Případ tří pistolí

Kapitola 13: Návštěvy v laboratořích

Mobil komisaře Valmérase ukazuje 18:45, když jede služebním vozem na Hochovu třídu 50, aby si sám promluvil s paní Reniérovou.
   Za jízdy se komisaři vrací obraz bankéřova těla ležícího v bytě v ulici Lepic a pak na pitevním stole. Ty vzpomínky na první setkání mu dodávají jistou představu o tom, jak se asi mohl Reniér chovat při setkání s jinými lidmi. Přesto má Valméras spoustu otázek, na které chce a musí znát odpověď.
   Valméras o Reniérovi chvílemi uvažuje jako o svém příteli, kterého někdo takhle brutálně zabil. Valméras si uvědomuje, jak moc se mu Reniér dostal pod kůži. Je to jeho mrtvý bankéř Reniér!
    Komisař Valméras vystoupí z vozu před oním luxusním domem na Hochově třídě, který nese číslo 50. Stiskne tlačítko zvonku vedle kovové cedulky s umělecky vyrytým jménem majitelů domu. Za okamžik poté se automaticky otevřou dveře. Valméras vejde do vstupní haly, kde na něj čeká postarší muž v dokonalém tmavomodrém obleku.
   „Pán si přeje?“ zeptá se muž neutrálním tónem.
  „Jsem komisař Valméras a potřebuji mluvit s paní Reniérovou.“
„Policie tu byla včera dopoledne,“ zavrčí ten podivný vrátný.
„Mám pro ni několik velmi důležitých otázek. Pokud odmítáte jít pro svou zaměstnavatelku, nebo jí neoznámíte mou návštěvu, mohu vás zatknout pro maření úředního výkonu a posedíte si dobrého půl roku, možná i déle,“ pronese Valméras ledově.
   „Vyčkejte, prosím. Podívám se, zda vás paní Reniérová přijme,“ odtuší otráveně chlápek a odešel.
     Valméras čeká dobrou půlhodinu a moc ho to nebaví. Dívá se na mozaiku  ze střípků dlaždic, umístěnou na stěně po jeho pravé ruce. Zobrazuje rajskou zahradu s obrovským množstvím zvířat, rostlin a Adama s Evou, která právě sahá po ovoci ze stromu poznání. Komisaře fascinují barvy a detailní provedení tohoto obřího díla z rukou neznámého umělce.
   Když se Valméras chystá z legrace počítat ptáky na mozaice, objeví znovu onen vrátný.
  „Paní vám vzkazuje, že za vámi přijde zítra ve čtyři odpoledne přímo na komisařství… Dnes je již příliš unavená a chce si odpočinout,“ prohlásí muž odměřeně.
   „To respektuji. Nebude-li však u nás na komisařství v určenou hodinu, pošlu jí oficiální obsílku a tu již bude muset uposlechnout,“ odpoví Valméras se vší svou vážností a odejde.

    Valméras se vrátí na komisařství. Zavolá Marii, že se v noci nevrátí domů a pak si umíní, že navštíví laboratoře, aby zjistil, zda nemají nějaké novinky.
    Pokud se bude potřebovat prospat, jistě najde nějaký útulný koutek, kde na chvíli složí hlavu a natáhne nohy, aby se alespoň krátce prospal.
     Vybere ze svých inspektorů asi pět chlapů, které si zítra vezme s sebou na provedení malé rekonstrukce Reniérova běžného dne. Načrtne jim, koho na co potřebuje a pak se vydá k výtahu.
   Laboratoře specialistů sídlí zhruba uprostřed mrakodrapu, kde se nachází i kanceláře kriminální policie. Výtah vyloží komisaře Valmérase na správném místě. Komisař projde  chodbou a navštíví balistickou laboratoř.
    Zde ho přivítá přibližně 35 let starý muž s kudrnatými, zářivými světle blond vlasy, který se trochu podobá barokním andělům. Jmenovka na plášti zní: Alphonse Valert.
    „Co vás přivádí, šéfe?“ nadhodí s veselou září v modrých očích.
   „Reniérův případ.“
  „Už vím… Ty střely jsme už srovnali se záznamy a našli shodu… Je to devítka berreta a jejím majitelem je podle registru Yvés Serret. Zajistili jsme na ní několik otisků, které však nejsou jeho, a poslali je k daktyloskopům.“
    „Děkuji… Co myslíte, jak se mohlo stát, že nikdo neslyšel výstřel, nebo si ho moc nevšímal?“ uvažuje zamyšlený komisař.
