25.dubna 2036 -Čtvrtek
V půl deváté ráno zajíždí do ulice Saint-Vincent modrý peugeot s komisařem Valmérasem za volantem. Komisař zaparkuje a vystoupí z vozu. O chvíli později už zvoní u dveří čtyřpatrového starého činžovního domu s opravenou fasádou v barvě holubičí šedi. Zde bydlí slečna Francina Duvalová přezdívaná Velká Francina.
Valméras musí čekat asi pět minut, než se z reproduktoru u zvonku ozve ospalý ženský hlas: „Kdo je to?“
„Strejček z Batignolleskýho bulváru,“ odpoví s náznakem humoru komisař Valméras.
Místo odpovědi zazní zcela nesrozumitelné mumlání. Několik vteřin po tom zabzučí dveře a cvakne odemčený zámek. Komisař Valméras vejde do domu. Ví, že Francina obývá třípokojový byt v prvním patře. Zná každý kousek komfortního a barevně sladěného vybavení v trochu retro stylu, které působí velmi příjemně a elegantně.
Byl to právě komisař Valméras, kdo ji poprvé zatýkal. Slečna Francina Duvalová je luxusní prostitutka bez pasáka, což jí umožňuje vybírat si bohaté klienty a zařídit si pohodlný život bez strachu o zdraví.
Komisař Valméras vyšlape schody, protože zde není výtah. Už se chystá zaklepat, když se otevřou vstupní dveře. Objeví se v nich trochu rozcuchaná Francina v meruňkovém saténovém negližé, přes které si přehodila lehký župánek ze stejného materiálu po kolena.
„Hned mě napadlo, že jsi to ty, Černej anděli… Žádnej jinej polda se neohlašuje tak jemně jako ty… Každej rovnou řekne: Pan ten a ten, kriminální policie a tím to končí,“ uvítá komisaře mezi dveřmi Francina.
Komisař Valméras se na ni nezlobí za to, že mu tyká a říká mu přezdívkou. Téměř každá prostitutka komisaři tyká a on je oslovuje stejně důvěrně jako ony jeho. Tento zvyk vznikl tak dávno, že ani sám komisař Valméras neví, kdy to vlastně celé začalo. Stejné to je i s onou přezdívkou Černý anděl. Někdy Valmérasovi připadá, že se s tou přezdívkou snad narodil.
„Přišel jsem za tebou kvůli tomu včerejšku,“ zabručí komisař stručně.
Ona jen pohodí hlavou. Valméras pochopí, že ho Francina zve do svého království.
„Objevil ses tu na můj vkus trochu moc brzo, i když jsem čekala, že přijdeš… Po tom včerejšku mám nervy pěkně v řiti,“ Francina během řeči zavře nejdříve dveře do bytu a potom i do ložnice.
Valméras i za ten krátký okamžik zahlédne kousek mužského zadku. Majitel onoho pozadí spí na břiše s peřinou pod sebou. Odle toho, co komisař zahlédne, usoudí, že to je pořádný chlapák. Navíc zná vkus slečny Franciny Duvalové. Měla ráda dobře osvalené typy s naditou peněženkou.
„Vidím, že jdu nevhod,“ ušklíbne se komisař Valméras mnohoznačně.
„Ten chlápek ani není z Paříže… Přijel do města včera, aby si vyhodil z kopejtka. Poctivě mi zaplatil a za to si přišel na svý. Svoje klienty nešidím… Nech ho bejt, Černej anděli. Anselma neznal ani z doslechu,“ promluví tiše Francina, když vidí směr komisařova pohledu.
Žena zavede komisaře Valmérase do svojí skromné, čisté a útulné kuchyně
„Dáš si trochu černý bryndy?“ zeptá se Francina a okamžitě se pustí do přípravy kávy.
„Jasně, že si dám,“ přikývne komisař Valméras.
Posadí se ke stolu na jednu ze dvou židlí u okna do ulice. Sleduje Francinu, jak pobíhá sem a tam po kuchyni, přičemž si jednou vezme plechovou dózu s kávou a hrnky, jindy zase popadne kostkový cukr. Lehký župan za ní při každém pohybu trochu vlaje jako plášť.
