Případ tří pistolí

Kapitola 3: Herdek to je síla.

  „Jeane!“ zavolá na komisaře Valmérase doktor Villeroy.
  Komisař se vrátí k oběma mrtvolám.
  „Co se děje, Valentine?“ ozve se komisař Valméras.
   „Můžu ho nechat odvézt k sobě na pitvu?“ zeptá se trochu netrpělivě doktor Villeroy.
  „To se zeptej tadyhle,“ komisař Valméras ukáže na fotografa.
   „Tak co?“ doktor Villeroy se podívá na mladíka s fotoaparátem.
  Fotograf udělá celou sérii snímků z různých úhlů a v různém přiblížení. Nakonec dodá: „Teď už ho můžete odvézt.“
   Doktor Villeroy zavolá dva siláky. Jeden z nich na zem rozloží velký plastikový pytel. Druhý popadne Anselma Reniéra a s pomocí toho druhého položí mrtvolu do pytle. Doktor Villeroy zapne zip na pytli. Muži naloží pana Reniéra na nosítka a opatrně ho vynesou z domu.
    „Co ten hafan?“ chce vědět komisař Valméras.
  „Zavolám jednoho odborníka, aby se na něj podíval… Pokud to můžu od pohledu říct zemřel ten pes zhruba ve stejnou dobu jako jeho pán,“ odpoví doktor Villeroy.
   Komisař se sehne a poodhrne mrtvému psu pysky. Podrobně zkoumá stav zubů.
   „Někoho pořádně pokousal… Ta krev na jeho zubech bude nejen psí, ale i lidská,“ poznamená Valméras.
    „Reniéra rozhodně nekousl. Na těle toho chlapa nebyla ani stopa po psích zubech,“ konstatuje doktor Villeroy.
   „Rogere, sežeň si kontakty na všechny, kdo umí odborně ošetřit psí kousnutí. Ptej se, jestli v posledních dnech ošetřovali člověka se psím kousnutím… Klidně si k tomu někoho vezmi,“ pověří komisař Valméras inspektora, jehož celé jméno znělo Roger Grand.
  Inspektoru Grandovi táhne na čtyřicítku, má středně vysokou, trochu obtloustlou postavu, světle kaštanové vlasy a azurové oči v trojúhelníkovém obličeji s poněkud ostrým nosem. Okamžitě se vydá pryč, aby měl klid na svůj úkol.
   Doktor Villeroy počká, až fotograf dokončí svou práci i se psem a nechá mrtvé zvíře odvézt.
   „Já jedu, mám práce nad hlavu,“ řekne doktor Villeroy místo rozloučení.
    „Dej mi vědět, až Reniéra i toho psa pořádně prozkoumáš,“ odpoví Valméras.
    „Jasně.“
   Podají si ruce na rozloučenou a doktor Villeroy následuje své podřízené.
   Komisař Valméras se znovu zabere do prohlídky místa činu. Reniérův druhý byt se skládá z jednoho velkého pokoje, což je obývák s výhledem na ulici, rozdělený půlkou zdi, tak vzniklo zákoutí, které se po stažení závěsu dá považovat za samostatnou místnost a z kuchyně, oddělené celou zdí a s vchodem z předsíně. Za půlkou zdi se se rozkládá pevná manželská postel. Komisař si rychle domyslí, že to slouží jako ložnice. Polštáře, pokrývky i matrace se válí všude kolem. Někdo je s nebývalou zuřivostí rozerval na cáry a vyházel veškerou výplň. I zde se na podlaze nachází několik krvavých otisků bot.
   Na zemi leží hromada písemností. Laboratorní zaměstnanci je sbírají jako pilní houbaři. Ve zdi otevírá hladovou pusu skrytý sejf, jehož prázdnotu a nenásilné otevření zaznamenává mladý zrzavý mechanoskop.
  Komisař Valméras přejde do vedlejšího prostoru. Podle linky a stolu se dvěma židlemi pozná kuchyň. I sem vede cesta z krvavých šmouh a ani zde nezůstalo nic ušetřeno běsnění neznámého pachatele.
    Koupelna kdysi bývala bílá, nyní ji však změnila barva krve. Nejhůře to vypadá na podlaze.
   „Herdek, to je síla,“ uleví si komisař, když pozoruje zaneřáděnou vanu a prázdnou skříňku se symbolem červeného kříže.
  Lahvičky, krabičky a kelímky kdosi prohrabal a naházel na zem, dokud nenašel něco určitého. Roztroušené obaly od obvazů se vyskytovaly v hloučcích pod umyvadlem a prázdná lahvička dezinfekce na rány stojí přímo v umyvadle, které díky krvi zcela ztratilo bílou barvu.
