Případ tří pistolí

Kapitola 17: Rozhovor s Reniérovým zástupcem

Valméras si objedná taxi a nechá se zavézt na bulvár de la Villette k sídlu Le Crédit Lyonnais (Lyonské banky). Tuto pobočku řídil Anselm Reniér osobně. Komisař chce vidět místo, kde mrtvý bankéř pracoval.
    U vchodu pro zaměstnance ukáže svůj služební průkaz a vrátná ho pustí do útrob bankovního domu, v němž Reniér trávil většinu svého pracovního času. Kancelář ředitele se nachází v nejvyšším patře obrovské budovy Lyonské banky.
    Valméras se usadí právě v této kanceláři. Zatím zde není nikdo, kdo by mu mohl tuhle drzost zarazit, proto si to s náležitým požitkem vychutnává. Reniérova pracovna v sobě spojuje noblesní luxus, účelnost a dokonalou eleganci. Několik rodinných fotografií proteplí tento jinak neosobní prostor. Stůl s počítačem stojí kousek od okna. Valmérasovo pozadí si lebedí na pohodlné koženkové kancelářské židli. Parapet okna zdobí květináč s palmou. Místnost osvětluje zářivka u stropu a na psacím stole je moderní béžová lampička. Naproti Valmérasovi se nachází ještě jedno křeslo.
    Komisař si nacpe dýmku prvotřídním tabákem, který si jednou za čas povolí jako malé rozmazlování sebe sama. Dýmka naštěstí přežila jeho včerejší únos bez úhony. Valméras se ponoří do myšlenek i do dýmu.
    Kdopak to tady asi převezme po Reniérovi? Valméras se pokouší najít jakoukoli listinu, kde je uvedené jméno Reniérova zdejšího zástupce.
    Nakonec v šuplíku najde Reniérem podepsaný seznam zdejších zaměstnanců i s jejich funkcemi od zástupce ředitele po poslední uklízečku. Zástupce ředitele pro tuto pobočku Lyonské banky je nějaký Marcel Reoll. Valméras vstane a jde pana Reolla hledat. Kancelář zástupce ředitele se nachází hned naproti kanceláři ředitele. Valméras strčí hlavu do dveří.
    „Jsem komisař Valméras a hledám pana Marcela Reolla… Byl byste tak laskav a přišel za mnou do kanceláře pan Reniéra?“ prosí komisař a vrátí se zase do bankéřovy pracovny.
    O chvíli později Reoll vstupuje do kanceláře pana Reniéra. Valméras ho chvíli pozoruje. Reoll vypadá jako ztělesnění vzorného bankovního úředníka. Dokonalý světle modrý oblek, polobotky vyleštěné jako zrcadlo, bezchybně uvázaná kravata, bílá košile bez poskvrnky. Čerstvě vyholený hranatě působící obličej. Zvídavé modrofialové oči za brýlemi se silnějšími zlatými obrubami. Zlaté vlasy má přilíznuté brilantinou nebo něčím dost podobným, aby ani jediný vláseček nevybočuje ze svého místa. Kolem Reolla se šíří vůně drahé kolínské a sám Reoll se usmívá jak reklama na dentální hygienu.
  Výškou patří spíš k průměru a je prostorově výraznější. Valméras odhaduje jeho věk na pětačtyřicet.
   „Co si račte přát, pane komisaři?“ Reollův hlas zní hladce a chladně jako had, sykavky vyslovuje trochu ostřeji. Díky tomu vzniká dojem, že s vámi mluví had v lidské podobě.
    „Chci vám položit několik otázek.“
   „Jsem vám k dispozici.“ Reoll se posadí naproti komisaři.
  „Jaké byly vaše povinnosti před smrtí pana Reniéra?“
„Připravoval jsem podklady k účtům našich poboček, nosil jsem je k němu spolu s dalšími důležitými dokumenty z ostatních filiálek. Sestavoval jsem průzkumy spokojenosti našich klientů a další grafy, které si pan Reniér chtěl prostudovat… Někdy jsem ho zastupoval při jednání s jinými bankami… Zabýval jsem se mnoha dílčími činnostmi. Několikrát jsem zastupoval i naše pracovníky na přepážkách.“ Reoll se tváří tak důležitě, až by jeden řekl, že právě on prakticky řídí celou banku.