Valméras si dokáže velmi živě představit, co tahle krasavice umí v posteli a proč k sobě přitahuje tolik mužských.
Z ložnice se ozve šramot následovaný otevřením a zavřením dveří. Někdo jde ke vstupním dveřím a otevře je. Kroky směrem ven a zaklapnutí dveří. Valméras pochopí, že Francinin návštěvník právě odchází. Komisař to tak nechá.
Za necelých pět minut před komisařem Valmérasem stojí hrnek s horkou černou tekutinou. Francina ještě na stůl položí cukřenku s kostkami cukru, malou konvičku s mlékem a kakaové sušenky na talířku. Sedne si naproti komisaři Valmérasovi. Vezme si sušenku, napije se kávy a začne pomalu pojídat sušenku.
Valméras si přisladí podle chuti, přilije lžičku mléka, zamíchá, upije ze svého hrnku a tomu sní pár sušenek.
Nechce na Francinu spěchat, protože by se mohla stáhnout do sebe a přestala by úplně mluvit. Když povede výslech spíš jako obyčejný rozhovor se starou známou, určitě se dozví vše, co potřebuje.
Z očí jí kanou slzy do kávy na stole. Komisař to považuje za jasné znamení, že ona a Reniér mezi sebou měli dost zvláštní vztah. Ten bankéř pro tuhle ženu znamenal víc než jen zdroj příjmů.
„Chudák Anselm… Pořád tomu nemůžu uvěřit… Co bys o něm chtěl vědět?“ zeptá se po chvíli mlčení Francina.
„Bylas jeho milenka?“
„To je snad jasný, ne?.. A nebyla jsem jediná.“
„Věděla jsi, že je ženatej?“
„Jo... Hodně mejch klientů je ženatejch.“
„Pověz mi, jak se stalo, žes ho našla mrtvýho?“ zajímá se komisař po několika locích skvělé kávy.
„Nebude ti vadit, když to vezmu trochu zeširoka?“ Francina se hlučně vysmrká do papírového kapesníčku, který leží na stole.
„Mluv podle vlastní chuti,“ povzbudí komisař Valméras prostitutku.
„Anselm byl můj stálej klient už tři roky… Doma dlouho neměl žádný vzrůšo, tak mi to vyprávěl… Tohle říkaj všichni chlapi, když si potřebujou vrznout,“ Francina mluví unaveným hlasem. Celý její vzhled je personifikací únavy.
Komisař Valméras odhaduje, že je to ještě dozvuk uklidňující injekce ze včerejška spolu s faktem, že si i přes únavu a nervový šok našla někoho, kdo využil její služby.
„Byl to moc milej a citlivej člověk; nedej se mejlit tím, co ti o něm kdokoli řekne. Byl to v jádru dobrej chlap… Choval se ke mně jemně, něžně, skoro až nesměle… Rukama mu ale prošla spousta ženskejch, to jsem věděla od svejch kolegyň… V posledních třech letech byl jenom se mnou,“ Francina se hořce pousměje při té vzpomínce.
Komisař mlčí a poslouchá.
„Včera jsem za ním šla na domluvenou schůzku… Měl mě čekat doma. Jinak jsem měla kopii klíče od jeho bytu i od domu, abych na něj nemusela čekat, kdyby se někde nečekaně zdržel,“ žena se znovu napije a sní několik sušenek.
Valméras se také napije a sezobne několik sušenek.
„Bylo kolem osmý ráno a já šla do domu… Jeho byt byl odemčenej, tak jsem vešla… První, co jsem viděla, byla ta krev… Pořád to nemůžu dostat z hlavy… Napadlo mě, že se Anselm zranil, nebo že se Castor porval s jiným psem. Pak jsem přišla do toho obýváku, viděla jsem tu spoušť a pochopila jsem… Dobrejch pět minut mi trvalo, než jsem se vůbec pohnula… Jakmile jsem se dokázala aspoň trochu ovládnout, vymotala jsem se z toho bytu jako opilá. Bylo mi totálně šoufl, musela jsem se přemáhat, abych neblila.“ Francina se i teď otřese.
