Případ tří pistolí

Kapitola 10: Komisaře někdo sleduje

Valméras zvolna dýchá čerstvý vzduch, jenž ho po pobytu ve Villeroyově poněkud pochmurné a zatuchlé rezidenci velmi osvěží. Promýšlí, co musí udělat dál, když mu zazvoní telefon. Podívá se, kdo mu volá. Je to Julien Lescaut, jeden z jeho inspektorů.
   Komisař se ohlásí: „Valméras.“
   „Šéfe, musíme se vidět někde v klidu a mezi čtyřma očima,“ vyhrkne Lescaut přidušeným hlasem.
    Musí se dít něco opravdu vážného, jinak by Lescaut Valmérasovi nevolal. Navíc mluví tak tiše, že mu komisař sotva rozumí.
   „Přijď do Maigretovy kanceláře na Zlatnickým,“ odpoví stručně Valméras.
  „Díky,“ Julien hned po odpovědi rychle zavěsí.
   Komisař Valméras sedne do auta a jede na Quai des Orfévres. Není to daleko a malá projížďka Valmérasovi pomůže.

  Na Nábřeží zlatníků v čísle 36 bývalo ředitelství kriminální policie. Komisař Jean Valméras měl tu obrovskou čest a výsadu, že zde pracoval už jako student policejní školy při povinných stážích i ve chvílích, kdy si přivydělával na studia placenými stážemi. Později se stal inspektorem a tato adresa se stala opět jeho pracovištěm. Byl tu několik let i na postu komisaře.
    Od prvního dne své komisařské funkce úřadoval komisař Valméras v místnosti, kde podle knih Georgese Simenona pracoval sám komisař Maigret.
    Teď je z celé budovy obrovské a velmi zajímavé kriminalistické muzeum. Turisté sem mohou po předchozí telefonické domluvě a v doprovodu zkušeného průvodce. Jakmile jste však jste policisté, stačí zazvonit u hlavního vchodu, průvodce vám otevře a vy si smíte projít všechny expozice bez doprovodu.
  Za necelou půlhodinu od svého odjezdu od ústavu soudního lékařství komisař Valméras zaparkuje na parkovišti pro návštěvy.
   Budova Kriminální policie a vedlejšího Soudního paláce se vůbec nezměnila. Jen má opravenou fasádu.
    Valméras zazvoní u dveří. Otevře mu na levou nohu zchromlý mladý policista. táhne mu na třiceti, může se pochlubit hezkou, pomenší postavu, nazrzlé vlasy a v očích blankyt jarního nebe. Stůl v recepci zdobí jmenovka Basille Webster.
   „Pane komisaři, inspektor Lescaut už na vás čeká v Maigretově kanceláři,“ oznámí Valmérasovi.
   „Díky,“ řekne Valméras a pomalu vystoupá po schodech do prvního patra.
   Prosklená čekárna s tabulí v černém rámu a na ní vybledlé fotografie kolegů padlých ve službě s jejich jmény, hodnostmi a stručným popisem, jak přišli o život. Řada dveří po obou stranách chodby. Zašlá podlaha, ošlapaná desítkami až stovkami tisíci kroků.
   Ve Valmérasovi se ozývají nádherné vzpomínky na staré časy, kdy byl mladý, relativně pohledný muž v uniformě a následně i v civilním oblečení.
    Netrvá dlouho a komisař došel ke své bývalé kanceláři. Když Valméras vejde do místnosti, přesune se znovu v čase. Tentokrát to ale není jen o nějakých dvacet nebo třicet let zpět. Posune ho to mnohem dál do minulosti. Valmérasovi připadá, že otevírá dveře do čtyřicátých nebo padesátých let dvacátého století, kdy zde mohl slavný Maigret pracovat. Atmosféru dokreslují dýmky srovnané na psacím stole přesně podle velikosti a rozevřený spis s případem nájemné vraždy z roku 1953. Člověk má dojem, že si komisař Maigret jen na několik minut odskočil.
 
  Z přístěnku s malou umývárnou vyjde plavovlasý, kudrnatý muž kolem padesátky s hnědýma očima zavalité postavy a střední výšky.
