Případ tří pistolí

Kapitola 19: Jestli to někomu háklivýmu práskne do ksichtu...

Komisař hledá salon krásy, o němž mluvil Jardin. Netrvá dlouho a objeví ho. Ulice Louise Blanca se nachází kousek od restaurace a najít salon krásy už je úplně jednoduché. Existuje tu totiž jen jeden.
Salon vypadá velmi hezky a elegantně. Nejprve se Valméras podívá na rozsah nabízených služeb, aby se ujistil, že našel to správné zařízení. Zjistí, že nabízejí kadeřnické i holičské služby, kosmetické procedury, masáže a manikúru s pedikúrou. Po chvíli váhání vejde.
Nejdříve komisař zamíří k recepčnímu pultu, kde výjimečně sedí muž. Může mu být kolem dvaceti, jeho krátký perfektně upravený účes prozrazuje, že je sám častým zákazníkem tohoto podniku. Má ledově modré oči a na tričku visačku s nápisem: „Obsluhuje vás Alexandre Pauletti."
„Dobrý den, čím posloužím?" zeptá se mladík.
„Dobrý den. Potřebuji jen pár informací." Valméras diskrétně vytáhne svůj průkaz a ukáže ho panu Paulletimu.
„Oč jde?" zajímá se recepční.
„Chodil k vám tenhle muž?" komisař nenápadně vytáhne z kapsy Reniérovu fotku.
„Ano, je to náš stálý zákazník. Většinou ho obsluhuje slečna Michonová. Tamhle ji vidíte," muž pohodí hlavou směrem k jedné kadeřnici, která právě dokončuje natáčení vlasů své zákaznice.
Valméras počká, až strčí dámu pod sušák a pak se k ní přitočí.
„Mohu s vámi chvíli mluvit?" nadhodí komisař mnohoznačně.
Sjede ho pohledem od vlasů až po podrážky bot a pak ještě jednou v opačném pořadí.
„Co chcete?" zeptá se nakonec.
„Vy jste dvaadvacátého dubna obsluhovala tohoto muže?" Valméras spolu s fotografií vytasí svůj odznak, aby ušetřil čas.
„Jasně. Chtěl plný servis."
„Jak ten plný servis vypadá?"
„Stříhání, holení, masáž obličeje, manikúra a pedikúra. K běžné ceně přidal i několik desítek euro jako poděkování."
Valméras dámě poděkuje.
Valmérasovi na mobilu pípne zpráva, v níž mu Edmond Lapoint oznamuje, že má ty zprávy týkající se finanční kriminality Anselma Reniéra. Komisař se rozhodne, že si pro ně osobně zajde na komisařství.
O pár minut později už komisař Valméras navštíví kancelář svého kolegy a kamaráda.
„Tady jsou ty zprávy. Je tam toho dost na to, aby mohl o Reniérových obchodech napsat román o šesti pokračováních... Mimochodem, Serreta jsem postavil mimo službu a teď sedí v předběžné vazbě. Až do odvolání má na krku obvinění ze zanedbání služebních povinností." Lapoint posune po stole dvě objemné složky s dokumenty.
„S tím souhlasím. Ať si pamatuje, že si má dávat pozor na svoji pistoli," přikývne s pochmurným výrazem Valméras.
„Ty zprávy jsou dost výbušnej matroš. Jestli to někomu háklivýmu práskne do ksichtu, můžeš si chystat kufry a udice," varuje Lapoint Valmérase.
„Jak to myslíš výbušnej matroš? Já myslel, že jenom pomáhal s praním peněz pro mafii," Valméras vyvalí oči, až mu málem vypadnou.
Kolik dalších tajemství Reniér ještě skrýval?
„Mimo jiný... Reniér by se měl přejmenovat na Pradlenku. Některý účty, co nám taky byly podezřelý, patřej lidem s konexema až v Elysejským paláci."
Valméras na okamžik zkamení a z tváře se mu vytratí značná část barvy. Svému zděšení uleví dlouhým písknutím.
„A do pr...kýnka dubovýho! Jsem v háji zeleným! Jak se do něčeho zamotá politika nebo vlivnej maník, máme po žížalách!" Valméras bezmocně přechází po Lapointově kanceláři.
„No právě. Musel jsem tě varovat. Dej od toho případu ruce pryč, jinak se šeredně popálíš; a nemuselo by to bejt jenom dočasný." Lapointův tón prozrazuje skutečné obavy.
„Cože?! To řekneš ty, můj kamarád, kterej mě zná?... Podívej se, já mám před penzí, tím pádem se ničeho nebojím! Maximálně mě šoupnou do předčasný výslužby, jak jsi sám trefně naznačil!" Valméras podvědomě plácne rukou do desky stolu. Lapointův stojánek na tužky poskočí. „Naopak, já se ještě pobavím tím, že před odchodem do důchodu nakrknu pár hlavounů!"
