Maurice d’ Artois jede se Sofií ve svém voze značky Rolls-Royce, řízeném zkušeným šoférem k bulváru de la Villette. Ano, je domluvený s Valmérasem, že na něj počká u sebe doma, ale Sofie chce ještě naposledy navštívit otcovu pracovnu.
Mnohokrát si u něj v kanceláři psala úkoly do školy.
Má v jedné zásuvce tátova psacího stolu schované barevné propisky a fixy, které miluje a navíc je dostala od táty k narozeninám.
O několik okamžiků později projde Sofie přes halu s přepážkami. D’Artois ji tiše následuje, málem nestačí jejímu tempu. Dívka se tu velmi dobře vyzná a rádi ji tu vidí. Sofie každého zdraví a oni jí odpovídají. Ani nemusí přes zaměstnanecký vchod.
V nejvyšším patře budovy Sofie zamíří rovnou ke kanceláři pana Reniéra. Otevře dveře a ztuhne mezi nimi. Kancelářská židle je obrácená zády do místnosti a nad ní se vznáší kouř. Zahlédne i vršek hlavy. D’ Artois ji právě dostihne a když zahlédne barvu vlasů nečekaného hosta v Reniérově kanceláři, pousměje se. Nápadně si odkašle, aby upoutal přítelovu pozornost.
Židle se otočí a Valméras obdaří oba příchozí přívětivým úsměvem.
„Maurici, kamaráde, rád tě vidím. Kdo je ta krásná slečna s tebou?“ Valméras vstane a podá svému příteli ruku na přivítanou. Potřesou si a všichni se posadí.
„Máš pravdu, kam jsem dal své dobré vychování… Toto je Sofie Reniérová… Slečno, tohle je komisař Valméras, který řeší smrt vašeho otce,“ oznámí d’ Artois.
Oba kamarádi si krátce vysvětlí, jak se tu vzali a nakonec se komisař Valméras dostane k tomu, co potřebuje.
„Tys znal Reniéra, Maurici?“
„Jeho manželka byla kdysi mou první ženou. Reniér si mě našel přes soukromého detektiva Cécila Ledryho a sešel se se mnou, aby si o ní popovídal. Spřátelil jsme se a pak jsme se viděli ještě asi tak dvakrát nebo třikrát,“ vysvětlí d’ Artois.
„Kdy jste se viděli naposledy?“ Valméras přejde k obvyklým otázkám, aby vstřebal tu překvapivou informaci o přátelství mrtvého bankéře a pana hraběte.
„Živého jsem ho naposledy viděl tak před čtrnácti dny.“
„A co vy, slečno Sofie?“
„Já ho viděla naposledy v pondělí, když jsem s ním šla do školy. Jeho auto mělo poruchu a máma si vazal svoje auto i se šoférem. Moji rodiče mají jen dvě auta, tak jsem musela jít pěšky s tátou a tím jeho bodyguardem… Když nepřišel v úterý domů, měla jsem strach. Mámu to vůbec nezajímalo,“ odpoví Sofie.
„Jaký se vám zdál váš otec to pondělí ráno?“ Valméras pokládá zcela obvyklé otázky.
„Trochu napjatý.“
„Tady Sofie mi tvrdila, že její otec měl nějaká tajemství,“ vmísí se d’ Artois.
Valméras se na Sofii podívá tázavým pohledem.
„Asi není tajemstvím, že se rozváděli. Bylo okolo toho hodně hluku,“ poznamená Sofie.
„To vím, ale co dalšího víte?“ Valméras je jako na jehlách.
Dívčino váhání v něm probouzí touhu po podrobnostech.
„Táta už měl vybranou i novou ženu… Ukázal mi její fotku.“
Valméras vyvalí oči. Koho si tak mohl chtít Reniér vzít za ženu?
„Jak se ta žena jmenuje?“
„Táta mluvil o nějaké Francině, ale příjmení neřekl.“
D’ Artois a Valméras se na sebe podívají. Oba překvapí jméno potenciální nové paní Reniérové.
„Taky jsme si posílali šifrované SMS. Táta mě naučil morseovku a takhle mě cvičil v jejím používání. Byla to legrace, věděli jsme to jenom my dva,“ pokračuje Sofie ve svém vzpomínání.
Valmérase to dojme.
„Jaká další tajemství jste spolu měli?“ nadhodí Valméras.
„Vyprávěl mi, jak byl už jednou ženatý.“
Ta věta zmate oba muže v místnosti. Ani jednoho z nich něco takového ani nenapadlo.
„Cože?“ Valméras nepokrytě žasne.
