Případ tří pistolí

Kapitola 9: U soudního lékaře

Komisař Valméras zamíří k Ústavu soudního lékařství, který jako jediná kriminalistická laboratoř zůstal v centru Paříže kousek od Slavkovského mostu. Doktor Villeroy poslal Valmérasovi SMS s krátkým sdělením, že pro něj má nějaké nové informace o mrtvém bankéři.
   Valméras v duchu pochválí doktora Villeroye za to, jak sebou hodil při Reniérově ohledání.
   U vrátného se Valméras zeptá, kde je doktor Villeroy. Vrátný se podívá na počítačový monitor a oznámí komisaři, že doktor Villeroy se nachází v hlavní pitevně nebo v kanceláři, která k ní patří. Komisař Valméras nepotřebuje, aby ho tam vrátný vedl. V prostorách hlavní pitevny byl už mnohokrát.
   Komisař Valméras snadno najde správné dveře. Otevře je a vejde do obrovské místnosti vyložené bílými kachličkami, kde uprostřed stojí klasický pitevní stůl s mrtvým tělem přikrytým prostěradlem.
    Soudní patolog postává u stolu a vítá komisaře: „Nazdar, Jeane!“
    „Ahoj, Valentine,“ odpoví Valméras a zeptá se: „Co je nového s Reniérem? Tys už stihl jeho pitvu?“
    „Jasně, jinak bych ti neposílal zprávu… Měl jsem tady zrovna volno, tak jsem ho udělal přednostně,“  řekne skoro hrdě patolog a zároveň odkryje tělo.
    U každého mrtvého člověka se najde něco, co vezme i zkušeného kriminalistu za srdce, co uvízne člověku v paměti, i když to nemá se zločinem pranic společného. U Reniéra tím něčím je jeho postava a mohutný hrudník. Komisaře to vysoce zaujalo už při ohledání na místě činu, ale nyní jsou rozměry a stavba těla mrtvého mnohem znatelnější. Reniér se dostane Valmérasovi ještě více do paměti. Tento děsivý obraz bude od téhle chvíle provázet každou komisařovu zmínku o Reniérovi.
     „Tak povídej, co jsi zjistil?“ vybídne Valméras Villeroye.
     „Začnu tím, jaký měl zdraví. Pak ti povím, co jsem zjistil o jeho smrti.“
     „Jen to do mě pusť.“
   „Panu Reniérovi bylo padesát let, výška metr devadesát pět, váha devadesát osm kilo… Játra, srdce, ledviny i plíce jsou relativně v pořádku. Všechno odpovídá tomu, že si sem tam dopřál trochu tvrdšího alkoholu, tučnější jídlo a že svátečně kouřil dýmku… V žaludku jsem kromě jídla našel drobné vředy, které se pomalu léčily… Vidíš ty drobné otlaky na nose?“
    „Všiml jsem si… Nosil brejle na čtení,“ vydechne Valméras.
   „A měl je krátce před svou smrtí na nose,“ dodá Villeroy.
   „U jeho těla jsme nenašli brejle. Musel si je odložit do pouzdra nebo jen tak strčit do kapsy saka nebo kalhot. Zkusím se zeptat hochů ze zajišťování stop, jestli je našli oni.“
    „Reniérova svalovina byla v dokonalým stavu, všechno perfektně vyvinutý. V mládí asi hodně dřel, což mu jeho svaly jen upevnilo. A byl to pravák. Ten den, kdy ho zabili, si nechal Reniér upravit vlasy, knír a nehty na rukou i nohou… Nesnažil se zakrýt svoje šediny. Naopak myslím si, že to stříbro nosil stejně hrdě jako gorilí alfa samec…. Měl na sobě kvalitní zakázkově šitý oblečení i obuv, protože měl dost nadměrnou nohu“
    Jak Villeroy vypráví o svých objevech, ukáže Valmérasovi  Reniérovu pravou dlaň. I teď na ní komisař rozeznává mozoly od tvrdé práce.
   „Jak tě znám, zkoumal jsi mnohem víc, když vynechám čas a způsob smrti.“ Valméras zná svého přítele Villeroye opravdu dobře. Ví, že se chystá odhalit něco zajímavějšího než příčinu a čas úmrtí nebo výšku, váhu a věk mrtvého bankéře.
