Případ tří pistolí

Kapitola 14: Kde je sako a kravata?

O několik minut později po svém  hovoru s kolegou Lapointem a s inspektorem Serettem Valméras mluví s hlavním daktyloskopem, Marcelem Fourrandem. Tomuto muži táhne na sedmdesátku, hlavu mu pokrývá sníh a jeho šedozelené oči se na svět dívají zpoza silných brýlí. Postavou patří k průměrným mužům. Vede toto oddělení úctyhodných třicet let.
   Oba muži se pozdraví a hned začnou mluvit o důvodu komisařovy návštěvy.
  „Měli byste tu mít ten ukousnutý malíček vyoperovaný z tlamy toho vlkodava,“ nadhodí Valméras.
   „Jo, ten tady máme a sejmuli jsme z něj několik použitelných otisků, i když to byla náramná dřina. Moji lidé to už prohání databází, zda najdeme shodu.“
   „Byly v tom bytě nějaké zajímavé otisky prstů?“
   „Jistě. Objevili jsme hromadu otisků toho bankéře, to není žádnej div, když to byl jeho druhej byt… V druhé řadě tam byla spousta starších i novějších otisků od Franciny Duvalové a za třetí několik od Daniela Bartholomea Jardina. Oboje jsme našli v databázi. Za čtvrté na některých površích byly otisky toho malíčku, jehož identitu zkoumáme. V koupelně bylo několik krvavých otisků, u nichž nevíme, komu patří, ale zdá se, že náležejí k ruce, která ztratila ten malíček. Nejvíc jsme jich sejmuli z nábytku a z vybavení koupelny. A za páté v tom bytě byla sada otisků, které patří nějaké další osobě, o níž zatím nic nevíme,“ vysvětlí Fourrand.
   „Kdy budete mít hotové srovnání otisků toho malíčku s registrem?“ Valmérase zaplaví netrpělivost. Moc rád by věděl, komu patří ukousnutý malíček.
  „Tak zítra nebo pozítří… Moji lidé dělají, co je v jejich silách.“
  „Dobře… Mockrát vám děkuji,“ Valméras se rozloučí a přejde chodbu na druhou stranu, kde sídlí biologická laboratoř.

   Profesor Oscar Turrot, vedoucí biologické laboratoře, je mohutný, trochu zavalitý muž kolem sedmdesátky, jehož vlídné čokoládové oči dokážou pohladit po duši. Patří mezi špičkové vědce ve službách policie.
    Oba muži se pozdraví.
    „Přišel jsem se informovat ohledně stop, které jste zajistili v bytě pana Reniéra,“ řekne Valméras, když si s profesorem srdečně stiskne ruku.
    „Z krevních stop lze celkem dobře vyvodit, jak se vražda udála… Nejdříve ze všeho pes pokousal útočníka a následně to zvíře zemřelo. Pak si pachatel ošetřil svou ránu, přičemž šlápl do psí krve a nakonec vrah zastřelil Reniéra a znovu nechtěně otiskl svou botu do krve. Psí krev se shoduje s krví mrtvého vlkodava a je zcela jisté, že krevní stopy v obýváku jsou od Reniérovy krve i od psí krve, což nás nepřekvapilo. Nakonec tu máme ještě neidentifikované krevní stopy zajištěné především v koupelně. Ty ještě analyzujeme a srovnáváme s databázemi. Na každý pád vám mohu říci, že tato krev náleží člověku, který škrtil Reniéra,“ poučuje Turrot Valmérase.
    „Jak jste poznali tohle?“
   „Doktor Villeroy zpod nehtů vytáhl kousíčky kůže a po srovnání s krví z malíčku jsme zjistili, že patří k jedné a téže ruce,“ vysvětlí profesor Turrot své objevy.
  „Děkuji, pane profesore, a na shledanou.“  Valméras a vyjde z biologické laboratoře.
