Hyper Toxic Odboj

20. Backstory

Obr: HORTENZ

KVĚTA:

Ta dívka ani nevěděla, že má jméno. Její rodiče byli nepřizpůsobiví alkoholici, kteří si jí udělali omylem, a od narození jí to dávali za vinu. Filomena ani nevěděla, že se nějak jmenuje, protože matka jí říkala ,,to dítě", zatímco její otec prostě jen TO.

Jednoho otec řekl matce, ať TO vyhodí, protože toho moc sežere, a TO si přitom pamatovalo jen to, že mělo stále hlad...Filomeně bylo už pět, a stále neuměla ani mluvit, neuměla říct máma ani táta, uměla jen vydávat zvuky.

Když jí otec vyhodil před dům, nedobývala se dovnitř, protože tam nebylo ani jídlo, ani teplo, ani bezpečí a láska, prostě šla. Šla pod most, kde si hrála s blátem. A tam ji našli. Rodina Tisových sloužila Odboji, a jejich starší dcera Šárka dokonce toho roku složila zkoušky. Rodina Tisových před nedávnem přišla o dceru, která zemřela na leukémii, a když našli podobně starou holčičku, jak si hraje venku sama v bahně, ihned ji vzali domů a pídili se po jejím původu. Ten ale nezjistili.

Holčičku si adoptovali, a dali jí jméno Květa, po jejich zesnulé dceři. Z Filomeny se tak stala druhá Květa Tisová, a poprvé v životě poznala, co to znamená mít milující rodinu. Brzy se naučila mluvit, a později dokonce číst, a psát. Svou novou rodinu milovala, hlavně sestru Šárku, která se jí věnovala doslova každou volnou minutu. Když byla Květa starší, učila jí dokonce střílet a bojovat, a vykládala jí o tom, že i ona se bude moct jednou stát součástí Odboje.

Květa byla nadaná, a všechno jí šlo. To, co za pět let zameškala, dohnala za jeden. Přestože věděla, že tam tak úplně nepatří, Tisovi se stali její rodinou a Odboj jejím domovem. Dali jí všechno, jako by byla jejich dcera. Když jí bylo jedenáct a Šárce jednadvacet, stala se Nejvyšší, a přijala jméno Forta. A Květa na ni byla náležitě pyšná. Forta byla Nejvyšší a Květa malým miláčkem Odboje.

Ve čtrnácti už by byla schopna skládat zkoušku, ale nová máma trvala na tom, že ještě rok počká. Květa z toho byla zklamaná, a tak jí Forta i tak nechala udělat speciální zbraně s monogramem, a pořídila jí kočku a sokola. Forta se vůbec vždycky snažila, aby její malá sestra měla všechno, na co si jen vzpomene.

Ale když bylo Květě čtrnáct, začala jí svou náklonnost projevovat až moc...Květa si do té doby neuměla představit, že by s někým něco měla, ale když už, měl by to být chlapec....Forta ale přece byla její sestra...navíc, to ona jí zachránila, doslova, ze špíny. Dala jí všechno, od jména, až po to, co měla na sobě. Dostalo se jí života v luxusu, dobrého vzdělání a výcviku, a té nejlepší péče. Nemohla ji přece zklamat tím, že by jí něco odmítla! Ne, nemohla, bez ohledu na to, jak strašné to bylo. Její duše se v těch chvílích stala ptáčkem, které opouštělo její tělo.

Nebylo to tak, že by Fortu neměla ráda, měla ji nejraději na světě, ale i přes tohle všechno...Forta nebyla její sestra. A kdo byla ona, Květa? Sama nevěděla, věděla jen to, že ji našli v blátě pod mostem poté, co jí ti lidé, kteří jí říkali TO, vyhodili.

Ale kým byla dřív, kým mohla být, jaká vlastně mohla být, to nevěděla, protože všechno, co od té doby dělala, dělala s jedinou myšlenkou, a to tou, aby na ní Forta měla důvod být pyšná. A aby se jí odvděčila.

Bylo snazší stát se její panenkou na hraní. Protože to bylo jednodušší, než se vzpírat a bojovat sama se sebou, bojovat s faktem, že se chová jako nevděčné zvíře. Jenže pak přišel on, a ptal se na ní. Né na Fortu, ne na to, kým měla být nebo snad na původní Květu, kterou se musela stát, když dostala nejen její věci, hračky, oblečení, jméno, ale dokonce také osud a očekávání, a musela pokračovat v jejím příběhu.