   „Když pes pokousal pachatele, tak si to ošetřil natolik, aby mohl jet k doktorovi nebo k někomu, kdo se o něj postará líp,“ uvažuje polohlasem komisař Valméras a ještě dodá sám k sobě: „Někdo tady něco dost usilovně hledal… Muselo to být hodně důležité… Zajímalo by mě, jestli to vrah našel.“
   Komisař opustí koupelnu a vyhýbá se daktyloskopovi. Na několik minut opustí místo činu a zahlédne při tom hlavu nájemníka z bytu vlevo od Reniérova druhého bytu. Vyhlédne na chodbu, aby zjistil, co se tu děje. Komisaře zaujme.
   Ten muž vypadá zhruba na třicet, postavou patří k průměru a neposedné tmavě blond vlasy věnčí obdélníkově působící tvář. Hnědé oči zvědavě zkoumají přítomné policisty. Má na sobě modré džíny a černé triko s krátkými rukávy. Jakmile zaznamená přítomnost komisaře Valmérase, bleskově se stáhne zpět do svého obydlí a rychle zavře dveře. Tak divné chování probudí komisařův zájem ještě víc. Na dveřích toho bytu visí číslo 6 a nic víc.
  Svou chybu si muž uvědomí, když u jeho dveří zazvoní komisař Valméras. Už nemůže předstírat, že nikdo není doma a ani nemůže hrát, že se právě vrátil domů. Nechce mluvit s komisařem Valmérasem. Neví, jak by vysvětlil svůj zájem o dění ve vedlejším bytě. Co teď?
   Zvonek znovu zadrnčí a muž se musí vrátit do reality. Nu což, nějak to s tím komisařem zvládne. Třetí zvonění přiměje muže k nějaké akci.
   Reniérův zvědavý soused opatrně přistoupí ke dveřím a pomalu otevře jen tolik, kolik mu dovolil bezpečnostní řetízek na dveřích.
   „Jsem komisař Valméras, chci s vámi mluvit,“ komisař vytáhne odznak, aby mu muž věřil.
   Reniérův soused neochotně sejme řetízek a otevře dveře. Valméras se pro jistotu postaví do vchodu tak, aby mu ten zvědavý muž nepřibouchl dveře před nosem.
   „Kdo jste a proč vás tolik zajímá, co se děje u vašeho souseda?“ zeptá se komisař Valméras.
   „Jmenuji se Yvés Serret a jsem prostě zvědavý… Zaujal mě hluk z chodby, tak jsem se šel podívat, co se stalo… Zajímalo mě to natolik, že jsem vyšel na okamžik z bytu. To je celé… Co se vlastně stalo?“ Muž předstírá nevědomost, i když dobře ví, že jeho souseda někdo zabil.
   „Pana Reniéra někdo zabil… Slyšel jste v noci něco neobvyklého?“ Komisař se nenápadně posune směrem k panu Serretovi, který podvědomě ustoupí o několik kroků pozpátku do bytu.
  Valméras postřehne, že tento byt má dvě větší místnosti, kuchyni a koupelnu se záchodem. Nyní stojí v předsíni a nohou jemně kopne do dveří, aby se zavřely. Nikdo přece nemusí slyšet, co si s panem Serretem povídá.
    „Tak pojďte dál,“ řekne Serret rezignovaně.
   Pochopí, že se komisaře tak snadno nezbaví.
   Valméras projde až do obýváku, který podle polohy sousedí s tím Reniérovým. Dlouho mlčí a pozoruje Serreta. Snaží se odhadnout, jakou profesí se ten muž živí. Podle vzhledu může být čímkoli mezi číšníkem a úředníkem. Pohyby naznačují spíše člověka z kanceláří.
   Komisař Valméras zároveň vnímá všechny zvuky z okolí tohoto bytu. Z Reniérova bytu sem doléhá přecházení a tlumené rozhovory lidí z laboratoří. Dokonce rozumí některým slovům.
   „Mám tu mobil a notebook… Pachatel s tím pořádně praštil o zeď nebo o zem,“ hlásí mužský hlas. Hned potom zazní kroky jiného muže.
  „Ještě jednou, pane Serrete, slyšel jste dnes v noci něco neobvyklého?“ zopakuje komisař Valméras.
   „Spal jsem… Zdálo se mi, že slyším něco jako hádku, štěkot psa, rvačku a výstřel… Ale nejsem si tím jistý, podle mě to byl prostě divoký sen,“ odpoví Serret.