    „Šéfe, je zle… Pomáhal jsem s obvoláváním těch doktorů, když na nás vlítl nějakej hlavoun z vnitřního. Udělal strašnej rambajz a sháněl se po vás, prej na rozkaz vyšetřujícího soudce Ralpha Farina.“
    „Proč mě hledal?“
   „Údajně pan soudce neví, jak je možný, že ještě nemáme nějaký výsledky, když je tu ta střela a vůbec všechny ty věci. Navíc se jim nelíbí, že to vyšetřujete zrovna vy, když by to měla být záležitost obvodního komisařství.“
    „A co s tím má společnýho vnitřní?“
  „Asi si někdo někde stěžoval, i když zatím nevíme, proč a kdo to byl… Výsledek je dost blbej: Ocitli jsme se tak trochu v ilegalitě a dvacet lidí z našeho týmu se radši hodilo marod, nebo honem vybírali dovolenou. Farin nechal sledovat nás, co jsme zbyli. Dělá si laskominy hlavně na vás, pane komisaři. Dal vás střežit. Prej jste za všechno odpovědnej a jestli mu do dvou dnů nepodáte řádnej raport, už ani nemusíte do práce. Penzionování bez výsluh a bez zachování hodnosti. Stejným opatřením vyhrožuje i všem ostatním, co tak trochu přesluhujou. Zbytek mančaftu má výstrahu na suspendaci a minimálně roční distanc od Paříže,“ sype ze sebe rychle Lescaut.
    „A co divizní, jak se k tomu staví?“
   „To nevím, podle všeho jen mlčí. Nechce si to s nikým moc rozházet. A pan ředitel drží s Farinem,“ dodá Lescaut.
   „Moc se nedivím tomu, že si lidi brali dovolenou nebo se házeli marod.“
  „Někdo musí bejt proklatě citlivej. Uznejte sám, takový opatření v začátku případu, není obvyklý… Před chvílí jsem dva kluky z vnitřního setřásl. Jsou nenápadný jak velbloud na jižním pólu.“
   „Nenávidím, když nemám na svoji práci klid a kdekdo mi kouká pod ruce,“ drtí Valméras zlostně mezi zuby.
   „Navíc mi připadá, že se o nás zajímá ještě i jiná banda, možná jsou spolčený s vrahem. Ti už vypadaj vychytralejší,“ přidá Lescaut další špatnou zprávu.
    „Padesát ran do klobouku! To je kaše!“ Valméras přechází po kanceláři jako lev v kleci.
    „Co teď, šéfe?“ zajímá se Lescaut.
  „Nedáme jim příležitost chytit nás oba. Juliene, opustíš budovu tak, že projdeš spojovacíma dveřma do Soudního paláce. Cestu znáš. Nikdo si tě nebude všímat. Vezmi si moje auto… Pak se dej, kudy chceš. Sejdeme se v sedm večer na komisařství… Tak neokouněj a běž!“ Valméras půjčí svému podřízenému klíčky od svého služebního auta.
   „A co vy, pane komisaři?“ stará se Lescaut.
  „Já půjdu hlavním vchodem. Pokud mě bude někdo sledovat, poznám to a trochu ho povodím. Milerád mu ukážu naši sladkou Paříž i zespoda, když to nepůjde jinak... Znám tisíc a jeden způsob úniku. Nejsem žádný ucho, abych si neporadil s nějakým pronásledovatelem,“ usměje se potutelně Valméras.
    Už se těší, jak svým potenciálním pronásledovatelům zamotá hlavu.
   Lescaut se rozloučí se svým nadřízeným a spěšně opustí kancelář způsobem, který mu naznačil Valméras.
    Komisař si pro další cestu zvolí taxi. Nejbližší stanoviště taxislužby je na bulváru Saint-Michel. Valméras rozhodně nechce budit pozornost tím, že před budovu Kriminální policie přijede taxi. Bude muset pěšky.
   O chvíli později Valméras přejde most Svatého Michala a téměř ihned si všimne, že ho někdo sleduje. Vytáhne mobil a předstírá, že hledá nejlepší úhel pro selfie. Díky tomu za sebou zahlédne dva muže v klasických černých oblecích, jako by někomu šli na funus.
   Jeden je vysoký, hubený, až vyzáblý a na hlavě mu roste hotová džungle kučeravých hnědých vlasů. Druhý, malý, tlustý a úplně plešatý, si právě zapaluje cigaretu. Zřejmě doufá, že tak bude méně nápadný.
