Případ tří pistolí

Kapitola 16: A tyhle jsou pro vás

26.dubna 2036 - Pátek
   Paní Sabina Montagueová připravovuje snídani pro svou vnučku Sofii. Krájí chléb a pomazánku dává do misky. Přitom mluví s mužem u sedícím u stolu.
   Chvílemi se podívá na hodiny. Ručičky právě svírají úhel odpovídající času 7:30. Už včera omluvila Sofii ve škole. Povedlo se jí vysvětlit Sofiině třídní učitelce, že smrt otce Sofii velmi zasáhla a aby se o tom moc nemluvilo ve třídě.
   „Přišel jsi dost brzy… Sofie měla špatnou noc, musela jsem jí dát prášek na spaní,“ Paní Montagueová namaže několik krajíců celozrnného chleba a položí na ně plátky rajčat.
   „Ještě jednou se velmi omlouvám. Nechtěl jsem tě takhle překvapil. Vím, že jsme se domluvili na půl devátou,“ odpoví muž u stolu tenorem, hodným hlavního sólisty v Opeře.
    Paní Montagueová se k němu obrátí a prohlíží si ho.
  Vysoký vzrůst a vzpřímené držení štíhlého, šlachovitého těla svědčí o fyzické zdatnosti a skryté klidné síle. Příjemný, kulatý obličej s šedomodrýma očima, plnýma směsi zamyšlení, ostražitosti a melancholie, doplňuje úctyhodný orlí nos a pěkně modelované obočí. Havraní vlasy v délce kousek pod uši se vlní v bohatých pramenech, které notně prokvétají šedí. Vrásky v obličeji ukazují na věk blíže k šedesátce.
   Dnes si na sobě má svůj nejlepší tmavě modrý oblek a kravatu. Chce udělat dobrý dojem.
  Podle způsobu, jímž sedí a mluví, se dá velmi snadno poznat, že patří k nefalšované aristokracii a ona ostražitost v pohledu zase nasvědčuje, že prožil určitou část svého života v řadách kriminální policie.
    Kdybyste se ho na to zeptali, zjistili byste, že se kamarádí s komisařem Valmérasem.
   Ano tohle je on, Maurice d’ Artois první Vivianin manžel. Paní Montagueová ví, že správně je to Jeho Milost hrabě Maurice Alexandre Ferdinand Jerôme Henri d’ Artois. Paní Montagueová mu tyká a říká mu Maurice.
    „To nic, Maurici, aspoň si můžeme popovídat,“ usměje se žena.
  Má svého bývalého zetě ráda, protože se k ní vždy choval, jako by byla jeho skutečnou matkou. I dnes jí přinesl kytici jejích oblíbených růžových gerber. Ta pozornost ji dojala až k slzám. Pro Sofii donesl o něco menší kytici něžně růžových růží.
     Oba pugéty teď pijí vodu ve váze na stole.
   „Jestli to dobře chápu, Vivianin druhý manžel zemřel a Sofie tu zůstala s tebou,“ d’ Artois se napije mátového čaje.
   „Ano, Anselm Reniér byl zavražděn a Sofie se z toho sesypala.“
  „A co Vivian?
  „Chladná, jako vždy.“
  „To pořád nevysvětluje, proč jsi mi volala, i když musím přiznat, že mě to potěšilo,“ d’ Artois se dívá dámě přímo do očí.
   „Jde o to, že jsme se dost pohádaly a ona ve vzteku promluvila o tobě a o Alici s Jacquesem… Sofii to zajímalo, protože nevěděla, že má sourozence z matčina prvního manželství. Navíc o tobě mluvila přímo nehorázné lži. Tak jsem ti volala.“
   „Aha. To je typická Vivian, ubližuje všemu a všem kolem sebe. Chudák Sofie.“
  „K tomu mi přijde, že se k té věci Vivian staví tak nějak divně. Neumím to popsat, je to jen pocit, ale je to tak,“ paní Montagueová vypadá přepadle.
    „Co se s tím Reniérem vlastně stalo? A kdo to vyšetřuje?“ d’ Artois ožije velkým zájmem.
   „Co vím, někdo ho zastřelil v jeho druhém bytě někde jinde. Víc mi ti dva policisté neřekli. Nevím, kdo to vyšetřuje,“ odtušila paní Montagueová.