   Zatím některé věci zapadají na svá místa. Valméras přemýšlí o tom, co v celém dramatu dělá mafián jako Giovanni Lori. Mafie málokdy zabije někoho doma, a pokud ano, dá se to pokládat za nehodu v domácnosti. Také mu vrtá hlavou, kam se poděla Serretova služební pistole a kde je Reniérova zbraň.
     Komisař uznává, že se na Reniéra mohla zlobit jeho manželka a v důsledku nějaké křivdy ho mohla chtít odpravit. Jenže proč by se pouštěla do tak složité konstrukce, aby se zbavila svého muže? Paní Reniérová by asi moc neváhala praštit Reniéra po hlavě pánvičkou nebo jiným předmětem. Přidat do jídla nějakou jedovatou rostlinu by jí taky nedalo moc práce a výsledek by byl týž. Kdyby ho v záchvatu vzteku bodla nožem, asi by to vydávala za sebeobranu.
  Proč se kdokoli pouštěl do takto složité vraždy? Je možné, že všechno bylo naplánováno jinak a nakonec se to zvrhlo v takto brutální vraždu? Jaké tajemství asi skrývaly dokumenty uschované v sejfu mrtvého?
   Valméras mine několik dveří, než otevře ty, které hledá. Jedná se o grafologickou laboratoř.
   Zajímá se o zakrvácené papíry z Reniérova druhého bytu. Ámos Bourré mu vysvětlí, že na nich ještě pracují. Zatím vyluštili jen několik vytrhaných listů z erotických knih a časopisů, které se válely kolem postele a rodokmen mrtvého vlkodava spolu s povolením na držení zbraně. Některé listy nebyly popsané ani potištěné.
   Valméras nechá grafology pracovat a zamíří na pracoviště zajišťování ostatních stop.
Toto odborné pracoviště spravuje magistr Louis Druid, asi padesátiletý chlap, který postavou připomíná středověkého asketu s bujnou kudrnatou hřívou tmavohnědých vlasů, rozcuchaným plnovousem a s ostřížíma očima barvy zamračeného nebe.
     Valméras pozdraví všechny kolem a hned potom požádá: „Doneste mi věci, co měl Reniér na sobě a které byly v jeho kapsách.“
    Než mu přinesou plastový box s předměty, navlékne si komisař Valméras chirurgické rukavice. Plná krabice těchto rukavic leží na stole uprostřed laboratoře.
    Za několik minut před komisařem leží hromádka oděvů, zabalených v plastových pytlích a průsvitná modrá plastová krabice se směsí různých osobních předmětů, zabalených každý zvlášť v uzavíratelném sáčku.
   Nejdříve vezme Valméras do náruče hromádku oblečení a přenese si ho ke kloubovému manekýnovi v rohu místnosti. Tato pomůcka se dá nastavit na jakékoli rozměry, prokazuje kriminalistům mnohé neocenitelné služby a majetku policie byste jich našli hned celou řadu. Nyní je figurína připravená na míry pana Anselma Reniéra a upevněná ve vzpřímené poloze do stojanu.
   Komisař si odloží oblečení na židli vedle panáka. Postupně obléká panáka. Touhle činností se Valméras vlastně nemusí zabývat, jelikož ji většinou vykonávají kriminalisté v zácviku.
   Valméras potřebuje poznat Reniéra trochu blíž, poznat jeho zvyky a vkus. Tohle k tomu patří.
   Zaměstnanci laboratoře si už zvykli na tyhle Valmérasovy počiny. Tuší, že i tak banálním úkonem nasává informace o mrtvém jako houba.
     Komisař se Reniérovi stále více přibližuje, poznává ho a snaží se udělat si o něm obrázek. Zná ho jen z jednoho krátkého setkání, to málokdy stačí, abychom si na člověka stihli udělat jakýkoli názor. Proniká do intimnějších stránek života mrtvého bankéře.