    Valert zadá do počítače nějaká data a pak se otočí opět k Valmérasovi: „Pachatel mohl použít tlumič, polštář nebo cokoli jiného, co mohlo sloužit jako tlumič.“
     „Doktor Villeroy nenašel ani známku toho, že by vrah něco takového použil. Podle něj pachatel prostě přiložil pistoli k Reniérově hlavě na čelist a stiskl spoušť.“
    „To samo o sobě mohlo utlumit zvuk výstřelu a spolu se zvuky z ulice to způsobilo, že si s tím nikdo nelámal hlavu. Tohle přece přece musíte vědět, když jste policajtem tak dlouho,“ odpoví Valert a zároveň na počítači rozklikne fotografii obou střel. Valméras vidí, že Valert mluví pravdu. Obě kulky, označené čísly a popisem vypadají stejně.
   „Ano vím, jak se dá střelba ztlumit. Jen jsem potřeboval mít jistotu, že nejsem tak úplně mimo. Někdy o sobě pochybuje každej polda, ať je mladej nebo starej.“
  „Připravili jsme vám pro případ potřeby dva modely s hlavami vyplněnými balistickým gelem, který má stejné vlastnosti jako lidské tkáně. Myslím, že dřív nebo později budete chtít udělat rekonstrukci, abyste si ověřili skutečné reakce lidí na střelbu a podobně.“ Valert ukáže na figurínu psa a muže.
  Obojí je mistrovské dílo, k nerozeznání podobné živým předlohám. Valméras se až lekne té podoby. Balistici zřejmě dostali fotografii mrtvého bankéře a jeho psa.
    „Jste skutečně prozíravý… Existuje něco, co byste mi ještě mohl říct o té vražedné zbrani?“
    „Krom toho, že patří Yvésu Serretovi a že je to zcela běžná služební berreta ráže devět milimetrů, už nic nemám… Tyhle berrety se prodávaj jako housky na krámě. Policie a spousta dalších bezpečnostních a ozbrojených složek je kupuje ve velkým. Zabere minimum místa a nadělá slušnej brajgl, když to s ní člověk umí. Jde o zcela běžně drženou a velmi oblíbenou střelnou zbraň.“
     „Co víte dál?“ Valméras skočí Valertovi do řeči, jinak by ten mládenec vykládal o výhodách a nevýhodách berrety do nekonečna.
    „Právě, že už toho o moc víc nevím… Nábojnice i projektil zajištěný v bytě pana Reniéra jsou stoprocentně z pistole pana Serreta.  A zcela určitě je to vražedná zbraň.“
    „Díky… Ty dvě figuríny dopravte dnes večer kolem osmé nebo deváté do ulice Lepic číslo 69. Najdete to snadno je to zapečetěný byt ve druhém patře. Vystřelím do nich přesně o půlnoci, abych věděl, co to udělá se sousedy,“ vysvětlí stručně Valméras.
    „Provedu to k vaší spokojenosti,“ usměje se Valert.
   Valméras se rozloučí a spěchá na oddělení finanční kriminality za svým starým přítelem komisařem Lapointem.
  Nedá mu mnoho práce najít Lapointa. On jediný ví, kde je Serret. Identifikace vražedné zbraně Valmérase obrovsky překvapí, ale nedá to na sobě znát. Nechce vyvolat zbytečný skandál v celé budově.
   „Potřebuji mluvit s inspektorem Serretem,“ vydechne Valméras spěšně, když vidí svého přítele tváří v tvář.
   „Hned ho zavolám… Co se stalo?“ diví se Lapoint.
   „Chci s ním mluvit,“ odsekne Valméras.
   Lapoint postřehne, že jeho kamarád není zrovna v růžové náladě a raději hned zavolá svého podřízeného.
    Inspektor Serret vstupuje do kanceláře komisaře Lapointa s výrazem čerstvě zbitého štěněte. Pozdraví třesoucím se hlasem oba komisaře a posadí se. Tuší, že předmětem jednání bude jeho neopatrnost při držení služební zbraně.
    „Pane Serrete, pan komisař Valméras s vámi potřebuje nutně mluvit,“ uvede Lapoint důvod předvolání.
   „Pane Serrete, mohl byste mi laskavě ukázat svou služební zbraň?“ nadhodí neutrálně komisař Valméras.
   „To asi nepůjde, pane komisaři Valmérasi,“ zamumlá stydlivě Serret.
   „Proč to nejde?“ Valmérasův hlas zbarví podezření.
  „Někde jsem svou pistoli ztratil, nebo mi ji ukradli… Prostě nemám svou služební pistoli,“ přizná šeptem Serret.
  Valméras se několik minut nevzmůže na slovo. Žasne nad neopatrností tohoto inspektora i nad jeho neskutečnou neschopností o tom informovat.
    „Vy jste to panu Valmérasovi ještě neřekl?!“ Lapoint vyskočí od stolu a přechází po kanceláři jako tygr v kleci.
    Lapointa hrozně zklame a pobouří zjevná hloupost jeho inspektora. Potřebuje se zklidnit, aby Serreta na místě nevyhodil, nebo neseřval tak, že by o tom věděli až na druhém konci Paříže. Tohle se nedá přejít jako ztráta kapesníku. Nestačí jen mávnout rukou a říci si, že Serretovi dají novou pistoli a řeknou mu, aby si na ni příště dal větší pozor.