    D’ Artois se jí chce ještě na něco zeptat, ale nestihne to. Do kuchyně vklouzne Sofie. Stihla se učesat a upravit svůj vzhled, aby vypadala co nejlépe. Po prášcích na spaní vypadá ještě trochu ospale a v hlavě jí řádí hrozný zmatek.
    Sofie se nejdříve podívá na d’ Artoise a pak na babičku. Nakonec se usměje a slušně pozdraví: „Dobré ráno.“
    „Dobré ráno,“ odpovědí paní Montagueová i pan d’ Artois společně.
    „Vy jste pan d’ Artois? Já jsem Sofie. Babička vám asi o mně už něco málo řekla,“ Sofie se posadí ke stolu a poslouží si čajem, který si osladí lžičkou medu.
     „Zajisté, mladá dámo. Jsem Maurice d’ Artois a velmi mě těší, že vás smím poznat,“ d’ Artois se jemně ukloní i v sedě.
   O půl minuty později se Sofie, kterou nadchne, že jí tento zajímavý člověk nazve mladou dámou, podívá na květiny ve váze.
   „Ty jsou od vás?“ zajímá se mezi sousty chleba s pomazánkou.
   „Ano… A tyhle jsou pro vás, krásná princezno,“ osloví ji d’ Artois a podá jí růže.
  „To je od vás ohromně milé, pane d’ Artoisi,“ Sofie si k růžím přičichne a vrátí je do vázy.
   „Prý jste si přála seznámit se se mnou a s mými dětmi,“ bývalý policista přejde k účelu své návštěvy.
  Sofie se právě zabývá pitím čaje, proto jen přikývne.
   „Milerád vám toto přání splním… Nyní však přijměte vyjádření mé hluboké soustrasti nad ztrátou vašeho otce. Trochu jsem ho znal, byl to dobrý člověk,“ hlas pana hraběte d’ Artoise prozrazuje pohnutí.
   „Děkuji, je to pro mě dost bolestné a protože to byla vražda, je to ještě horší,“ přizná Sofie s pláčem na krajíčku.
    D’ Artois pohotově podá dívce kapesník.
    „Smím se zeptat, kdo vám a vaší matce přišel oznámit smrt vašeho otce?“
   „Byli dva. Na víc si teď nevzpomenu… Jejich jména se mi úplně vykouřila z hlavy,“ vzlyká Sofie.
   Z očí se jí koulí slzy jedna za druhou.
   „To nic… Zkuste je alespoň popsat,“ navrhne d’ Artois.
   Sofie se trochu vzpamatuje a třesoucím se hlasem popíše oba muže, kteří přinesli tu hroznou zprávu o smrti pana Reniéra.
  „Toho staršího znám; jmenuje se Rémi Gérard. Pracuje pro komisaře Jeana Valmérase.“ D’ Artois vraští čelo, jak přemýšlí nad těmi popisy. „Ten mladší musí být úplný nováček.“
   Sofie dojí snídani a řekne: „Máma není jediná, kdo něco tajil. Táta měl taky svoje tajemství… Především mi nikdy neřekl, že se zná s někým, jako jste vy.“
   D’ Artois na ni pohlédne zkoumavým pohledem. Co asi tímhle sdělením myslí? Reniér mu vyprávěl o svém špatném manželství a o mnoha dalších věcech, které způsobily, že se bál o svůj život. D’ Artois si v tu chvíli připadá jako zpovědník. On sám poradil Reniérovi, aby vyhledal komisaře Valmérase. Že by tu bylo ještě něco víc?
    V hraběti se znovu probudí policejní instinkty. Jestli Sofie zná některá tajemství svého otce, je na místě domluvit si schůzku s komisařem Valmérasem a probrat s ním tato sdělení.
    „Co kdybychom spolu navštívili policejního komisaře, který vyšetřuje smrt vašeho otce?“ nadhodí d’ Artois.
    „Já nevím. Policistů se trochu bojím.“ Sofie vypadá nejistě.
   „Přísahám, že tohohle se bát nemusíte, i když vypadá hrozivě a je přímo obrovský. Věř mi, je to můj nejlepší přítel,“ prohlásí d’ Artois rozhodně.
   „V tom případě s vámi jdu,“ přijme Sofie.
