Případ tří pistolí

Kapitola 15: Don Lori

Hodiny na zdi kanceláře komisaře Valmérase ukazují osm večer. Když se člověk do něčeho zabere, ani nevnímá, jak čas letí.
    Počítač konečně dokončí vyhledávání ohledně Giovanniho Loriho.
    Interpol poslal fotografii i policejní popis toho člověka.
   Je to tmavovlasý, přibližně třicetiletý Ital atletické postavy o výšce sto sedmdesát centimetrů. Jeho trestní rejstřík zahrnuje pašování všeho druhu, ozbrojené konflikty a především fakt, že je synem bosse jedné z italských odnoží samotné Cosa nostry. Jako oficiální zaměstnání uvádí obchod s nemovitostmi a uměleckými díly.
     Rezervační systém dává Loriho jméno v souvislosti s Hôtelem de Suez na bulváru Saint-Michel. Podle několika příspěvků ze sociálních sítí Lori rád vyhledává hezké ženy a tráví s nimi příjemné večery v nejlepší společnosti.
    Valméras si umíní, že se zítra podívá do toho hotelu, aby zjistil, zda tam mladý mafián není k zastižení. Dnes už je pozdě na nějaké návštěvy. Také si ještě narychlo smluví na zítřejší odpoledne schůzku s právníkem Barberem.
   Po všech těch rozhodnutích o tom, kam se vyšetřování bude hýbat dál, Valméras chvíli odpočívá, dokud nedostane příšerný hlad. Vyrazí tedy na jídlo.
   Nedaleko komisařství se nachází malé, trochu zastrčené bistro s nonstop provozem. Dá se tu najíst a chvíli posedět v jakoukoli denní či noční hodinu. Majitelem a obsluhou v jedné osobě je jeden bývalý boxer.
    Chodí sem hlavně taxikáři a lidé, kteří pracují v této čtvrti na nočních směnách.
   Než Valméras odejde, uloží si materiál o Giovannim Lorim do zvláštní složky v počítači a vytiskne verzi pro vyšetřujícího soudce. Jakmile to má hotové, zamíří do toho bistra.
      V bistru U Krokodýla Valméras pozdraví a objedná si pořádný hrnek kávy spolu s velkolepou bagetou, obloženou grilovaným kuřecím masem, čerstvou zeleninou, výtečným sýrem a doplněnou bylinkovým dresinkem. Čeká, až bude bageta hotová a popíjí svou kávu, aby si čekání ukrátil.
    U stolu vedle komisaře Valmérase sedí dva podezřelí mohutní muži. Oba mluví šeptem. Valméras je vidí jen koutkem oka, přesto si všimne, že ani jeden z obličejů těch pánů nepatří do kategorie dobromyslného člověka, dokonce se nedají zařadit ani do třídy slušný chlap. Valméras si na ty dva raději dává pozor.
     O několik minut později již komisař konzumuje svou bagetu a jednotlivá sousta prolévá kávou. I tak po očku sleduje ty dva chlápky. Pořád se o něčem baví velmi tlumeným šeptem.
    Valméras s jídlem nespěchá, vychutnává si každé malé sousto i každý lok skvělé kávy. Když komisař dojí, vstane od stolu, zaplatí a opustí bistro. Koutkem oka vidí to duo, jak se také chystá k odchodu.
   Sotva se Valméras ocitne na ulici, pozná, že ti dva kolohnáti jdou za ním. Okamžitě se rozhodne, že se jich nějakým způsobem zbaví. Rozhodně netouží, aby ho někdo opět sledoval.
   Komisař opustí velký bulvár a vklouzne do úzké uličky vedoucí ke komisařství zboku. Nachází se tu jakýsi tajný vchod a východ do budovy a ven. Jen velmi málo lidí o tom ví a ještě méně obyvatel města se sem odváží sledovat některého policistu, neboť nemají jistotu, zda tu na něj nečeká kolega policista.
    Tihle dva muži vytuší komisařův úmysl. Z druhého konce uličky se proti Valmérasovi vynoří další tři halamové.
    „A sakra!“ zakleje v duchu Valméras. „To jsem si pěkně naběhl!“
   Při té myšlence sevře v kapse saka svůj vlastní svazek klíčů do pěsti tak, že jejich dolní konce vyčuhují skrz mezery mezi prsty. Získá tak improvizovaný boxer. Některé z  těch nikdy nepatřily k žádnému zámku, ale Valméras si je nechal speciálně přibrousit. Tyto nabroušené klíče komisaři nyní vykukují mezi prsty pravačky. Komisař Jean Valméras má bohaté zkušenosti s barovými a pouličními bitkami.
    Během několika minut se proti komisaři sápe všech pět chlapů s kudlami a boxery v rukou. I v chabém osvětlení pomrkávající pouliční lampy Valméras vidí zlověstný lesk těch příručních zbraní. Valméras okamžitě pochopí, že se nikdo z nich nechce bavit o obsahu Bible.
    Komisař nečeká, až dopadne první rána a vrazí jednomu chlapovi takovou pěstí, že letí ladným obloukem až nakonec uličky, kde dopadne s tlumeným žuchnutím.
    Za letu stihne akorát vykřiknout: „Chlapi na něj!“
   Muži se na komisaře vrhnou jak hladoví lvi na gazelu. Jeden z nich díky důkladné pěsti komisaře Valmérase vyplivne půlku zubů na chodník. Jinému se na tváři objeví několik pořádných šrámů od nabroušených klíčů, které Valméras nepouští z ruky. Dalšímu vyrazí kopanec do břicha dech.
    Dva chlapi popadnou Valmérase za rukávy saka. Komisař sebou rychle švihne a ti dva se setkají hlavami; jen to zaduní. Valmérasovo sako se však roztrhne na dva kusy.
    „Tohle si vypijete!“ supí Valméras natlakovaný jako papiňák.
   Okamžitě vyhází všech pět chlapů směrem k hornímu východu z uličky a hledá spásu únikem k bočnímu vchodu do komisařství.
    Z dolního konce ulice se vynoří šestý muž se vzhledem zápasníka ve volném stylu.
   „Do Padovy!… Kolik jich tu ještě může být?“ diví se Valméras v duchu.
   Nově příchozí se postaví komisaři s pistolí v ruce. Policista neváhá. Kopne chlapa vší silou do rozkroku a dá mu za vyučenou pěstí s klíči. Pistole se sklouzne po dlažbě bůhvíkam. Rváč vypadá jako by padl přímo mezi rozzuřené kaktusy.
    Pětice zbylých mužů se vrhne na Valmérase zezadu. Tentokrát to odnese košile- zbyde z ní něco jako vesta.
   Komisaři se dlouho dobu daří odrážet útoky s velkými úspěchy. Jeho síly však začínají ochabovat. Valméras už není žádný mladík. Jedině tak si lze vysvětlit, co se stane hned po tom, kdy všem šesti mužům řádně zmaluje hřbety i jiné části těla.
    Čtyři chlapi ho chytnou za ruce a nohy. Valméras kope, kouše, škrábe, nadává a křičí, co mu hrdlo stačí. Nikdo mu nepřijde na pomoc, i když komisařství stojí hned vedle. Nikoho zřejmě nezajímá, co se venku děje, nebo to neslyší, protože celá budova má zvukotěsná okna.
    Pátý chlápek znehybní Valmérasovu hlavu a šestý mu přes protesty a nadávky přitiskne na obličej hadr napuštěný chloroformem. Ve zlomku sekundy o sobě Valméras neví. Všechno, co se děje pak, přikryje černočerná tma