„Hele pomohl jsem ti, jak to nejvíc šlo, ale jinak od toho dávám ruce pryč. Nejsem takovej masochista jako ty... Vytiskl jsem ti to ve dvou exemplářích, abys měl co dát soudci Farinovi. Dej si na ten dynamit pozor, nesmí se z toho ztratit ani písmenko. Bylo dost složitý se dobrat k tomu, co tam je... Měl bys to alespoň letmo projít, aby sis udělal hrubou představu o tom, co Reniér prováděl... Doporučuju ti to jako čtení před spaním. Je to lepší než tuna prášků na spaní, i tak by tě to mohlo zaujmout," podotkne vážně Lapoint.
Valméras popadne oba spisy, rozloučí se s komisařem Lapointem a odkráčí. Přibrzdí u svých inspektorů.
„Mládeži, potřebuju jednoho silnýho chlapa, co by odnesl soudci Farinovi tyhle dokumenty. Já rozhodně nemám náladu se s ním vidět a nechci mu to posílat mailem," prohodí do prostoru.
„Já se hlásím dobrovolně," hlásí se Georges Rochefort jako žáček ve škole.
Inspektor Rochefort, jemuž táhne na padesát, se může pochlubit nádherně kudrnatými rezavými vlasy, které mu spadají kolem uší v bohatých loknách, jaké mu závidí všechny ženy. Zelené oči jiskří nadšením a středně vysoká atletická postava se zvedá od stolu.
Rochefort přijme od komisaře Valmérase složku.
Valméras poučí svého inspektora, aby nezapomněl říci soudci Farinovi, že si má ty dokumenty důkladně prostudovat.
Inspektor Rochefort jen přikývne a odkráčí za pobrukování ústřední melodie k filmu Růžový panter.
„Šéfe, na dopravním jsem zjistil, že číslo toho auta, co jsme prověřovali, je registrovaný na paní Vivian Reniérovou," oznamuje komisaři Prosper Lune, když krátce po Rochefortově odchodu dorazí do kanceláře inspektorů.
„Výborně, přece jen se nám to někam hýbe," libuje si Valméras.
„Jenže ona to auto v úterý 23.dubna hlásila jako ukradený. Byla s tím na policejní stanici u nich ve čtvrti. Ověřil jsem si to a je to pravda," Lunův hlas prodchne zklamání.
„Tohle se přeci dělává, když se někdo potřebuje zbavit nepohodlnýho auta. Jdi po tom dál," povzbudí Valméras svého inspektora.
Když Valméras dojde do své kanceláře leží tam zprávy od Armandiho a Gérarda.
Na těch stránkách je shrnutý život Anselma Reniéra až do svatby s Vivian.
Jeho matka, Lucette Marie Anna Reniérová, rozená Asterová, pocházela z Brestu a byla učitelka v mateřské škole. Otec, Daniel Christophe Pascal Reniér, se narodil v Quimperu a byl strojvůdce. Dědové a babičky v době Reniérova narození nežili. Bylo tu jen několik strýčků, tet a sestřenic s bratranci z obou stran. Anselm Reniér byl prvorozený syn, který asi po pěti letech dostal sestru Barbaru Annu Heléne. Tato později zemřela v blázinci.
Reniérovi bydleli v rodinném domku hned naproti nádraží v Quimperu.
Pokud šlo o vzdělání, bylo to celkem všední. Mateřská školka, základní škola, střední škola s ekonomickým zaměřením. Když začínal první ročník, onemocněla Reniérova matka. Trpěla postupným odumíráním svalů. Do dvou let byla nepohyblivá a dýchala kyslík z bomby. Reniér se pustil do různých brigád, aby otci pomohl s financováním léčby. Nejčastějším jeho zaměstnáním byla práce v řeznictví pana Purotta, kde se zamiloval do jeho dcery Ursully a oženil se ní. Ve chvíli, kdy Reniér končil poslední ročník střední školy a chystal se ke složení maturity, zemřela jeho matka na zástavu srdce. Reniérova sestra podpálila obývák, přičemž málem uhořela. Skončila v psychiatrické léčebně, kde zemřela.
Ve stejné době se Ursulla potýkala s rakovinou, jíž podlehla. Fakt, že se mu smrt lepí na paty, donutil Anselma Reniéra sebrat otce a odjet z rodného města. V Paříži vystudoval Vysokou školu ekonomickou a jeho otec i nadále pracoval na dráze. Bydleli u Severního nádraží v ulici Maubege 93. Otce Reniéra pře rokem srazilo rychle jedoucí auto, jehož řidič ujel z místa nehody. Starý Reniér zemřel při převozu do nemocnice.
Mezi první a druhou ženou vystřídal mladý Reniér několik různých žen ve snaze najít si vhodný protějšek na cestu životem.
S Vivian se Reniér oženil před patnácti lety. Necelý rok po jejich svatbě přišla na svět Sofie.
Příbuzní toho o Reniérovi navykládali mnohem víc, ale inspektoři se museli omezit na několik základních informací. Protokoly musí být přesné a stručné.