   O několik okamžiků později se d’ Artois spojí se svým starým přítelem Valmérasem a sjedná si s ním přátelské setkání ve svém bytě v Bonapartově ulici. Hodinu neurčí, protože pochopí, že jeho přítel bude mít velmi nabitý den. Jen se dohodnou, že Valméras zavolá, jakmile bude mít volnou chvilku na rozhovor s d’ Artoisem a Sofií.
   
   Valméras se probudí velmi časně. Již od pěti hodin vyřizuje poslední náležitosti potřebné k pátrání po pohřešované osobě. Lori junior ho zajímá. Když Valmérasovi volá d’ Artois, potěší ho to a přijme jeho milé pozvání.
   Hned po snídani vyrazí komisař Valméras půjčeným služebním autem řízeným jednou mladou inspektorkou k Reniérovu domu na Hochově třídě. Odtud půjde pěšky jako Reniér v den své smrti. Valméras chce provést svou malou rekonstrukci co nejvěrněji. Chybí mu jen pes, ale to nevadí.
    Před číslem padesát už na komisaře čeká obrovský černoch. Jmenoval se Barthlémy Dargaud a už několik let patří do Valmérasovy skupiny inspektorů. Pro dnešní účel zastoupí Jardina.
   Inspektorka se vrátí s automobilem do policejních garáží.
   Oba muži bez jediné slabiky udělají první kroky na své pouti k ulici Lepic. Přejdou silnici a zamířili do avenue van Dyck, kterou projdou až k parku Monceau. Vstoupí do tohoto parku a drží se hlavní cesty přímo vpřed. Valméras i Dargaud se bedlivě rozhlížejí kolem sebe. Jdou sotva deset minut, když Dargaud ťukne Valmérase do lokte.
    „Dva milovníci Paříže za zády,“ oznámí šeptem inspektor komisaři a dodá: „Táhnou se za náma už od Hochovky.“
   Valméras vezme mobil a použije svůj trik, jemuž říká dokonalé selfie. Předstírá, že hledá nejvhodnější úhel a zároveň se přesvědčí o tom, že u jednoho velkého javoru  se zastavili dva chlapi v tmavě modrých oblecích. Komisaře okamžitě napadne, že tihle asi nebudou obyčejní turisté. Na to se příliš okatě snaží tvářit nenápadně.
    „Jestli se domáknu, že je to někdo z vnitřního, tak tomu Farinovi zatopím, že mu bude horko i v lednu,“ drtí mezi zuby Valméras.
    Když se však na ty dva podívá podruhé musí své mínění poopravit: „To nevypadá na chlapce z vnitřního, těch bych si všiml mnohem dřív.“
  Dargaud má stejný názor: „Zjistíme, jestli se zajímají o nás nebo o park.
Valmérasovu tvář ozdobí velmi škodolibý úsměv. Komisař přikývne a spolu s inspektorem vyrazí svižným krokem vpřed. V místě křížení jednotlivých cest zahnou prudce doleva. Oba muži je následují jako věrní psi. Obyčejní obdivovatelé Paříže by za nimi nešli tak dlouho. Komisaře Valmérase napadne, že jsou to senzacechtiví novináři, ale ti na něj přece obvykle čekávají u komisařství nebo ho zahltí otázkami kdekoli na ulici. Podle vzhledu a opatrného chování Valméras odhaduje, že mají něco společného s mafií. Don Lori zřejmě chce vědět, jaké stopy Valméras sleduje.
    Ve Velmérasově hlavě se ihned vylíhne plán, jak se těch dvou zbavit. Projdou stezkou až k východu z parku. O několik okamžiků později jejich kroky překříží rušný Courcelleský bulvár a oba chlapi se vydají ke křižovatce s třídou de Villiers. Valmérasovi se uleví, protože se akce zdaří. Právě u té křižovatky setřesou své pronásledovatele zásluhou hustého provozu i díky tomu, že komisař Valméras a inspektor Dargaud se dokážou, i přes svou dost výraznou vizáž, ztratit v davu jako zlí duchové a s rychlostí rozjetého TGV.
    O chvilku později oba policisté rázují ulicí Douai. Vědí, že už je nikdo nesleduje. Valméras se ještě chvílemi chechtá tomu, jak oklamali ty dva hlupáky, co měli v zádech. I tak však dává komisař i inspektor dobrý pozor, zda je někdo znovu nesleduje.