    První přijdou na řadu kalhoty, protože leží na vrcholu hromádky. Mají tmavě hnědou barvu a látka připomíná džínovinu. Opasek, vyrobený z kvalitní hnědé hověziny, zůstal na svém místě. Ozdobná spona, vyrobená z nerezové oceli a s vyrytým keltským kruhovým ornamentem, poutá pozornost svou velikostí.
    Kalhoty nenesou žádný z běžných znaků delšího nošení, vypadá to, že si Reniér asi týden před vraždou vzal úplně nové kalhoty. Pásek je jen lehce ošoupaný. Reniér jistě věnoval svému oblečení i doplňkům důkladnou péči.  Nohavice kalhot nasákly krev, jak tělo leželo na zemi louži krve.
    Následuje košile z jemné stoprocentní bavlny ve světle béžovém, téměř bílém odstínu s drobnými perleťovými knoflíčky. Vypadají, že jsou vyrobené na zakázku ze skutečné perleti jen pro tuto konkrétní košili. I tento svršek dokazuje, že tělo leželo dlouhou dobu v krvi.
    Valméras opatrně natáhne košili na panáka a postupně ji zapíná. Rukávy a především  manžety vykazují opotřebení obvyklé u lidí, kteří dlouho píšou. Košile se zdá nošená a několikrát praná přibližně měsíc. Na obou manžetách září úchvatné manžetové knoflíčky kulatého tvaru s drobnými, čirými kamínky.
    Nyní jsou na řadě boty. Valméras v nich pozná obutí vyrobené ševcem, který se zabývá pouze zakázkovou výrobou nadměrné obuvi. Jeho značka se nachází na jazyku z vnitřní strany.  Reniérovy boty vypadají asi dva nebo tři roky staré, vyrobené z luxusní matované hověziny v černém odstínu. Výška přibližně ke kotníkům, dobrá podrážka. Velikost obuvi 47.
    Valméras si pro sebe zabručí s lehkým úsměvem: „Ten chlap má spoustu věcí od lidí, u kterých jsem si i já nechával dělat svoje věci. I jeho boty mají stejnou velikost jako moje.“
    Když to všechno vidí, chybí komisaři Valmérasovi sako k těm kalhotám. Přece ještě není tak teplo, aby se člověk procházel venku bez saka. A kdepak je kravata? Lidé Reniérova typu tenhle módní doplněk odkládají jen při koupání nebo milování.
    „Kde je sako a kravata?“ zeptá se Valméras.
   „Tady… Sako viselo na háčku v předsíni toho bytu a kravatu měl na krku,“ odpoví Druid a zároveň přinese žádané předměty.
    Valméras je od něj převezme a odloží na židli. Nejdříve jemně povolí uzel na kravatě zdobené jemným zlatým proužkem. Opatrně přetáhne přes hlavu manekýna, aniž by uzel zcela rozvázal, umístí ji správně na krk a utáhl. I vázanku potřísnila krev.
    Teď sako. Komisař Valméras si ho prohlíží a připadá mu, že sako z celé té krvavé lázně vyšlo nejlépe. Ano, je na něm několik drobných flíčků, ale to je všechno. Odstín saka a jeho materiál se shoduje s kalhotami. Krev na saku musí být Reniérova nebo útočníkova a psí smísené dohromady.
    Valmérase napadne, že Reniér si po příchodu domů sundal sako a pověsil ho. Na veškerém oblečení objeví komisař Valméras značky módního salonu, jehož vlastníkem je Didiére Rafael, vyhlášený krejčí a módní návrhář, u něhož šije celá řada mocných, bohatých nebo slavných osob z celé Francie. Kdybyste se náhodou podívali na značku Valmérasova obleku, našli byste na něm stejné označení.
     „Která krev byla na tom saku dřív, pokud se to dá určit?“ zajímá se Valméras.
    „Provedli jsme velmi důkladný rozbor a zjistili jsme, že jako první na tom saku byla psí krev spolu s neznámou krví, která je nejspíš pachatelova a nakonec se tam ocitla Reniérova krev. Nevíme, čí přesně je ta neidentifikovaná krev, ale je jiná než Reniérova,“ odpoví Druid.