    „A co bude teď?“
   „Vedení banky zřejmě dosadí na místo nového ředitele a ten si to zde zorganizuje po svém. Je možné, že zde zůstanu na své pozici. Přesto si raději hledám nové místo… Pan Reniér sice naznačil možnost, že bych se mohl ucházet o místo v některé pobočce mimo Paříž, kde bych mohl lépe uplatnit svůj talent, jenže mně se z Paříže moc nechce.“ Reollův lišácký pohled naznačuje, že by se nenechal dlouho přemlouvat, aby zkusil štěstí v jiné pobočce.
    Valmérase napadne, že Reoll možná pošilhává po ředitelské kanceláři.
   „Co gestem Reniér myslel?“
   „To netuším, zřejmě mi chtěl dát možnost vyniknout. Nezapírám, že by se mi líbilo být ředitelem některé pobočky Lyonské banky, ale dokud to nebylo černé na bílém, neměl jsem jistotu a raději jsem si nedělal falešné naděje,“ odpoví Reoll.
    „Kdo se staral o Reniérovo osobní konto?“
  „Pan Reniér se o to staral osobně a občas mu pomáhala účetní, paní Kellerová, která před dvěma měsíci podlehla mozkové mrtvici… Když zemřela, přebral jsem její povinnosti já.“ Reoll přeřadí svůj úsměv do kategorie zdvořilý pracovník.
    „Vybral si pan Reniér v poslední době ze svého osobního účtu nějakou vyšší částku peněz v hotovosti?“
    „Ano.“
   „Kdy přesně?“
   „Osmého dubna letošního roku.“
  „Kolik si vybral?“
„Přesně deset tisíc euro. Ta transakce šla přes moji kancelář, proto znám podrobnosti.“ Reollův výraz se nyní dá přirovnat k řediteli vesmíru.
   „Řekl vám Reniér, k čemu potřebuje tolik peněz?“ Valméras touží rozhodit Reollovu samolibost. Ten člověk mu svým chytráctvím leze na nervy.
    „Nezajímal jsem se o to.“ Reollův výraz se nezmění.
   „Stalo se někdy dříve něco podobného?“
   „Pan šéf si málokdy vybíral víc než nějakých tisíc euro v hotovosti. Výběr tak vysoké částky mě překvapil.“
   „Máte představu, nač mohl potřebovat tak vysokou částku?“
  „Ani v nejmenším.“
  „Jak Reniér vycházel s řediteli ostatních bankovních institucí?“
  Valméras se snaží najít něco, co mohlo Reniéra stát život. Nenávist mezi konkurenty je báječný motiv.
   „Přátelil se třemi řediteli bank a s ostatními udržoval chladné příměří. Konkurence ho respektovala a on zas respektoval své protivníky. V poslední době se velmi spřátelil se svým bodyguardem, pak tu byl nějaký právník, který s ním rád navštěvoval různé zábavní podniky, a to je tak všechno, co vím o jeho přátelích a nepřátelích.“
    „Jak jste se tohle všechno dověděl?“
   „Tyhle kanceláře mají tenké zdi a Reniér mluvil se svým tělesným strážcem  někdy dost nahlas. Nemám ve zvyku poslouchat za dveřmi, jelikož je to krajně neslušné, ale toto se nedalo přeslechnout.“
   Komisař Valméras přimhouří oči a pozoruje Reolla. Moc mu nevěří. Reoll vypadá jako typ člověka, který rád poslouchá za dveřmi. Valméras se rozhodne se nechat to být; nemá náladu dohadovat se s tím člověkem kvůli maličkostem.
    „Co jste dělal v noci z dvacátého druhého na dvacátého třetího dubna letošního roku?“ komisař položí zcela běžnou otázku dokonale neutrálním hlasem.
   „Spal jsem. Nemám však na to žádné svědky,“ odtuší klidně Reoll.