Její zbledlý obličej napovídá, kolik hrůzy asi zažila.
„Najednou se ve mně něco uvolnilo a já ječela, jako by bylo možný řevem odehnat tu hroznou podívanou… Pár sousedů zvědavě vykouklo z bytů, ale rychle zase zalezli. Nejspíš se nechtěli do ničeho zaplést… Ani nevím, jak se mi povedlo zavolat poldy a sanitku. Přijeli jste za pár minut potom… Co bylo pak, to už víš,“ vypráví roztřeseným hlasem Francina.
Komisař Valméras to chápe. Sám přece viděl místo činu. Takhle krvavý start dne není pro kriminalistu zrovna ideální natož pro obyčejného člověka.
„Jak jsi si nabalila toho chlapa, cos tu měla, když jsi dostala uklidňující injekci?“ zajímá se komisař Valméras.
„To ani já sama nevím, asi ta injekce nebyla zas tak moc silná,“ odpoví Francina.
„Kdy jsi viděla Reniéra naposledy živýho?“
„V sobotu jsme si domlouvali tu včerejší schůzku. To jsem ho naposledy viděla i slyšela. Od sobotního večera mi ani nezavolal, což bylo dost neobvyklý. Snažil se udržet náš poměr co nejdýl v tajnosti před svou ženou. Zatím se mu to nějakým záhadným způsobem dařilo.“
„Cos dělala v noci z pondělí na úterý, tedy z dvaadvacátýho na třiadvacátýho dubna letošního roku?“
„Poctivě jsem spala sama tady u sebe doma.“
Francina už nějakou dobu popotahuje nosem a vzlyká. Komisař Valméras vstane ze židle a přejde k ženě. Jemně jí položí ruku na rameno a podá kapesník. Ona si ho přijme. I přes přijatý kapesník zaboří svou uslzenou tvář do komisařova saka v oblasti břicha. Brečí jako dítě.
Valméras ji nechá vyplakat.
„Dík, Černej anděli, ty jsi fakt fajn chlap… Tebe by měli povinně klonovat, aby byly všichni jako ty,“ šeptá Francina.
„Já vím… Pověz mi, jak ses s Reniérem seznámila? Jak se s ním žilo? Jakej byl?“ Valméras se vrátí na své místo.
„Co vím, tak byl ženatej už patnáct let a měl jednu dceru. Jméno mi nikdy neřekl, ani o ní moc nemluvil. Víc povídal o své ženě.“
„A co o ní říkal?“
„Přezdíval jí ledová královna, nikdy mi neřekl, jak se opravdu jmenuje. Litoval, že si ji vůbec vzal. Dokonce se snad i rozváděl, ale o tom vím jenom velmi málo.“
„A co to seznámení?“
„Stalo se to před třema rokama… Bylo to takhle někdy v dubnu, pokud si pamatuju, desátýho dubna… Zrovna jsem měla dost pech na klienty. Jeden mě právě opustil, druhýho jsem nemohla najít ani za nic a k tomu se mi nahromadily nezaplacený účty… Ani svobodný a bohatý chlapi si nechtěli trochu zpestřit výlet do Paříže… Prostě bída. Hodně mi to pošramotilo sebevědomí,“ začne vykládat Francina.
„To se nedivím,“ prohodí komisař Valméras. „Tohle by snížilo sebevědomí každý prostitutce.“
„Proto jsem šla zapít žal za roh do Čipernýho králíka… Lilo jak z konve a zapadnout do toho lokálu, bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Sedla jsem si k baru a poručila si dvojku bílýho a házela udičku na všechny mužský kolem. Žádnej nestál o příjemný rozptýlení.
Seděla jsem a popíjela víno, abych si trochu zvedla náladu. Asi hodinu po mým příchodu přišel do lokálu Anselm,“ pokračuje žena v líčení toho, jak se seznámila se zavražděným bankéřem.
Na okamžik vstane a uvaří další dávku čerstvé kávy. Nalije sobě i Valmérasovi a nakonec se znovu posadí.