Zatím nikde nenarazil na žádnou zmínku o jakémkoli předchozím manželství pana Anselma Reniéra.
„Je to řadu let a stalo se to v Quimperu. Ta žena už nežije a táta navštěvoval minimálně jednou za měsíc její hrob… Byla dcerou řezníka Purotta a jmenovala se Ursulla, víc nevím. Nikdy jsem tam s ním nejela a táta mě zapřísahal, abych o ničem z toho nemluvila, pokud si nebudu jistá, že se to nikdo jiný nedozví.“
„Váš otec před smrtí vybral deset tisíc v hotovosti. Máte představu, k čemu ten obnos použil?“ Tahle otázka Valmérase velmi zajímá.
„Mluvil se mnou o tom, že by si chtěl v Bretani zakoupit nějaký dům. Měl vyhlídnutou vilku právě v Quimperu. Přál si vrátit se do kraje svého dětství. Určitě si vybral peníze právě na tohle. Neměl v úmyslu investice do umění nebo do něčeho podobného,“ odpoví Sofie.
„Viděla jste někdy s vaším otcem tohoto muže?“ komisař položí před Sofii fotografii Loriho juniora.
„Jednou nebo dvakrát za ním přišel domů a pak spolu někam odešli. Nevím, kdo to je, nikdy se mi nepředstavil. Do domu ho vpouštěla naše hospodyně a té se také nepředstavil, jen chtěl mluvit s tátou a vždy to bylo velmi důležité,“ vypoví Sofie.
Valméras se obrátí k d’ Artoisovi: „Maurici, myslím, že by bylo vhodné tuto mladou dámu střežit, aby se jí něco nestalo.“
„Také mám ten dojem,“ d’ Artois kývne a dodá: „S tvým svolením se o to postarám.“
„Dokonalé… Máte tady v Paříži jakékoli bližší příbuzné, slečno Sofie?“ zeptá se Valméras.
„Babičku z máminy strany. Babička z tátovy strany je mrtvá a děda taky. Je tu i nějaký tátův bratranec a sestřenice, ale ty vídám jen jednou nebo dvakrát do roka.“
„Na matku se raději ani neptej,“ varuje d’ Artois Valmérase.
Komisař to pochopí. D’ Artois nehodlá před Sofií říkat špatné věci o její matce.
„Takže je potřeba to vyjednat s paní Montagueovou, aby věděla, kde má vnučku,“ řekne Valméras.
„To beru na sebe a pak vezmu Sofii s sebou na zámek. Je na čase, aby poznala své sourozence ze strany matky. Neboj se, u mě bude jako v bavlnce,“ usměje se d’ Artois.
„Dobře, budu rád, když bude v bezpečí a mimo Paříž,“ poznamená Valméras.
Sofie obejde stůl a najde zásuvku, kam si uložila své oblíbené fixy a propisky. Vyloví je a vrátí se k d’ Artoisovi.
Valméras na ni kouká s údivem.
„Táta mi je dal k narozeninám a já je mám moc ráda,“ odtuší na ten pohled Sofie.
Valméras se krátce zasměje. Líbí se mu, jak si dívka hájí svůj majetek.
Sofie odejde s d’ Artoisem a Valméras si zkontroluje čas. Hodiny na mobilu mu ukazují ten správný okamžik na oběd někde v restauraci. Valméras si řekne, že ani v tomto ohledu se neodchýlí od Reniérova běžného dne. potřebuje, aby byla ta rekonstrukce co nejpřesnější a tohle k tomu patří. Svým způsobem celá ta věc Valmérase stále víc pohlcuje. Musí nepokrytě přiznat, že ho to baví.
Jakmile komisař opustí z banku, zahlédne na ulici známou siluetu své manželky zezadu. Chvíli se se zalíbením dívá, jak Marie jemně vlní boky, když kráčí ulicí.
Marie si na dnešek tvoří její oděv maxisukně v barvě letního nebe a lehké sako stejného odstínu. Valméras nevidí, co má pod tím. Mariiny vlasy jsou sepnuté do hezkého drdolu ozdobeného věncem z umělých květin. Vypadá božsky.
Valméras zrychlí krok, aby ženu dostihl. Položí své manželce pravačku na rameno a pronese úředním tónem: „Madam, pročpak jste se odvážila do této části města tak sama?“
„Potřebovala jsem si zde něco vyřídit. Mám v této ulici známé,“ odpoví tajemně Marie.
„Co byste řekla na příjemný oběd v dobré restauraci? Zvu vás, krásná dámo,“ Valmérasův hlas přeřadí do svůdcovského tónu.