   „Znáš mě opravdu dobře. Zkoumal jsem jeho genitálie… Jeho prostata by odpovídala mnohem mladšímu chlapovi a penis měl takovej, že by s ním musela bejt spokojená i náramně náročná ženská. Dokonce jsem odebral přímo z varlat vzorek spermatu… Provedl jsem několik rozborů, s nimiž tě nebudu zatěžovat.“
    „A výsledek?“
   „Reniér by byl skvělej materiál pro reprodukční kliniku... Beze srandy, Reniér by dokázal zplodit úplně zdravý dítě i v šedesáti.“
   „Byl ženatej, takže asi má i nějakýho potomka, ať už je to holka nebo kluk… Ještě jsem nemluvil s jeho vdovou. Budu to muset napravit.“
   „S takovýmhle zdravím by tady mohl být klidně do stovky a ještě by zvládl prohnat pár děvčat bez větších obtíží.“
   „Dobře, když teď vím něco o jeho zdraví za jeho života, co mi můžeš povědět o jeho smrti?“ Valméras musí přerušit proud Villeroyovy výmluvnosti. Nechce na pitevně strávit půl dne posloucháním chvalozpěvů na Reniérovu mužnost.
   „Jestli ti to nebude vadit začnu tím, co měl před smrtí k jídlu a pak ti povím ten zbytek.“
   „Do toho.“
  „Co se týká jeho posledního jídla, jedl asi tak hodinu maximálně dvě hodiny před svou smrtí… Díky jeho chytrým hodinkám vím, že zemřel přesně o půlnoci z dvacátého druhého na dvacátého třetího dubna letošního roku. Jeho pozdní večeře se skládala ze sledě marinovaného v černém irském pivu, grilovaného dozlatova s přílohou z vařených brambor a s hlávkovým salátem… Zřejmě byl pořádný jedlík, spořádal tři sledě a zalil to jakostním sancerrským bílým vínem. Jako dezert si dopřál celý hrozen vína.“
    „Co víme o tom, jak zemřel?“
   „V podstatě je to dost jednoduchý… Smrt v důsledku přerušení krční tepny střelou ráže devět milimetrů a následného vykrvácení. Projektil prošel lebkou šikmo vzhůru a opustil ji levým okem. Vrah musel byl menší než Reniér, nebo se ocitl v pozici pod ním,“ vysvětloval Villeroy a ukazoval Valmérasovi pomocí tužky dráhu střely na vypreparované lebce, která ležela na pracovním stole. Patolog po krátké odmlce pokračoval ve výkladu: „Nenašel jsem žádné stopy po tlumiči ani po ničem, co by nějak ztišilo výstřel. Pachatel prostě přitiskl Reniérovi hlaveň pod čelist a zmáčkl spoušť. Před smrtí se Reniér se svým vrahem dost brutálně porval. Vrah ho škrtil tak silně, že kdyby ho později neodpráskl, asi by ho uškrtil. Musel mít solidní sílu, nebo byl vycvičený v bojových sportech.“
     „Byl vrah pravák nebo levák?“
    „Podle těch otisků na krku, kde jsou obě ruce, si myslím, že byl obouruký. Nedával přednost jedné nebo druhé ruce. Žádné otisky nejsou výraznější… Našel jsem Reniérovi pod nehty kousíčky kůže, které jsem odeslal na rozbor. Taky jsem vyfotil otisky rukou na krku a předal je na daktyloskopii… Zemřel přesně o půlnoci. Mám důkaz díky jeho chytrým hodinkám. Podle záznamu tepové frekvence se před smrtí buď hodně rozčílil nebo se popral, o čemž samozřejmě vypovídají i stopy na Reniérově těle. “
   „Fajn, a co ten pes?“ zeptá se komisař na další věc, která ho zajímá.
  „Na toho hafana jsem si pozval jinýho odborníka, a ten je vedle… Pojď se mnou, Jeane.“ Villeroy vede Valmérase do vedlejší místnosti.
