Případ tří pistolí

Kapitola 12: Co řekli sousedé a další

   Komisař Valméras nejdříve informuje svoje inspektory o tom, že se ve vlkodavově tlamě našel ukousnutý levý malíček a poprosí je, ať mezi lékaři a zdravotníky hledají, informace o člověku, kterému chybí právě levý malíček.
   Jakmile se Valméras posadí ke svému stolu, zadá do vyhledávacího systému kriminální policie, propojeného s evidencí obyvatel, rezervačními portály, vojenskou správou, s Interpolem a s několika dalšími systémy, které mají oprávnění shromažďovat informace o různých lidech, jméno Giovanni Lori.
   Nyní čeká, co počítač najde. Valmérase zajímá, co je ten chlapík zač. Podle toho, kolik toho hledá, to vypadá, že celý proces potrvá až do večera.
    Rozhodne se, že si poslechne, co zatím zjistili jeho inspektoři. Jako prvního si k sobě zavolá Paula L’ Aigla a Sébastiana Coictiera, kteří prováděli vyšetřování u sousedů druhého bytu pana Reniéra.
    Slova se ujme L’ Aigle: „Chlápek, co bydlí vlevo od Reniérova bytu, se jmenuje Robert Sartre, je mu čtyřicet a pracuje jako svářeč v automobilce. Bankéře viděl naposledy živýho v inkriminovaný pondělí odpoledne kolem čtvrtý, když se vrátil z práce. Večer už Reniéra neviděl. Výstřel ani hádku nebo psí štěkot neslyšel. Má prej hodně tvrdý spaní, což mu dosvědčuje manželka Anna. Ta si myslí, že kolem půlnoci slyšela něco jako výstřel, ale není si tím jistá. Užívá léky na spaní, proto v noci slyší jen velmi málo zvuků. Té ženě je tak ke čtyřicítce a provozuje malou soukromou cestovní kancelář.  Jsou bezdětní… Oba se shodujou, že Reniér byl docela klidnej a příjemnej nájemník.“
   „Celkem běžný věci. Jen pokračujte, chlapci,“ povzbudí Valméras svoje podřízené.
  Tentokrát promluví Coictier: „Sousedka naproti se jmenuje Anetta Bimanová, je vdova, má jednu provdanou dceru. Pracuje na půl úvazku jako správkyně toalet na Severním nádraží. Na Reniéra vzpomíná jako na hezkýho kavalíra, kterej jí sem tam pomohl s nákupem do patra. Paní Bimanová viděla Reniéra naposledy v pondělí kolem páté večer, když šel vyhodit pytel se smetím. Má pocit, že zaslechla něco jako ránu z pistole. Pokládá to však za zvuk z televize nebo z rádia. Podle svých slov spí lehce  mnohdy ji probudí některé ostřejší zvuky.“
   „Máte ověřený to s tou televizí nebo rádiem?“ nadhodí komisař.
   „Jasně. V televizi uváděli novou gangsterku, Pohřbená pravda, nebo tak nějak se to jmenovalo a v rádiu pouštěli nějaký příšerně krvavý horor, jehož název si ani nepamatuju. V obou případech se hojně střílelo.“
  „To vypadá, že si někdo pustil televizi nebo rádio hodně nahlas,“ zabručel komisař.
„Ano, je to možné, Paní Bimanová spává při otevřeném okně a mohlo se stát, že se zvuky zvenčí smísily s hlukem uvnitř,“ poznamená Coictier.
   Nyní naváže zase L’ Aigle: „Partaj nad Reniérem je mladý pár s tříměsíčním prckem. Jmenují se Gregoirovi. On je výrobní dělník v potravinářské firmě, dělá dvanáctky, a ona do mateřské dělala mzdovou účetní ve stejné firmě. Reniéra vídali na chodbě a on jim občas pomáhal s kočárkem k nim do bytu, když toho měli moc. Oni si vzpomínaj, že jejich poslední setkání s živým Reniérem proběhlo v pondělí ráno, když šli s kočárkem ven. Když se vrátili, ještě nebyl doma a pak šel muž do práce na noční směnu a žena zůstala s dítětem doma. Ona neslyšela zhola nic, byla ráda, že jí dítě tvrdě usnulo a ona si díky tomu mohla taky dopřát spánek. Muž byl v práci, tudíž nemohl nic slyšet. Nemám žádný důvod jim nevěřit.“
   „To vypadá, že v tom baráku měli Reniéra docela rádi,“ poznamená komisař Valméras.