„Jak vešel, zaujal mě,“ vypráví lehká holka dál. „Nevím, jestli jsi ho viděl někdy živýho… Ta mrtvola mu nebyla moc podobná. Nevím, jak to vysvětlit. Ten mrtvej byl Anselm Reniér, a zároveň jako by to nebyl on…. Anselm byl fešák k pohledání, i když už mu táhlo na padesátku. Tenkrát si vedl na vodítku toho svýho hafana. Barman mu povolil vejít se psem. Anselm se posadil na barovou židli vedle mě . Poručil si taky bílý víno a pro psa vodu. Pozdravil mě jen tak mimochodem, jak se zdravěj náhodný známí… Díval se na mě a zvažoval, jestli bych stála za hřích… Měl nádherný, svůdný oči, který ženskou rozpálej, aniž by na ni chlap máknul jediným prstem,“ Francina přeruší své vzpomínky, setře si slzy a vysmrká se.
Komisař Valméras poklidně pije kávu a ujídá sušenky. Příběh o části zavražděného Reniéra zní zajímavě.
Francina se nadechne a znovu spustí: „Anselm se rozpovídal o tom, že by si moc rád trochu okořenil život. Ožila jsem a zeptala se, kam tím vším míří, i když jsem to tušila. Vysvětloval mi, že jeho milostnej život stojí leda za psí štěk. Jeho žena s ním nechce souložit už hezky dlouho a když ji prej poslal k doktorovi, vynadala mu do cvoků, čímž to haslo. Údajně vystřídal spoustu mejch kolegyň , ale žádná se mu nelíbila tak jako já… Prostě kecy, aby mě sbalil.“
Francina se smutně pousměje.
„Co bylo dál?“ povzbudí komisař Valméras Francinu.
„Jasně jsem Anselmovi naznačila, že jsem ochotná mu s tím jeho velkým problémem pomoct, že mám dostatek zkušeností s takovejma věcma. Samozřejmě jsem mu taky řekla, že to dělám jen za určitou odměnu… Anselm souhlasil, dopil, zaplatil útratu za nás oba a vstal… Vidím ho jako dneska, jak mi nabízí rámě, jako bych byla nějaká velká dáma… Pozvala jsem ho sem k sobě. Přijal to a šel se mnou. Tady u mě doma se mi představil svým vlastním jménem i povoláním… Byl ředitelem Lyonské banky tady v Paříži. Taky mi řekl, že ten jeho hafan je irskej vlkodav jménem Castor. Anselm ho měl rád jako vlastní dítě. Párkrát jsem ho pohladila a Castor si mě zamiloval. Byl to takovej cukroušek jako jeho pán.“
„A co ty? Představila ses mu a řekla jsi mu, co děláš?“ přeruší na okamžik Francinu komisař Valméras.
„Samozřejmě… Anselmovi vůbec nevadila ta moje podivná profese. Náš první sex byl učiněný rodeo. Jeho obrovská spokojenost se projevila tím, že trval na další schůzce u něj v ulici Lepic… Hned si taky vymyslel šifry pro naši komunikaci, kdyby náhodou nebyl sám, až zavolám, nebo kdyby volal on mně.“
„Co si vymyslel?“ komisaře Valmérase zajímá všechno, co se týkalo pana Reniéra.
„Vymakal to opravdu vtipně… Když po mně zatoužil, volal na moje soukromý číslo a předstíral, že shání svou sekretářku, která má napsat pracovní dopis nebo e-mail. To mi většinou stačilo, abych věděla oč jde,“ vzpomíná Francina.
Představy krásných chvil strávených ve společnosti hezkého muže působí té ženě radost i bolest zároveň.
„Přes všechna opatření jsem dostala kopii klíče od domu i od jeho bytu v ulici Lepic. Sotva jsem tam byla a vzduch byl čistej, dávala jsem do okna obýváku ten ibišek v modrým květináči,“ dovypráví Francina.
„Dělali jste i něco jinýho než sex?“ nadhodí Valméras.
„Občas jsem s Anselmem byla na několika nóbl akcích, kde šampus tekl proudem… Podle jeho slov jsem vypadala chovala se mnohem líp než jeho zákonitá choť… Na oplátku jsem ho naučila chodit do těch podřadnějších hospod. Párkrát se mnou byl i u Pavouka, kde se seznámil s pár lumpama trochu na výši, a to možná byla velká chyba.“
„Co se stalo?“ komisař Valméras se promění na vtělenou pozornost.