   „Znal jste pana Reniéra?“
   „Ani moc ne… Potkával jsem ho na chodbě, občas jsme se pozdravili nebo prohodili pár obvyklých zdvořilostních frází. Tím veškeré naše styky končily.“
    Komisař Valméras vidí, že pan Serret váhá s odpověďmi na otázky. Buď si opravdu není jistý svými odpověďmi, nebo něco skrývá.
    „Kdy jste pana Reniéra viděl naposledy živého?“
  „Včera kolem čtvrté odpoledne, když jsme se vraceli z práce, jsme spolu šli po schodech až sem na patro a povídali si o počasí.“
   „Víte, co dělal, nebo kde pracoval?“
   „Jednou se zmínil, že je zaměstnaný v Lyonské bance, nikdy nic víc neřekl.“
   „Jaké je vaše zaměstnání?“
   „Jsem účetní,“ řekl stručně.
   „Pracujete na volné noze?“
   „Ano.“
   „Dělal jste něco i pro něj?“
   „Nikdy mě o nic nepožádal, tak jsem pro něj nic nedělal.“
  „Myslíte, že mohl mít nebezpečné nepřátele?“ komisař Valméras pokládá obvyklé otázky a pečlivě sleduje každé hnutí pana Serreta. Neujde mu, že ten mladý muž trochu znervózní, když se zeptá na jeho povolání a zda pro Reniéra vykonával nějakou práci.
   „Nevím, myslím, že mohl mít nepřátele, ale nikdy o tom nemluvil,“ pan Serret mluví pomalu.
   „Proč ještě nejste v práci?“ zajímá se komisař Valméras.
  Vypadá dost divně, že pan Serret je ještě kolem desáté doma. Většina účetních, které komisař zná, má pracovní dobu od osmi do čtyř odpoledne.
    „Jak už jsem řekl, jsem na volné noze, to znamená, že si mohu své schůzky plánovat podle potřeby svých klientů… Má první dnešní schůzka s klientem bude v půl jedenácté, což je za několik okamžiků. Proto mě nyní omluvte, musím se připravit,“ pan Serret taktně vyprovodí komisaře Valmérase ke dveřím.
    „Dobře,“ zabručí neochotně komisař Valméras, ale vzdálí se z bytu.

    Jakmile má pan Serret jistotu, že komisař Valméras opustil dům, vyťuká nějaké číslo na svém mobilu. Pro jistotu do něj mluví tlumeně. Kdoví, jestli ti vedle neposlouchají. Když je do jeho bytu slyšet, co se povídá vedle, určitě to jde i opačně. Musí být opatrný. Nikdo se nesmí nic dovědět, dokud nenastane ten správný čes.
   „Haló, to jsem já… Yvés Serret… Stalo se něco hrozného… Reniér… Našli ho mrtvého… Zabitý… Nevím, možná vražda… Všechno je v háji… Vyšetřuje to komisař Valméras… Ano, Černý anděl… Dost mě vyděsil... Potřebuji s vámi nutně mluvit mezi čtyřma očima… Budu tam za chvíli… Na shledanou,“ pan Serret ukončí hovor a za několik  minut nasedne do svého auta a odjede.
    Teprve v půli své cesty si všimne nápadně nenápadného tmavě modrého vozu značky Peugeot. Ve zpětném zrcátku nedokáže rozeznat, kdo je za volantem toho auta, ale tuší, že to je někdo od policie.
  Zřejmě velmi špatně zahrál svou úlohu. Nikdo ho nepřipravoval na takovou eventualitu, jakou je vražda. Komisař Valméras se nenechal napálit a nasadil mu do zad fízla nebo se za ním vydal sám.
    „Doprčicpráce,“ zakleje polohlasně pan Serret.
  Pan Serret zkusí několik riskantních úhybných manévrů. Pronásledovatele se nezbaví. Málem na svoje auto upoutá pozornost dopravních policistů, kteří ten den hladoví po nějakém výživném dopravním přestupku. Pan Serret zpomalí, aby se vyvaroval nehody nebo zabavení řidičského průkazu. Jak by vysvětloval své zpoždění na smluvenou schůzku? Jak by policistům dokázal odpovědět na otázku, proč zkouší závodit v pařížských ulicích?
    Na semaforu naskočí červená. Pan Serret rychle zabrzdí a pokouší se poznat obličej řidiče ve voze za ním. Není mu však dopřáno, aby zkoumal obličej svého pronásledovatele déle než několik vteřin, neboť na semaforu svítí zelená. Tvář toho člověka v modrém peugeotu mu tedy i nadále zůstává trochu záhadou. Jediné, co rozezná, jsou ruce na volantu. Ty ohromné dlaně s dlouhými prsty, výraznými klouby a chlupatými hřbety si nesplete. Viděl je u sebe v bytě. Komisař Valméras osobně ho pronásleduje.