Případ tří pistolí

Kapitola 11: Aspoň mě vezmi do nemocnice

Vivian Reniérová se kolem třetí odpoledne vrací domů ze schůzky s tajemníkem ministra vnitra.
   Moretti byl ohromně vstřícný, když mu líčila svoje setkání s Armandim a Gérardem. Ti dva byli tak příšerně otravní, že se to nedalo snést. Ještě, že si o nich a o komisaři Valmérasovi promluvila s tak vysokým činitelem. Moretti jí slíbil, že se o celou tu nepříjemnost postará.
   Vivian Morettimu věří, protože je spolehlivý. Samozřejmě, že Morettimu neřekla úplnou pravdu. To by jí nikdy nepomohl, protože zde byly jisté úřední postupy, které ti dva plnili. Vivian si proto vymyslela a velmi věrohodně sehrála úlohu ženy, kterou otravovali dva vlezlí policisté ve chvíli, kdy truchlila nad nenadálým skonem svého milovaného manžela.
  Když si odemkne vstupní dveře, vyjde jí vstříc pomenší, plešatící muž v šedivém obleku. Zaměstnává ho jako vrátného a údržbáře domu.
   „Madam, v přijímacím pokoji na vás čeká jeden pán,“ oznámí jí.
  „Kdo to je, Gastone?“
  „To nevím. Představil se mi jako Lori, neřekl mi, čím se živí nebo proč vás hledá. Vysvětloval jsem mu, že jste momentálně pryč a nevím, kdy se vrátíte,“ vysvětluje za chůze Gaston.
   Vivian jen povzdechne. Je obklopena samými hloupými mužskými. Pravda, našlo by se pár výjimek, ale i ty mají své mouchy.
    V přijímacím pokoji sedí přibližně šedesáti nebo sedmdesátiletý muž. Opálená tvář jemných rysů a měkčího materiálu dává tušit Itala. Vlasy pepř a sůl (s převahou soli) dodávají Vivianinu hostovi jisté důstojnosti. Měří přibližně metr sedmdesát. Vstane, sotva dáma vejde do místnosti.
    „Jsem Giuseppe Lori,“ řekne, jakmile se s Vivian pozdraví.
    „Já jsem Vivian Reniérová,“ představí se žena a zeptá se: „Co ode mě potřebujete, pane Lori?“
   Posadí se. I on se znovu posadí.
  „Jde o mého syna Giovanniho.“
  „Co je s ním?“
   „Kde je?“
  „Jak to mám vědět?“
  „Myslel jsem, že když jste se s ním vídala, budete vědět, kde teď je… Upřímně, myslel jsem, že je můj syn na mladší ženy, ale budiž.“
   „Vztahy mezi ním a mnou byly pouze obchodní a nevím, kde by mohl být… Zkuste se zeptat i jinde. Třeba slečna Francina Duvalová se s vaším synem také scházela a mohla by o něm něco vědět. Nebo ho dejte hledat policií. Pan komisař Valméras určitě bude přímo vtělená ochota, když  ho slušně požádáte o pomoc.“
   Pan Lori je velmi zarmoucený, proto si nevšimne lehké ironie v hlase té krásné dámy.
   „Děkuji za radu,“ odtuší poněkud uštěpačně starý pán a zvedne se k odchodu.
Pochopí, že Vivian mu už nic dalšího o jeho synovi nepoví.
   Vivian staříka doprovodí až ke dveřím a pustí ho z domu.
O chvilku později vyleze do podkroví domu a otevře dveře jednoho z nepoužívaných pokojů.
   Na posteli leží zhruba třicetiletý muž, který jako by z oka vypadl tomu staříkovi, jehož před chvilkou Vivian vyprovodila z domu.
   „To byl táta?“ ptá se poněkud oslabeným hlasem.
   Vivian jen přikývne a dodá: „Musíš pryč… Kdyby tě tu našel, je po mně.“
   „Tak mě odvez do hotelu,“ navrhne mladík.
   „Zbláznil ses?! Policajti v čele s Valmérasem už určitě hledaj někoho, koho pokousal pes, a ty bys mu dobrovolně vlezl do náruče?“ Vivian se postaví do středu místnosti s rukama v bok a s výrazem lvice, která se chystá dobít nejslabší zebru.
   „Aspoň mě vezmi do nemocnice. Ta ruka hrozně bolí, asi se mi tam udělal zánět.“ Mladý Lori, neboť to je opravdu on, výmluvně ukáže na svou levou ruku, která vězí v obvaze, z něhož čouhá jen palec.