   „Jak na vás působila paní Reniérová, pokud jste měl někdy možnost se s ní setkat?“ zajímá se Valméras.
   „Krásná, elegantní, sebevědomá, chladná, ambiciózní žena, která přesně ví, jak dosáhnout svého. Slušná herečka… Trochu arogantní, lakomá, chtivá čehokoli cenného, vysoce sobecká lhářka… Někdo ji mohl vnímat jinak. Já ji poznal jen v tom nejhorším světle.“ Reoll se trochu rozohní, když vykládá o špatných vlastnostech ženy svého šéfa.
     „Proč?“  Valméras cítí, že se blíží k něčemu zajímavému.
    „Několikrát za mnou přišla s tvrzením, že její muž je nemocný a nutně potřebuje peníze z jeho osobního konta na nezbytné léky. Prý jí odmítl dát svou platební kartu… Nevěřil jsem paní Reniérové ani na okamžik, protože jsem věděl, že pan Reniér je právě v jiné naší pobočce a pracuje tam.“
  „Co bylo dál?“ Valméras pozorně naslouchá
  Každé slovo mu v hlavě skládá obrázek povahy paní Reniérové.
  „Řekl jsem té dámě, že nemám právo vydat jí jakoukoli částku bez podpisu jejího manžela, což byla pravda… Manželé Reniérovi měli oddělená konta. Na tom jejím byla a dosud je velice slušná suma peněz, jichž se však ani nedotkla už od jejich svatby. Raději ždímala- promiňte mi ten výraz, ale bylo to tak- svého manžela; a k tomu dost nechutně.“ Reoll se zřejmým potěšením šíří drby o svém šéfovi a jeho soukromých problémech.
  „To mě zajímá. Znáte nějaký příklad takového chování?“ Valméras jen jemně povzbudí Reollovu upovídanost.
   „Když přišla po třetí nebo po čtvrté, svlékla se v přízemí na dámském WC úplně do naha a takto obnažená prošla celou budovou. Vykřikovala, že pan Reniér je takový lakomec, že jí nedá ani na nejnutnější ošacení. Způsobila příšerný skandál. Mnozí klienti si mysleli, že jsme nedůvěryhodná banka a okamžitě rušili své účty u nás. Měli jsme obrovskou ztrátu. Paní Reniérová po chvíli nakráčela do mé kanceláře. Chladně mi nadiktovala kolik přesně chce. Bylo to patnáct tisíc. A k to mu vyžadovala přítomnost svého muže. Zavolal jsem ho interkomem, jak je zde zvykem. Pan Reniér neměl jinou možnost. Přišel a jakmile viděl svou ženu a vyslechl její požadavky, raději jí sám vydal žádanou sumu v hotovosti, aby nadále nedělala rozruch.“
     „Udělal pan Reniér nějaké opatření, aby se to neopakovalo?“
   „Od toho dne jí pravidelně každý týden ve stejný den vyplácel patnáct tisíc v hotovosti. To byly jediné větší pravidelné výběry peněz, které prováděl. Hrozně se za tu událost styděl a nerad mluvil o tom, co se děje u něj doma, proto mě zapřísahal, abych o ničem z toho nikde nemluvil. Nechtěl dopustit vypuknutí dalšího skandálu, z toho by se naše pobočka nevzpamatovala.“
    „Věděl byste, kdy se tato nahá návštěva udála?“
  „Bylo to někdy před pěti lety. Přesné datum si bohužel nevybavím.“
   „To nevadí… Mluvil váš šéf o nějaké svojí osobní zbrani?“
   „Ano, ale nikdy mi ji neukázal. Prý nadělá víc hluku než škody. Koupil si ji tady v Paříži a měl na ni řádné povolení.“
    „Jak to bylo s těmi černými účty?“ nadhodí Valméras, jako by se ve společnosti bavil o počasí.
   „Vy o tom víte?“ Reollův reklamní úsměv ztuhne a okamžitě zmizí.
   „Jak to bylo?“ komisař na Reolla upře svůj nejtvrdší pohled.
   „Jak bych vám to vysvětlil… Ono to bylo takové složité.“ Reoll kličkuje jako zajíc.