  O chvíli později se Valméras probírá osobními drobnostmi mrtvého. Zaujme ho kvalitní, luxusně vypadající kožená peněženka s logem Clauda Ramonetta, brašnáře, jehož znak zdobí i opasek.
    „Můžu tu peněženku vyndat ze sáčku?“ zeptá se Valméras.
    „Jistě,“ odtuší Druid.
   V peněžence se ukrývá zhruba deset euro a dvacet centů. V přihrádce pro drobné se schovává nepoužitý prezervativ. Ani peněženka neušla potřísnění krví. Dále v krabici leží lulka spolu s pytlíkem tabáku, nožík, kapesníky, sirky, zapalovač a svazek klíčů.
    Podle barevných rozlišovačů jeden patří k domu na Hochově třídě a k Reniérovým pokojům v tom domě, druhý náleží k bytu a domu v Lepicově ulici, třetí je od kanceláře v bance, čtvrtý klíč od auta a pátý zřejmě náleží k sejfu v Lepicově ulici.
    Valméras si se svolení pana Druida půjčí celý svazek klíčů.
  Trochu hlouběji v plastovém boxu nalezne komisař Valméras pouzdro na brýle s patřičným obsahem. Reniérovy brýle mají černé tenké obruby a hedvábnou šňůrku na krk. Valméras si sundá vlastní brýle a přes ty Reniérovy, držené kousek od svých očí, se podívá na bankéřovu vizitku položenou na stole před ním. Zjistí tak, že Reniér nosil stejně silné brýle jako on sám.
    Valméras podrobně prohlédne skla. Neobjeví ani jedinou prasklinku nebo škrábanec. Bankéř tedy své brýle odložil dříve, než došlo k potyčce a k vraždě, jinak by byly poškozené nebo rovnou zcela rozbité. Zřejmě potřeboval brýle především na čtení. Opět jedna podobnost s komisařem Valmérasem.
    „Mobil neměl?“ Valmérase velmi udiví nepřítomnost tohoto přístroje.
   „Měl… Poslali jsme ho počítačovým expertům,“ ozve se mladý laborant.
   Valméras dokončí prohlídku drobností. Na dně krabice se třpytí značně zakrvácený snubní prsten. Komisař si ho položí na dlaň. Jde o obvyklý zlatý kroužek, na jehož vnitřní straně se skví značka Bernarda Polacka. Tento zlatník a klenotník má v Paříži nejlepší pověst. Stejný umělec před devětadvaceti lety vytvořil Valmérasův snubní prsten.
    „Co vlákna a prach?“ nadhodí po chvíli Valméras.
  „Něco málo jsme našli za nehty a nějaký prach měl v kapsách. Vše prochází důkladnou analýzou. Zatím mohu říci jen to, že jde o vlákna ze zánovního obleku černé barvy s příměsí námořnické modři. Prach se zdá být obyčejným prachem z ulice,“ odpoví Druid.
    Valméras se rozloučí a vydá se zase o něco dál.

   Policejní počítačový expert, u něhož se zastaví při svém návratu do kanceláře, sdělí komisaři: „Pilně pracujeme na výpisu hovorů toho mobilu. Taky se pokoušíme vzkřísit Reniérův notebook. Někdo obojím pořádně třískl o zem. Zatím víme jen to, že v posledních zhruba čtrnácti dnech volal svojí ženě, dceři, několika přátelům a rozvodovému právníkovi. Jméno toho právníka je Gérard Barber. Na zbytku pracujeme. Tady je číslo toho advokáta.“
    Vytáhlý, štíhlý chlápek s vlasy barvy zralých lískových oříšků podá komisaři lístek s telefonním číslem.
    „Díky,“ poděkuje Valméras a konečně dojde do své kanceláře.
    V inspektorských kancelářích tou dobou pracuje přibližně deset inspektorů, kteří patří přímo ke komisaři Valmérasovi.