   „Fakt povedená dvojka. To vypadá na hochy z vnitřního, jak o nich mluvil Julien… Těmhle dvěma strašně rád provedu nějakou čertovinu,“ ušklíbne se ďábelsky Valméras a dá se do chůze.
   Vodí svoje pronásledovatele minimálně půl hodiny po známých a širokých bulvárech, třídách a ulicích. Potom se pustí do úzkých, těsných, tmavých uliček, které zná jen hrstka lidí. Ti dva to nevzdávají, jdou za Valmérasem kamkoli.
    Komisař Valméras zapadne do restaurace, kde si vypije sklenici osvěžující limonády , zaplatí a zamíří na místní filiálku „ministerstva úlevy.“ Kousek od záchoda se nachází otevřený zásobovací vchod. Valméras vždy dokáže využít každou příležitost k úniku před nežádoucí pozorností. Nemůžeme se tedy divit, že opustí restauraci tímto netradičním způsobem.
   Tohle opatření však vůbec nepomůže. Muži mu jdou neustále v patách
   „Je na čase ukázat těm dvěma, jak vypadá Paříž zespoda,“ zabručí si pro sebe za chůze Valméras.
     Komisař ví, že na ulici Henriho Barbusse je rozdělaná kanalizace kvůli opravám. Valméras se nachází jen pár metrů od toho místa. Má solidní náskok. Za okamžik nalže
jednomu dělníkovi, že po něm jdou falešní policisté a chtějí mu vší mocí zabránit ve vyšetřování. Dodá, aby těm dvěma řekl, že šel stokou.
   Celou historku Valméras podpoří svým odznakem a deseti eurovou bankovkou. Hned po tom se Valméras skutečně spustí do otevřeného kanálu. Musí se hodně sehnout, ale zvládá se pohybovat sem a tam podle potřeby.
    Kdysi Valméras potřeboval pro pátrání po jednom pohřešovaném plány stoky. Muže našel i díky tomu, že se mu nákresy vtiskly do paměti s fotografickou přesností.
   Komisaři Valmérasovi se znovu vybaví kanalizační mapa. Urazí zhruba dvacet kroků  směrem dopředu a za ním zazní nohy jeho pronásledovatelů. Pohybuje se po betonovém břehu řeky splašků. Nevoní to tu jako parfumerie, ale vládne tu relativní klid.
   Valméras uhne doprava, kde objeví šikovný tmavý výklenek- zaslepené rameno stoky. Schová se do slepého ramena tak dobře, že z něj nikdo nezahlédne ani cíp saka. Ti dva chlapi kolem Valmérase proběhnou s rychlostí důkladně namydleného blesku. Komisař počká, až ve stoce dozní ozvěna jejich běhu a vyloupne se ze tmy.
    Vrací se na povrch stejnou cestou, kudy sem přišel. Jemně si píská a v duchu se chechtá tomu, jaký těm dvěma provedl kousek. Pokud se budou držet toho směru, který měli, doběhnou až k čističce odpadních vod, kde je seřvou a pomohou jim vylézt ze stoky. Tahle představa se komisaři Valmérasovi opravdu líbí. Druhá možnost mluví o tom, že mohou někde odbočit a zmateně bloudit dokud nenajdou ventilační otvor, na němž může být řádná mříž. Tuto mříž není snadné zdolat. I tahle vidina Valmérase pobaví. Ví, že bloudění v systému pařížské kanalizace může trvat hezky dlouho.
   O deset minut později už Valméras sedí v pohodlí taxíku, řízeného zručným šoférem. Jede s ním až na Batignolleský bulvár, kde vystoupí a zapadne do dvé kanceláře. Jeho inspektoři již pilně pracují. Naštěstí jeho oblek nepáchne kanalizací, nemusí ho tedy měnit.
    Předá inspektoru Lunovi papírek s poznávací značkou a modelem automobilu, který viděl Jardin v Lepicově ulici.
    „Zjisti komu to auto patří a jestli ho někdo majiteli neukradl,“ dodá Valméras.
   Nemusí to ani říkat, Prosper Lune ví, co se od něj očekává. V hledání vozidel a s tím souvisejících záležitostech je mistr.