    „Já byl za nájemníkem z bytu o patro níž,“ vmísí se Coictier, „Je to vysloužilej námořní kapitán, věk šedesát šest, jméno Landry Fulbert. Zdržel se v nočním baru s pěti kamarády z moře až do pěti ráno. Domů je vezl taxík, kterej ke všemu dost poblili. Našel jsem toho chudáka, co je naložil. Potvrdil mi to a dodal, že byli zlitý jak celej pluk carskejch důstojníků… Objevil jsem i bar, kde pořádali tu pijatiku. Barman dosvědčil, že tam byli a chlastali jak haleny v lijáku. Slavili, že nejmladší z nich šel ten den do důchodu. Vyslechl jsem i pár holek z toho lokálu, co se s nima bavily. Chtěli jenom to nejlepší a nekoukali na cenu. Fulbertovi se Reniér jevil jako prima chlap a naposledy ho viděl živýho v pondělí někdy kolem osmý nebo devátý ráno, když přišel do bytu v ulici Lepic.“
  „Pár lidí nebylo doma, tak se do té ulice vydáme ještě dneska večer, abychom vyslechli lidi, co nebyli doma,“ dodá L’ Aigle.
   „Schvaluju,“ přikývne komisař Valméras.
  Oba muži odejdou z kanceláře za svými povinnostmi.
  Po jejich odchodu si Valméras pozve Retteaua Armandiho a Rémiho Gérarda. Oba se posadí naproti svému nadřízenému.
   Gérard spustí: „Vdovu, která se jmenuje Vivian jsme informovali o smrti pana Reniéra, ani to s ní nehnulo. Zato dcera z toho byla trop. Obě ho viděly živého naposledy v pondělí ráno. Manželka si nedělala starosti, když nepřišel tak dlouho domů, prý to dělal často, aniž by jí cokoli řekl.“
   „To manželství bylo před rozvodem,“ doplní Valméras.
   „Nechali jsme před jejím domem hlídat jednoho kolegu ze čtvrti, protože se nám zdálo, že se ta ženská chová nějak divně.“
    „Bude jen dobře, když o ní budeme něco vědět,“ zabručí Valméras.
  „Taky jsme zjistili, že z Reniérových příbuzných žije jen jeho tchyně, matka paní Reniérové. Jmenuje se Sabina Montagueová. Dále je tu dcera Sofie, jeden bratranec  Barnard Reniér, je výrobní dělník ve fabrice na knoflíky. A ještě žijí dvě sestřenice z matčiny strany pana Reniéra. Máme s nimi smluvené schůzky na sedmou večer.“
   Na Gérarda rychle naváže Armandi: „Reniér měl tři velmi dobré známé, kteří byli stejně jako on ředitelé bankovních domů. Jeden se jmenuje Hyppolyt Martial a šéfuje Bank de France, druhý je Evariste Revlon z Fransa Bank France a ten třetí se jmenuje Aubin Norris a řídí Bloom Bank France. Měli jsme obrovský štěstí a zastihli jsme je všechny tři v bytě toho Martiala na bulváru Malesherbs číslo 98. Všichni tři mají věk tak v rozmezí čtyřicítky a padesátky. Scházeli na přátelský partičky karet a na benefičních akcích jinak se moc nemuseli. Naposledy viděli Reniéra před týdnem na benefici pro nevidomé. Prý mu vytýkali jeho styky s podsvětím.“
    „Oni o tom věděli? Jak se to dověděli?“ zajímá Valmérase.