    „Neřekl,“ pípne nesměle Serret.
   Nasupené výrazy obou komisařů prohlubují Serretovy obavy. Inspektor Serret dobře ví, co mu hrozí. Od okamžiku, kdy zjistil ztrátu své pistole, hledal na všech myslitelných místech, ale naděje na její nalezení se ztrácela někde v neznámu. Musí se smířit s tím, že jeho služební zbraň ke pryč.
   „Edmonde, tys o tom věděl?“ Valméras nevychází z údivu.
  „Bohužel věděl… Doufal jsem, že ti to řekne sám, hluboce mě zklamal,“ odtuší pochmurně Lapoint.
   „Proč vás vůbec zajímá moje pistole?“ nechápe Serret.
   Mladíkovi nejde do hlavy, proč s tím ti dva komisaři dělají takový rámus. Obyčejně se ztráta služební pistole řeší jednoduchým vyhazovem na hodinu.
   „Vaší zbraní byl zabit Anselm Reniér.“ Valmérasova odpověď působí na Serreta i na Lapointa jako rána do žaludku.
   „Cože?!“ vykřiknou oba najednou.
  „Zbraní pana Yvése Serreta byl nade vší pochybnost zavražděn bankéř Anselm Reniér a já jsem nucen s ohledem na okolnosti nařídit vyšetřovací vazbu na zmíněného pana Serreta,“ odpoví Valméras.
   „To snad není nezbytně nutné, pane komisaři Valmérasi,“ hlas inspektora Serreta zní žalostně.
   Oba komisaři poctí mladého policistu tvrdými pohledy.
   „Kdy jste naposledy viděl svou pistoli?“ zajímá se Valméras.
  „Je to zhruba čtrnáct dní, kdy jsem s byl na přezkoušení ve střelbě. Vím, že jsem ji vrátil do pouzdra a vzal domů, ale nejsem si jistý, jestli jsem svou zbraň vrátil do sejfu, kam ji obvykle dávám.“
   „Jak jste měl svou pistoli zabezpečenou?“ zeptá se Lapoint.
   „Mám na ni malý sejf, od kterého existuje jen jeden klíč.“
  „Byla u vás během těch čtrnácti dní nějaká žena nebo kdokoli, koho byste nechal na několik okamžiků samotného u sebe v bytě?“ Valméras vyřkne tu otázku s jistou nadějí v hlase.
   „Ano, měl jsem u sebe jednu takovou ženu,“ přizná se skloněnou hlavou Serret.
   Příšerně se stydí za své chyby a slabosti.
   „Kdo byla ta žena?“ vmísí se do hovoru Lapoint.
  „To je snad zcela lhostejné,“ ohradí se Serret.
  „Není. Ta žena mohla být spolčená s pachatelem a na jeho radu vám mohla ukrást vaši pistoli,“ utrousí Valméras jedovatě.
   „Nuže dobrá… Ta žena byla paní Vivian Reniérová,“ odpoví neochotně Serret.
   Kdyby doprostřed kanceláře přijel náklaďák s hnojem, Valméras a Lapiont by byli méně zaskočeni než tímto oznámením.
    „Vy jste byl jejím milencem?“ vydechnou oba komisaři najednou.
   „Ano, před týdnem se se mnou rozešla,“ špitne Serret tiše.
  Lapoint a Valméras na něj jen zírají. Tenhle mladík nevypadá jako typ muže, který rád randí s vdanými ženami. Zřejmě se v Serretovi mýlí. Lidé dovedou mnohdy velmi mile i nemile překvapit, ačkoli si myslíme, že je dobře známe.
   „Měla paní Reniérová klíče od vašeho bytu?“ zajímá se Valméras.
  „Nechal jsem jí udělat rezervní klíče, aby na mne nemusela čekat, kdybych se náhodou opozdil. Když jsme se rozešli, vrátila mi je… Nikdo z nás dvou nechtěl, aby o tom poměru kdokoli věděl a zůstalo by to tak, kdybyste se na to nezeptali… Smím počítat s vaší diskrétností a pochopením?“ zoufalý tón hlasu pana Serreta ukazuje, jak moc ho to trápí.
   „Přece víte, že žádný z nás dvou není úzkoprsý, ale toto zjištění je velmi závažné a nemůžeme ho nechat bez povšimnutí,“ zabručí Valméras ještě trochu v šoku nad všemi těmi věcmi, které Serret tajil.
   „Já nebyl jediný, kdo jí padl za oběť. Viděl jsem ji mnohokrát ve společnosti spousty různých mužů a ani jeden z nich nebyl její manžel,“ Serret se dostane do ráže.
   Valméras rázným gestem utne proud Serretovy výmluvnosti a nechá ho odvést do cely předběžného zadržení. Lapoint schválí Valmérasovo počínání.