„Na takovou nabídku se nedá říci ne,“ usměje se potěšeně Marie.
„Prosím, má princezno,“ Valméras nabídne Marii své rámě.
Marie se do něj laškovně zavěsí: „Kampak půjdeme na oběd?“
„Někde na ulici Gastona Rebufata, což je kousek odsud, stojí restaurace La Colombe… Tam bychom si mohli zajít na jídlo.“
„To zní lákavě… Jdeme tam,“ Marie zaujatě nakloní hlavu, aby viděla do manželových zářících očí.
Za chvíli potom už přidržuje Valméras své ženě dveře do restaurace La Colombe. Marie majestátně vpluje dovnitř.
La Colombe má lokál, kde vládne čistota, jednoduchá elegance a tlumené barvy. Komisař vybere stůl s výhledem na ulici, což je Valmérasův zažitý zvyk. Oba se usadí.
Obtloustlý, šedivý, asi padesátiletý vrchní a nejspíše i šéf tohoto podniku jim přinese jídelní lístek.
Objednají si pstruha na másle s vařenými brambory, skvělým zeleninovým salátem a lehkým bílým vínem, které se třpytí ve sklenkách stejně jako jarní slunce.
Když vrchní vidí, kam si Valméras se svou ženou sedlá, poznamená: „To je zvláštní… Na tohle místo si často sedával jeden můj známý… Nikdy nikdo jiný si sem nesedl, až vy.“
Valméras se trochu zarazí a zpozorní. Přestane na okamžik jíst, zaloví v kapse a vytáhne Reniérovu fotku.
„Byl to tenhle muž?“ zeptá se.
„Ano. Kdo jste, že máte jeho fotku?“ vrchní začíná být trochu podezíravý.
„Komisař Valméras,“ odpovídá komisař stručně.
„Proč se o něj zajímáte?“
„Zavraždili ho. Vyšetřuji jeho smrt.“
„Já s tím nemám nic společnýho. On do téhle restaurace jen chodil na oběd.“
„Netvrdil jsem, ani netvrdím, že s jeho smrtí máte něco společnýho. Potřebuju poznat jeho zvyky, abych dokázal pochopit, proč zemřel a kdo ho mohl chtít zabít. Jak dlouho sem chodil na jídlo?“
Vrchní číšník si sedne k manželům Valmérasovým, neboť tu jí jen několik hostů. Těm se věnují ostatní číšníci.
Valméras nenutí toho člověka, aby mluvil. Vrchní povídá sám od sebe. Komisař jen trpělivě naslouchá.
„Ten muž sem chodil hodně dlouho. Tenhle podnik existuje nějakých dvacet pět let a on sem poprvé zavítal krátce po jeho otevření. Patřil mezi moje první stálé hosty. Já tu tenkrát začínal jako pomocný číšník a on vypadal, že taky právě začal pracovat někde v bance na přepážce. Dali jsme se do řeči a já zjistil, že jsme stejně staří. Představil se mi jako Anselm Reniér a potvrdil moje domněnky o tom, že právě dostal místo v bance. Během deseti let se stal zástupcem ředitele a nakonec, asi před pěti lety se dostal na ředitelské místo. Měl byste ho vidět, když mi hrdě oznamoval, že slaví svoje povýšení do vedení několika poboček Lyonské banky v Paříži i po celé Francii. Já samozřejmě taky pomalu stoupal po žebříčku nahoru. Z pomocného číšníka jsem se stal číšníkem, pak vrchním a když zemřel starej šéf, majitel mě dosadil na jeho místo.“
Valméras se lehounce pousměje. Takhle výřečného číšníka snad ještě nezažil.
„Vídal jste pana Reniéra pravidelně v poledne? Nikdy se nestalo, že by se zpozdil nebo že by nepřišel vůbec?“ Valméras klade otázky mezi sousty skvělého pstruha.
„Málokdy se opozdil. Většinou ho zdržela nějaká pracovní záležitost. A minimálně jednou za měsíc jezdil na služební cestu. To se pak neukázal třeba týden, někdy i déle.“
„A co ženy? Přicházel sem s nimi?“
„No jeje, a s kolika… To víte, hezký, veselý chlap. Jak stárnul, těch žen ubývalo, přesto se objevoval často a s různými ženami. A asi třikrát nebo čtyřikrát přišel se svou dcerou.“
„Existovala nějaká žena, co by s ním přišla víckrát než jednou?“ Valméras se napije trochy vína.