   Oba muži vstoupí do menšího prostoru, než je hlavní sál. Zařízení zde vypadá v podstatě stejně jako v hlavním sále. Od stolu se zkumavkami a přístroji na příchozí kývá hlavou zhruba čtyřicetiletý chlápek s havraními vlasy a temně modrýma očima. Má spíše malou postavu a řadil se k tlouštíkům.
  Představí se jako doktor Xavier Renard, veterinář a soudní znalec v oboru veterinářství. Komisař Valméras se představí veterináři a hned přejde k tomu, co ho zajímá: „Co ten chlupáč?“
   „Jak jste si jistě sám všiml, je to nevykastrovaný samec čistokrevného irského vlkodava. Byly mu čtyři roky a měl skvělou kondici. Kromě hlavy a mozku jsou všechny jeho orgány v naprostém pořádku. Dostával stravu přiměřenou své fyzické aktivitu… Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi o povaze tohoto plemena psa, to se dá zjistit v každé encyklopedii o psech,“ doktor Renard odkryje mrtvého psa.
    „Jak zemřel?“ zeptal se Valméras.
    „Chránil svého pána… Kousl útočníka do levé ruky tak silně, že mu ukousl malíček levé ruky. Ten prst byl ještě v tlamě, když pes zemřel. Nestihl ho ani polknout, když ho usmrtila stejná střela jako jeho pána. Pachatel přiložil hlaveň zbraně přímo mezi oči toho hafana a zastřelil ho.“
    „Zemřel ten pes dřív než Reniér nebo až po něm?“
  „To nevím, ale odhaduji, že o několik okamžiků před Reniérem… Z mozku toho psa jsem vyjmul střelu, která ihned putovala k balistikům, aby ji prozkoumali. Přesto si myslím, že se ukáže, že je to stejná ráže, která zabila i Reniéra.“
    Renard opět zakryje mrtvého vlkodava.
    „Povedlo se vám z toho ukousnutého malíčku sejmout použitelný otisk?“ zajímá se komisař Valméras.
    Kdyby se povedlo zajistit použitelný otisk prstu, bylo by mnohem jednodušší najít toho, kdo k němu patří. Ten malíček může být neobyčejně užitečný a důležitý, i když se třeba v evidenci pachatelů nenachází stejný otisk.
     „Přiznávám, že mě nenapadlo snímat otisky prstů, ale pečlivě jsem ten prst očistil a poslal na daktyloskopii, jsou na takové věci mnohem lépe vybavení než já… Také jsem vám udělal přesný model otisku zubů tohohle krasavce. I když má hlavu v podstatě na maděru, čelisti zůstaly dokonale zachované. Mohl jsem tedy vyhotovit přesnou kopii jeho chrupu,“ Renard podá komisaři model psích čelistí.
    Valméras si ho podrobně prohlédne a vrátí ho veterináři.
  „To jsou pořádný zubiska… Předejte je do péče pánů z biologické laboratoře,“ poznamenal.
   O několik okamžiků později se komisař rozloučí se soudním veterinářem i s patologem a odejde ven z budovy.

    Valmérasovy myšlenky víří v jednom obrovském chumlu a on se je pokouší trochu roztřídit a srovnat. Proč se Reniér vydal do svého druhého bytu už v pondělí? Schůzku s Francinou měl smluvenou na středu ráno. Co tam dělal v pondělí? Proč ho někdo zabil? Jsou v tom opravdu peníze, dokumenty nebo se dělo ještě něco, o čem zatím nikdo z policistů neví? Na přítomnost hotovosti v domácím sejfu má komisař jen jednoho svědka. O těch dokumentech platí totéž. A co to mohlo být za dokumenty? Jakou roli v tomhle všem hraje Giovanni Lori? Kam se poděla Reniérova zbraň?
   Komisaře Valmérase napadá mnoho otázek a na žádnou zatím nezná odpověď. Rozhodne se, že hned zítra vyzkouší, jaký byl Reniérův běžný den a zároveň si promluví s vdovou po bankéři. Z těch několika nepatrných útržků se jen těžko dá poskládat jakýkoli obraz dramatu, které vedlo k Reniérově smrti.