho se mnou potkala kousek od baráku je mrtvej,“ Valméras se napije.
    „A jak se jmenoval?“ zajímala se Marie mezi sousty.
   „Anselm Samson Claude Reniér a byl to ředitel Lyonské banky tady v Paříži a ještě v asi sedmi dalších městech. Někdo ho dost brutálně zavraždil.“
   „Takže jeho obavy o život byly opodstatněný,“ konstatuje Marie.
  Valméras jen přikývne a spolkne další kousek masa a šťouchaných brambor.
   „Já ti říkala, že ho odněkud znám.“
  „Teď mám za sebou pár prvních výslechů a musím ty informace zpracovat… Může se stát, že se dlouho nepřijdu domů ani vyspat,“ oznámí Valméras své ženě.
    Marie si nabere na vidličku trochu jídla. „Hlavně na sebe dávej pozor.“
    Marie ví, že se o manželových případech dozví jen tolik, kolik jí sám řekne. To znamená, že jí toho poví jen velmi málo. Valméras si nerad tahá svoje pracovní záležitosti domů. Přesto se mnohokrát stalo, že mu Marie dobře poradila, co by mohl udělat pro nalezení pravdy. Marie často zažívala momenty, kdy se její manžel ponořil do případu a několik dnů či týdnů nepřišel domů, aby se vyspal.
    Valméras si své ženy velmi váží a miluje ji právě pro to, že se nepokouší soupeřit s jeho prací a svou nepřítomnost jí vynahrazoval zvýšenou něhou ve chvílích, kdy s ní mohl být.
    „Neboj se, dám na sebe pozor,“ ujistil ji a ještě se zeptal: „Jak se daří Yvonně?“
   Yvonna je šestnáctiletá dcera komisaře Valmérase.
   „Na to, že je ve čtvrtém měsíci těhotenství se jí daří celkem dobře. Už se srovnala i s tím, že jsi jí vynadal.“
  „Nemohl jsem si pomoct… Naštvalo mě to a když k tomu připočítáš, že otcem toho dítěte je syn sekretáře ministra vnitra, snadno pochopíš moje chování.“
  „Já vím a Yvonna to taky pochopila… Mluvil jsi s panem Morettim starším?“ Marie dojí svůj oběd a objedná si ještě dezert, což je pořádný kus jahodového koláče.
  „Jasně… Hned jak jsem se dověděl, že ten jeho Vincent souložil s naší Yvonnou a udělal jí dítě.“ Valméras ještě vychutnává poslední sousta svého jídla.
   „A jak jsi dopadl?“
  „Zkus hádat… Vlivnej papínek plus nezodpovědnej syn spolu s naivní holkou rovná se průšvih… Až Yvonna porodí, bude se dítě muset podrobit soudnímu určení otcovství.“
  „Vždyť naše Yvonna byla až do toho lyžařskýho výcviku panna, tak jaký pochybnosti?“ Marie tu otázku málem vykřikne.
   „Bohužel, starej Mortetti o tom pochybuje. Navíc ten jeho Vincent je prej nadějnej mladík a nechce si nechat zkazit život… Musí mít jistotu, že platěj alimenty skutečně Vincentovu dítěti.“
   „Ten má teda nervy… A že Yvonna před má před sebou taky slušnou budoucnost, ho vůbec nenapadlo?“
   „To nevím. Starej Moretti si myslí, že Vincent půjde na vysokou a stane se právníkem, což je podle něj mnohem důležitější než nějaká obyčejná dětská zdravotní sestra.“ Valméras si z nabídky dezertů vybral piškotový řez s lesním ovocem v želatině.
   „Jsem ráda, žes s ním jednal ty. Já bych se asi neudržela a řekla mu pár věcí, co by si za rámeček nedal,“ podotkla Marie a dopila svou minerálku.
   „Přiznávám, že jsem měl taky tisíc chutí mu to pořádně vytmavit.“ Valméras se pustil do dezertu. „A docela se děsím, že starej Moretti na mě tuhle záležitost vytáhne, až to bude nejmíň vhodný.“
    „To snad ustojíme, ne?“ Marie pohladí svého muže po hřbetu ruky.
   Ten dotek ho rozechvěje až do poslední molekuly v těle. Přivolá mu všechny krásné vzpomínky na mládí.
   „Jasně, že to ustojíme. Sice to bude pro Yvonu dost ponižující, ale zvládneme to. Mám v soudních laboratořích pár známejch, třeba se mi povede provést to soudní určení otcovství co nejdiskrétnějc.“ Valméras oplatí Marii něžný dotek a ještě přidá polibek.
    „Díky,“ Marie se zvedne od stolu.
   „To už musíš jít?“ Valméras se nechce vzdát příjemné společnosti krásné ženy.
  „Mám ještě domluvené masírování a pak zkoušku svatebních účesů.“
  „Tak hodně zdaru,“ popřeje jí.
   Marie odejde. Valméras dojí svůj zákusek a po zaplacení oběda vychází z restaurace.