„Ano, takové byly dvě, když pominu jeho dceru. Jedna se později stala jeho manželkou, jak mi asi týden po svatbě sdělil. Tu druhou jsem zde viděl ještě celkem nedávno, bude to zhruba měsíc, možná i míň, to už přesně nevím… Tahle druhá vypadala, že jí Reniér za její přízeň dává velmi nákladné dary… Víte, co myslím, že?“
„Ano, chápu. A co mi ještě můžete povědět?“
„Občas se tu objevil s jedním Italem. Poslední rok, možná i něco víc než rok, přicházel ve společnosti takového holohlavého hromotluka, asi to byl jeho bodyguard. Pane komisaři, přeji vám, abyste rychle našel jeho vraha… Pořád tomu nemůžu uvěřit. Jako by to bylo před hodinou, co se posadil tady co dneska vy a dal si přinést svoje oblíbené jídlo.“
„Co měl rád?“
„Ryby a mořské plody. Jedl i všechno ostatní, co nabízíme, ale ryby a mořské plody zbožňoval… Možná vyrůstal někde u moře, nebo tam jezdil na prázdniny.“
Valméras si do paměti zaznamená další drobný rys Reniérovy osobnosti.
„Pořád mám před očima, jak jsme se setkali poprvé. Mluvil jsem sním a slyšel jsem ten jeho charakteristický hlas se silným bretonským přízvukem… Časem to samosebou trochu vyprchalo, ale ten jemný akcent mu zůstal.“
„Jak jste poznal, že je to bretonský přízvuk?“
„Jeden můj strýc byl z Brestu a mluvil úplně stejně, když za mnou přijel na návštěvu.“
„Velmi vám děkuji, pane…“ načne Valméras.
„Mé jméno je Alain Robin,“ představí se konečně vrchní.
Odejde od komisařova stolu a věnuje se dalším hostům.
Valméras a jeho žena v klidu dokončí svůj oběd.
„Ty nepřestaneš pracovat ani u oběda, co?…A koukám, že ses v noci někde pral jak malej kluk,“ nadhodí Marie.
Valméras se ráno vytratil z domu tak rychle, že si jeho manželka ani nestihla všimnout, jak vlastně vypadá.
„To nebyla tak úplně moje vůle. Přepadli mě,“ připustí nevesele Valméras.
Marie stěží potlačí smích: „Cože? Tebe? Obávaného Černého anděla?“
„No co, to se stává i v lepších rodinách,“ odsekne dotčeně Valméras.
„Takže ty teď žiješ den toho Reniéra, aby ses mu dostal pod kůži, co?“ Marie znovu upije ze své sklenky vína.
„Přesně tak, žiju jeho den. Žiju den, kdy ho zabili… On se dostal pod kůži mně. Nedokážu přestat myslet na toho svýho mrtvýho bankéře. Přemýšlím, kdo ho mohl chtít odstranit a proč. Je to dost zamotaný, a já pořád nevím, za jakej konec to vzít,“ Valméras vylije své ženě část smutku, který ho trápí.
„To, že tomu nerozumíš, tě štve, viď, ty můj komisaři?“ Marie ho pohladí po tváři a povzbudivě mu stiskne ruku.
„Tak nějak. Jsem zmatenej a to nesnáším… Jakmile je něco moc zašmodrchaný, smrdí to! A to ještě nevím, kdy se mi kdo nalepí na záda.“
„V tomhle ti neumím poradit. Jen ti můžu přát hodně zdaru, Jeníčku,“ Marie se na svého muže usměje tím nejkrásnějším úsměvem.
Valmérase vzrušuje, když mu Marie občas řekne počeštělou formou jeho jména. Navíc její úsměv způsobí, že se mu okamžitě zlepší nálada. Nakloní se k ní přes stůl a dlouze ji políbí.
„Díky, že jsi mi chvíli naslouchala,“ vydechne a pohladí ji po vlasech.
„Rádo se stalo… Nezlob se, ale musím zase běžet,“ Marie něžně pohladí manželův obličej.
„Vůbec se na tebe nezlobím. Dej na sebe pozor a měj se,“ Valméras jí oplatí pohlazení.
„Ty se taky opatruj,“ Marie mu ode dveří ještě zamává a pak ladně vyklouzne na ulici.
Komisař zaplatí a vyjde z restaurace jen několik minut po své ženě.
ČTEŠ
Případ tří pistolí
غموض / إثارةKomisaře Valmérase osloví u kavárny tajemný muž, který neprozradí své jméno. Valméras je o několik dnů později povolán k mrtvole, v níž pozná právě muže, který s ním mluvil. Jmenuje se Anselm Reniér a je bankéř. Jak to dopadne, když se do celé věci...