   „Věděli to těch stycích, ale jak se to dověděli, to jsme z nich nevypáčili. Hned volali svým advokátům a po tom už žádný z nich ani nepromluvil. Radši jsme netlačili na pilu, aby z toho nebyl průšvih.“
   „Zkuste to s nima později. Třeba se umoudří… Máte ještě něco dalšího?“
   „Zapsali jsme si jejich jména a adresy, abychom je mohli kdykoli vyslechnout. Poučili jsme je, že se až do odvolání nesmí vzdálit z Paříže,“ dodá Gérard a posune k Valmérasovi lístek se jmény a adresami.
  O několik okamžiků později opustí oba policisté komisařovu kancelář.
  Nakonec si Valméras pozve Rogera Granda, aby zjistil, jak daleko je jeho skupina s voláním lékařům.
   „Zatím jsme obvolali asi dvacet nejrůznějších doktorů a ošetřovatelů. Vzali jsme si i jména všech, které lékařská komora vyškrtla, nebo kteří neudělali zkoušky. Ptáme se ve zdravotnických školách, u veterinářů i u jiných specializací. Bereme to podle abecedy a jsme u písmena B. Zatím jsme nikde neobjevili ani náznak kohokoli, kdo by byl pokousán psem. Nevzdáváme to,“ vychrlí ze sebe Grand.
   Komisař Valméras jen pokývá hlavou a propustí ho ze své kanceláře s tím, aby si všichni vzali něco k jídlu a k pití a pokračovali v započaté práci.
   Když teď má komisař Valméras více informací vydá se za vrchním komisařem. Ten ho odkáže na vyšetřujícího soudce Ralpha Farina.
Všichni jeho inspektoři Valmérase sledují pohledem. Vědí, že se Valmérasovi nelíbí, když někdo chce zmařit vyšetřování vraždy hned v zárodku. Tuší, jak v komisaři bublá vztek a pocit bezmoci a že má co dělat, aby vyšetřujícího soudce nepřizabil. Znají však svou práci i rizika s ní spojená a nechávají svého šéfa dělat, co je potřeba.
   Jak jede Valméras výtahem do dvacátého patra, ozve se mu Jules Bastringue, že se nechal vystřídat Davidem Maraisem a že šel na jídlo. Později se zase prohodí.
   Netrvá dlouho a komisař Valméras stojí tváří v tvář Ralphovi Farinovi.
  Soudce je zhruba čtyřicátník, sportovní, štíhlé postavy s ulízanými plavými vlasy a ledově studenýma modrýma očima. Tváří se, jako by ho právě někdo rýpal kudlou mezi žebry.
   Valméras ho pozdraví, ale soudce ani neodpoví. Jen gestem naznačí, aby se komisař posadil naproti němu do křesla a Valméras ho poslechne.
    Farin dlouho mlčí, až na konec vybuchne: „Cosi to dovolujete?! Vyšetřujete vraždu tak velkého bankéře, jímž Reniér byl a nic mi o tom neřeknete?!  Ani krátké hlášení jsem od vás nedostal! Něco podobného bych čekal od začátečníka, ale ne od starého kriminalisty, jakým jste vy, Valmérasi! Navíc vaši lidé otravovali vdovu takovým způsobem, že si na ně stěžovala! Co mi k tomu řeknete?! A najděte si uvěřitelné vysvětlení svého chování, protože takové jednání vás může stát místo!“
   Farin řve, že ho musí slyšet i v suterénu budovy.
   „Pane soudce, šel jsem do toho, protože mě k tomu zavolali. Včera jsem našel mrtvolu a vy už dneska chcete, abych vám podal nějaké zprávy? Mám snad právo, ba dokonce povinnost řádně prošetřit všechny okolnosti vraždy a teprve tehdy vám mohu podat zprávu,“ komisař Valméras jen nepatrně zvedne hlas, ačkoli má příšernou chuť seřvat soudce do kuličky. „Jestli chcete výsledky, nechte nás normálně pracovat a nenasazujte nám do zad lidi od vnitřní inspekce. Takhle se přece nedá nic udělat, aby to bylo správně.“
    „Jak to tedy zatím vypadá?“ zeptá se mírněji Farin.