    Dargaud přeruší mlčení jako první: „Moc by mě zajímalo, proč nám někdo poslal ty dva stíny.“
   „Já bych radši věděl, kdo to udělal. O tom proč mám celkem jasnou představu,“ odpoví Valméras.
   „Jaký je podle vás ten důvod?“ Dargaud se neubrání údivu.
  „Jsme policajti, co řešej vraždu  významnýho bankéře. Zvýšenej zájem je celkem normální. Podle jejich názoru můžeme znát něco důležitýho, i když si to neuvědomujeme. Jen je mi záhadou, kdo po nás tolik jde… Ačkoli i o tom mám jistou představu,“ zabručí komisař zamyšleně.
   Dargaud se dál neptá. Ví, že se od svého nadřízeného nic dalšího nedozví. Některá tajemství si Valméras střeží jako poklad.
    Za toho hovoru dorazí Valméras s Dargaudem k číslu 69 v ulici Lepic. Celá cesta jim trvá sotva půl hodiny. Před domem čekají tři další muži, které Valméras zasvětil do svého plánu. Přirozeně si stejně jako Dargaud všimnou, že jejich nadřízený má v obličeji několik jasných známek včerejší rvačky, ale nic neříkají, aby nerozzuřili komisaře Valmérase.
   Celá skupina vystoupají k Reniérovu bytu. Valméras odemkne klíčem a sejme úřední pečeť. Až odtud odejdou, znovu byt zapečetí. Jakmile to bude jen trochu možné, pošlou sem specialisty na úklid místa činu. Tito lidé uvedou byt do původního stavu a příbytek se bude moci znovu používat k obvyklému účelu.
    Valméras otevře okna a nechává chvíli větrat.
    „Máte něco novýho, mládenci?“ zeptá se komisař, aby řeč nestála.
   „Zatím jsme nikde nenašli ani náznak Reniérovy pistole a  pořád hledáme doktora, co ošetřoval kousnutí psem,“ oznamuje inspektor Germain Forcats, středně vysoký padesátník s hnědými vlasy a šedozelenýma očima. Pochází z Montmartru a bydlí tu celý svůj dosavadní život.
   „Je to záhada. Jak mohl mít člověk, ošklivě pokousaný psem a k tomu vrah tolik duchapřítomnosti, aby sebral pistoli své oběti?“ zamyslí se nahlas Dargaud.
   „Člověk často jedná divně a takováhle situace…“ začne Julien Lescaut.
   „Rozhodí i profíka, nebo naopak donutí člověka k vyšší pozornosti,“ poznamená Valméras.
    Všichni ještě jednou prohlédnou celý byt, jestli by přece jen nenašli cokoli, co by jim mohlo pomoci. Objeví pouze lahvičku oleje na zbraně, pouzdro na malou pistoli a mastný otisk Browningu na polici pro klobouky. Jen tyto stopy dosvědčují přítomnost jakékoli zbraně v Reniérově skříni. Pravda, i tento nález je již zdokumentován specialisty, proto to Valméras nepovažuje za novinku.
    „Vy sice nic novýho nevíte, ale já pro vás mám novinku. Od včerejšího večera se na popud jeho otce pohřešuje Giovanni Lori, mezinárodně hledaný italský mafián. Sám jsem to včera zaprotokoloval. Tady je fotka Loriho juniora. Večer s sebou vezměte ještě jednoho člověka, abychom měli zmapované všechny sousední byty.“ Valméras rozdá kopie fotek mladého mafiána.
    Jakmile každý obdrží svůj obrázek, Valméras pokračuje ve své řeči: „Bude dobré nakouknout do bytu na Hochově třídě, když bude paní Reniérová pryč. Mám s ní sjednanou schůzku na čtvrtou odpoledne, tak to půjde… Potřebuju vědět, jak ten bankéř žil u sebe doma. Proveďte to důkladně, ale tiše a nenápadně, chlapci… Nesmíme dělat moc velký vlny.“
   „Já a Maxim Benson tam proklouzneme tiše a nenápadně jako myšky,“ přihlásí se David Marais.
    Inspektoru Maraisovi je kolem pětačtyřiceti let a má nádherné světle hnědé vlasy a modré oči. Postavou se podobá antickému božstvu sportu.
  Valméras jen kývne, čímž nápad schválí, a všichni se rozejdou.