  „To by bylo jak z louže pod okap… Buď rád, že jsme to nějak uhráli s tím veterinářem. Stejně to udělal jen pro to, že jsme spolu kdysi něco měli.“
   „Jestli ti umřu na otravu krve, táta ti to pěkně osladí,“ pohrozí Lori junior.
   „Tohle si nech pro někoho, kdo ti na to skočí!… Tady máš, vyzvedla jsem léky, co ti napsal ten doktor. Berou se ráno a večer. Jakmile si jednu vezmeš, odvezu tě někam, kde budeš mít klid na uzdravení a kde ti nikdo nikdy nebude hledat. Neboj se, postarám se ti o jídlo i o to ostatní. Až se uzdravíš, můžeš si jít, kam se ti zamane!“ křičí na něj jako na neposedné dítě a zároveň mu podává krabičku s pilulkami.
    Mladík si jednu z nich vezme a zapije vodou
   „Dobře… Kdybys náhodou potřebovala moje lidi, tady máš.“ Lori junior podá Vivian listinu psanou jeho rukou.
    „Osoba, která toto předloží jedná na můj příkaz a na moje přání. Cokoli bude žádat, proveďte.
    Giovanni Lori.“
    Ubohý mladý muž, netuší, jakou moc tím dává této ženě a co s tímto lejstrem dokáže natropit.
    Ve Vivianiných očích se kmitne záblesk pomstychtivosti a zloby. Na povrchu se však tváří, že tuto listinu přebírá jen z čisté lásky a starostlivosti. Je skvělá herečka. Lori junior jí uvěří.
   Za okamžik už oba scházejí z podkroví. Lori Junior se opírá o zábradlí. Připadá mu, že se všechny jeho svaly v nohách postupně mění na rozvařené nudle. Taktak dokáže nasednout do Vivianina vozu. Vivian umí řídit přímo skvěle, přesto se dokáže proměnit na úplnou pirátku silnic a jet šíleným tempem, až člověk ztratí pojem o prostoru.
  Dnes jede raději opatrně. Nepotřebuje na sebe upoutat nechtěnou pozornost. Lorimu juniorovi začínají pomalu padat víčka. Brání se, jak jen může, ale je to silnější než on.
   „Kdoví, co to bylo za léky,“ stihne si ještě pomyslet, než ho pohltí tma hlubokého, bezesného spánku.
    „No tak vidíš, to bylo pořád stížností na bolest a po jednom prášku chrníš jak medvěd v zimě,“ zamumlá polohlasně Vivian ke svému společníkovi.
   Projede několika částmi Paříže, až se dostane k cíli své cesty. Je jím dům na spadnutí, který občas využívají bezdomovci k přespání. Vivian však myslí na všechno. Před několika dny zajistila, že zde kromě potkanů, myší a jiné havěti není živá duše.
  Několika dobře mířenými kopanci probudí Loriho juniora. Mladík vystoupí z auta a vrávoravým krokem vejde do domu, kde mu Vivian trochu pomáhá do schodů.
   V prvním patře se mládenec sesune na jakousi matraci. Vivian mu pro jistotu připoutá pravou ruku k starému radiátoru, jenž už dlouhá léta nefungoval. Přivezla si s sebou pouta, která koupila pro erotické hrátky s tímhle temperamentním Italem.
   „Takhle mi aspoň nikam neuletíš, ptáčku… To by mi ještě chybělo, aby sis chtěl vylejt srdíčko. Tady tě nevyčenichá ani komisař Valméras s tím svým raťafákem.“ Vivianin šepot přetéká záští.
    Lori junior však nevnímá ani písmenko z toho, co Vivian říká, protože ho znovu pozře temná propast, do níž se propadá, aniž by ví proč nebo jak.
    Sotva dolehne bezvládný muž na matraci,Vivian spěšně opustí budovu. Vrátí se domů spokojená sama se sebou. Teď bude mít na chvíli trochu klidu. Přemýšlí, zda udělala správnou věc, když odsunula Loriho juniora do té opuštěné barabizny. Chvilku jí ho přijde líto, protože tuší, jak se asi cítí, ale nakonec to hodí za hlavu. Vivianin názor zní jasně. Muži jsou dobří jen proto, aby lidstvo zcela nevymřelo. Peníze si dokáže opatřit každá žena po svém. Toto přesvědčení jí pomáhá vybudovat celkem slušné postavení. Zapomíná ovšem na to, že se to děje jen díky mužům, kteří ji milovali.