„To já tak docela nevím… Před rokem hledal někoho, kdo by mu dělal bodyguarda. Muselo to bejt něco dost vážnýho, když si uvědomíš, že on sám mohl dělat gorilu… Snažila jsem se zjistit proč,“ vysvětluje Francina.
„Řekl ti, oč jde?“
„Ne… Občas chodil k Pavoukovi sám. Mohl tam navázat kontakty beze mě. Já ho tam jenom uvedla.“
„Dohodilas mu někoho?“
„Poradila jsem mu Drsňáka Dannyho. Dokonce jsem ty dva seznámila u Pavouka… Danny je spolehlivej a mlčenlivej, to přece víš.“
Komisař Valméras jen přikývne. Zná zmíněného chlapa a ví, že je to jeden z nejlepších ve svém oboru.
„Bydlí Danny pořád na stejným místě? Už dlouho jsem se s ním neviděl,“ zeptá se policista.
„Jasně, ulice Vaneau číslo 42… Nerad se stěhuje,“ odtuší Francina.
„Zajdu si za ním… Ukázal nebo řekl ti ještě něco, krom toho, cos mi už pověděla?“
Komisař se trochu bojí o Francinin život. Pokud si bude bankéřův vrah myslet, že ho může tahle prostitutka ohrozit udělá cokoli, aby se jí zbavil. Tomu musí Valméras zabránit. Nestojí o další mrtvolu. Jeden mrtvý bohatě stačí.
„Asi před čtrnácti dny přede mnou otevřel ten svůj utajenej sejf, chtěl mi dát dárek, co si tam schoval... Zahlídla jsem tam prahy v úhlednejch balíčkách svázaný papírovou páskou a nějaký obálky s dokumentama.“
„Uměla bys odhadnout, kolik těch peněz bylo?“
„Podle mě asi tak deset tisíc… Tolik prachů v hotovosti jsem snad viděla prvně.“
„Ptala ses na co je má?“
„Jasně, ale nic mi neřekl, byla to jeho věc. Mě zajímalo hlavně to kolik mi platí za moje služby… Jestli ho těšilo mít v sejfu deset tisíc, byla to jeho záležitost.“
„Řekl ti k těm dokumentům něco?“
„Jen tak okrajově se zmínil, že kdyby se dostaly do nesprávnejch rukou, je s ním konec. Nevím, co tím myslel.“
„Může se stát, že po tobě půjde Reniérův vrah nebo někdo, kdo je s ním spolčenej, proto ti sem pošlu některýho ze svejch chlapců, aby na tebe dal až do odvolání bacha… Nemusím ti snad vysvětlovat, že je v tvým vlastním zájmu nezmizet mu z očí,“ upozorní komisař Valméras Francinu.
„To je mi jasný, Černej anděli.“
Valméras zavolá Julesovi Bastringueovi, jednomu ze svých inspektorů a počká, až přijede.
Než inspektor Bastringue dorazí, pokračuje komisař Valméras ve výslechu.
„Měl Reniér nepřátele?“
„Mohl nějaký mít,“ odpoví Francina.
Komisař Valméras už nemá žádné další otázky. Předá Francině navštívenku se svými kontakty a ona mu dá své současné telefonní číslo.
Po chvíli u vchodu zvoní Jules Bastringue. Komisař ho vpustí do domu a řekne mu, kam má jít. Bastringue byl vysoký zhruba pětačtyřicetiletý chlap vysoké atletické postavy a rezavých dlouhých vlasů.
Komisař vysvětlí svému podřízenému co a jak a nakonec opustí Francinin byt.
ČTEŠ
Případ tří pistolí
Mystery / ThrillerKomisaře Valmérase osloví u kavárny tajemný muž, který neprozradí své jméno. Valméras je o několik dnů povolán k mrtvole, v níž pozná právě muže, který s ním mluvil. Jmenuje se Anselm Reniér a je bankéř. Jak to dopadne, když se do celé věci zamíchá...