„Ten chlap musí vědět, že jeho šéf pere prachy jako městská prádelna,“ prolétne Valmérasovi hlavou.
  „Nejlépe bude, když mi řeknete plnou a nezkreslenou pravdu.“ Valmérasův hlas uklidní Reolla.
   „Předem upozorňuji, že v celé té věci jsem maximálně spoluviník. Nápad a způsob provedení byl z Reniérovy hlavy,“ Reoll nervózně poposedne v křesle.
   Valmérasovi přijde na mysl, že to taky není úplně pravda. Tenhle člověk vypadá přesně jako velmi schopný našeptávač, jistě dovede zařídit, že jeho nápady vypadají jako nápady někoho jiného.
    „Jen do toho, pane Reolle,“ povzbudí Valméras zástupce ředitele banky.
  „Je tomu něco kolem dvou let, kdy pan Reniér založil jistý počet účtů, na které přicházely peníze z neznámého zdroje. Neznámého jen několik měsíců. Osobně jsem odhalil zdroj těch financí. Jednalo se o Giovanniho Loriho, jehož skutečné povolání jsem zjistil od jednoho bývalého policisty, který zde pracoval jako ostraha objektu… Neměl jsem koho informovat. Policii jsem do toho tahat nechtěl, mohl jsem se přece mýlit na celé čáře a pak by to mělo pro naši banku nedozírné následky. Kdyby se mi chtěl pan Reniér pomstít, nesehnal bych práci ani za pokladnou v obchoďáku. Pomstu sice neměl v povaze, ale bylo lepší nic neriskovat.“ Reollův tón v sobě spojuje skutečný strach s jistou prohnaností.
    „Co následovalo?“
    „Konta postupně přibývala a peníze také. My jsme z toho měli štědré úroky… Občas se na těch účtech provedla nějaká transakce nebo se investovaly do bezpečných akcií, ale jinak většina peněz zůstávala v bance a hezky narůstala, díky úrokům z vkladů.  Někdy v té době se o to začali zajímat lidé z finančního oddělení kriminální policie. Pan Reniér poněkud znervózněl… Před půl rokem sem přišel středně vysoký, asi třicetiletý Ital, který se představil jako Giovanni Lori. Chtěl mluvit s panem Reniér v soukromí. Ohlásil jsem jeho návštěvu svému šéfovi interkomem a pan Lori po mém ujištění, že může, šel za Reniérem do kanceláře.“
    „Je to on?“ Valméras vytáhne z kapsy saka kopii Loriho fotky a ukáže ji Reollovi.
   Reoll jen přikývne.
   „Máte ponětí, jak probíhala ta rozmluva?“ zajímá se komisař.
  „Dlouho jsem nic moc neslyšel, protože mluvili normálním tónem. Nerozuměl jsem, o čem mluví. Asi za hodinu a půl se obyčejný rozhovor změnil  v ostrou hádku. Slovům jsem opět nerozuměl, neboť na sebe hodně křičeli a navíc italsky. Po asi dvou hodinách pan Lori spěšně opouštěl šéfovu kancelář a utrhoval se na každého, kdo mu přišel do cesty.“ Reollovi se do tváře vrátí výraz škodolibého uspokojení, když vypráví o potížích svého nadřízeného.
     „Nechtěl jste pana Reniéra tak trochu vydírat, když jste policii neřekl nic o tom, co se tu děje?“
    Valmérasovi se nelíbí tón, jímž Reoll vypovídá o bankéřových podvodech.
   „No dovolte! Proč hned tak silná slova?!… Řekněme, že jsem měl v úmyslu nabídnout mu oboustranně prospěšnou dohodu. Jenže se mi nenaskytla žádná vhodná příležitost,“ ušklíbne se Reoll.
    Na obvyklou otázku ohledně posledního spatření pana Reniéra odpoví Reoll, že ho viděl v pondělí 22.dubna ráno, když přišel do práce. Také ho zahlédl jít na oběd a opustit kancelář na konci pracovní doby.
    Valméras ho nechá, aby se vrátil ke své práci.