  „Zatím mám jen základní informace. Potřebuji řádně vyslechnout celou řadu lidí z Reniérova okolí a z banky, kde pracoval. Objevilo se také jméno Giovanni Lori. Nevím, co v tom má za roli, ale je do toho namočený. Nesmíte mi už házet klacky pod nohy. Už tak máme dost potíží. Myslíte si, že když mi dáte stíny do zad, budu výkonnější? Mám pro vás novinku: Takhle to prostě nefunguje! Takové chování a zákroky bytostně nenávidím. Mám své vlastní metody a pro svou práci potřebuji mít klid alespoň z vaší strany!“ Valméras praští pěstí do stolu, až nadskočí Farinův počítač.
    Valméras skutečně nenávidí, když mu někdo zbytečně kouká pod ruce.
  „Valmérasi, pochopte mě! Generální prokurátor i novináři začínají útočit, proč už nemají nějaké informace a jeho vdova si stěžovala na vaše lidi, že jí nejen oznámili smrt jejího manžela, ale že se jí také zbytečně vyptávali na jejich soukromí.“
   „Oba víme, že v případě vraždy musíme pátrat nejen v pracovním prostředí ale především v soukromém.“
     „Potřebuji vydat alespoň krátké tiskové prohlášení, proto jsem se uchýlil k tomuto opatření. Chtěl jsem vědět, které stopy sledujete a co mám komu říct!“ rozčiluje se soudce.
    „Řekněte jim to, co se říká obvykle… Pachatel neznámý a sledujeme několik slibných stop. To by mělo stačit. Novináře to trochu uklidní a paní Reniérovou si proklepnu já sám. Jestli je pravda, že se k ní moji lidé chovali špatně, osobně jim vynadám tak, že si to nedají za rámeček!“ Valméras se znovu rozohní.
    „Dobrá… Dobrá, ale veškerá odpovědnost padne na vaši hlavu. Pokud se bude chtít někdo z vyšších kruhů pomstít nebo si bude stěžovat, odnesete si to vy, Valmérasi!“  Farin pronese poslední větu se značnou dávkou potměšilé pomstychtivosti.
   Valméras to postřehne, ale nedá na sobě nic znát.
   „Já vím, a jsem na to připraven,“ odtuší s ledovým klidem komisař Valméras.
   „Tímto okamžikem ruším veškerá opatření namířená proti vám a vašim lidem,“ řekne soudce a hned volá generálnímu prokurátorovi a komisaři z oddělení vnitřní inspekce. Všechny ty hovory netrvají ani pět minut.
   Jakmile soudce domluví s těmi lidmi, podívá se na Valmérase se směsí obdivu a nenávisti. Jen komisař Jean Valméras se odváží postavit rozmarům jakéhokoli soudce nebo kohokoli z vedení policie. Něco takového se považuje za donebevolající opovážlivost. Nebo v tom svou roli hraje jakási odvaha?
   „Valmérasi, kdybych vás neznal a nevěděl, kdo jste, řekl bych, že jste se totálně zcvokl. Své o tom vypovídá, že jste ochotný nést břímě tak velké odpovědnosti. Máte jediné štěstí, že se novináři drží trochu zpátky a příliš neotravují. Snažte se, aby vám to tak vydrželo až do konce případu. Nemusím, vám povídat, že Reniér byl významný muž a již nyní jeho smrt hýbe burzou. Kdyby se mělo provalit něco velkého, je to váš i můj konec,“ řekne vážně Farin.
   „Nebojte se, vím, co mám dělat a jak to mám dělat,“ odtuší s úsměvem Valméras.
   O chvilku později se rozloučí a odejde ze soudcovy kanceláře. Instinkt Valmérasovi napovídá, že Farinovo tvrzení o tlaku ze strany novinářů a generálního prokurátora je jedna velká lež. Zdá se mu mnohem pravděpodobnější, že si skutečně stěžovala paní Reniérová a s ní i někdo velmi vlivný. Komisař zatím netuší, kdo paní Reniérové pomáhá, ale stačí mu vědět, kdo si stěžoval jako první.
   Valmérasův citlivý nos však čichá ještě další podtrh. Ještě není všem dnům konec a spousta lidí se může cítit ohrožená. Bůhví, jaké kšefty vlastně Reniér udělal a co si s nimi nadrobil.