Běh lásky

Emoce na emoce

Vycházela jsem z Kubova bytu. Nešel za mnou. Sebíhala jsem schody a chtěla odsud co nejdřív vypadnout. Slzy mi tekly proudem a já je nemohla zastavit. Nasadila jsem si kapuci aby mi bylo vidět co nejméně do obličeje.

Vešla jsem z hlavních dveřích a do někoho jsem narazila.

Byl to Tom, který šel asi domů.
Hned se zarazil při pohledu na mě.

„co se stalo?" chytl moji ruku abych nemohla jít dál.

„ať ti to řekne Jakub" vysmekla jsem se mu a otřela si slzy. Pokračovala jsem směr můj byt. Ještě chvíli jsem na sobě cítila pohled Toma.

Chtěla jsem přemýšlet. Nešlo to. Moje myšlenky se ubíhali jenom k tomu špatnému. Nedokázala jsem si představit lepší zítřky. V tuhle chvíli to prostě nešlo.

S roztřesenýma rukama jsem otevřela vchodové dveře a vyběhla schody. Odemčela jsem můj byt a hned jak jsem zavřela dveře, začala jsem zhluboka dýchat.
Jakokdyby jsem se uklidnila, že jsem doma, že mi tu nic nehrozí.

Vyslékla jsem si bundu a vyzula boty. Sedla jsem si na gauč a koukala na naše zamilované fotky s Kubou, které viseli na stěně.

Zvedla jsem se a fotky začala ze zdi dávat pryč. Pokud chci přemýšlet co dál, nemůže tu na mě koukat moje šťastná minulost. Šla jsem k posteli a pod ní byla malá krabice. Tu jsem vysunula a otevřela ji. Byli tam vzpomínky. Fotky. Nejčastěji tam byli fotky s Calinem. Nacházeli se tam ale i fotky ze střední nebo s moji rodinou. Ty co jsem teď sundala ze stěny, jsem tam dala a přikryla krabici víkem. Krabičku jsem zasunula zpátky.

Jenže vzpomínky na něj byly všude. Všude kam jsem se podívala jsem ho viděla.

Opět jsem se rozbrečela. Roztřásly se mi ruce.
Moje hlava si začala dělat co chce.
Nemohla jsem ten stav ovládnout.
Nemůžu.
Myslela jsem si, že můžu utéct před moji minulostí, že se můžu posunout dál, že můžu zapomenout, ale nejde to, protože minulost se bude vracet pořád. Pořád. Nikdy před tím neuteču. Nikdy neuteču.
Protože je to mojí součástí.

Když jsem tak seděla na posteli, sjel mi pohled na ten šuplík.
Ne! Okřikla jsem se ve své hlavě.

„nebudu stejná jako on" šeptala jsem si pořád dokola. Zvedla jsem se a odešla do obýváku. Vzala jsem si mobil a najela na kontakty.

Nechtěla jsem si nic vzít nebo si něčím ublížit. Chtěla jsem někomu zavolat. Chtěla jsem pomoc.

Anet
Bara
Kája
Kuba<3
Máma
Sára
Šéf
Nik
..
..

Projížděla jsem kontakty pořád dokola. Nikdo.. 28 kontaktů a nikdo komu bych mohla zavolat. Jenom spoustu kolegyň a ti kteří mi ublížili. Čím víckrát jsem projela kontakty tím víc jsem si uvědomila, že nikoho nemám.
Nikdo tu pro mě není.
Nikdo, jen já.

Já jsem držel v ruce mobil a nevěděl komu volat. Já jsem viděl tolik krve. Já jsem viděl tolik zla.

Mobil jsem odhodila na druhou stranu gauče. Vzala jsem si opět svůj notebook a začala psát prolog mojí knihy.

Cítila jsem že je konec.

Opět jsem měla něco, kde můžu ventilovat moje myšlenky. Psala jsem Klářin život plný bolesti a nepochopení. Ale věřila jsem, že najde nový začátek. Že to zvládne..

Končila jsem poslední kapitolu.

„proč zrovna my? Proč zrovna my nemůžeme být šťastní" zakončila jsem prolog těmito slovy.

Zase jsem se rozbrečela a cítila jsem neuvěřitelnou bolest.

„nevydržím to, nezvládnu to" řekla jsem zklamaně.

Šla jsem do ložnice. Už mi vše bylo jedno. Otevřela jsem šuplík a vyndala bílý prášek. Ze sáčku jsem vysypala obsah na noční stolek. Prášek jsem si srovnala do čáry a přiložila nos. Vdechla jsem.

Dostavil se pocit viny. Ale věděla jsem, že mi to za chvíli bude jedno.

Měla jsem pravdu. Do pár minut se dostavila ta vysněná euforie. Byla jsem šťastná, opravdu šťastná.

Zazvonil mi mobil. Že by si někdo vzpomněl?

Došla jsem s úsměvem do obýváku a zvedla hovor. Bylo to neznáme číslo.

„ahoj Jakub mi to řekl" podle hlasu jsem poznala Toma.

„jo aha, dobře" řekla jsem s absolutním nezájem.

„mám za tebou dojet?" řekl se starostí v hlase.

„ne proč?" byla jsem šťastná, nic a nikoho jsem nepotřebovala. Kdyby věděl, že jsem brala drogy hned by mu všechno došlo.

„já nevím tak jestli si v pohodě?"

„jo" řekla jsem klidně a u toho jsem se usmívala.

„Terko.. Nejsi v pohodě"

Nejsem a čím dál víc mám pocit, že nidky nebudu.

„proč myslíš?" zasmála jsem se.

„Kuba.. vše mi řekl.. Jakože úplně všechno" oznámil mi. Za normálních okolností bych se asi rozbrečela, ale tohle nebyla normální okolnost takže jsem se začala smát.

„co, jakože jsem si párkrát vzala? To tím naznačuješ?" zeptala jsem se.

„to, že si brala drogy a byla si na tom závislá, to s tvojí mamkou, co se stalo tvýmu tátovi. Jakub mi řekl vše" řekl.

Jakoby jsem si uvědomila co všechno řekl. Zavěsila jsem.

Věděla jsem že mu nedokážu odpustit. Ta myšlenka že měl něco s jinou holkou mě ničí. Jak mohl..

Něco mě napadlo. Poprvé jsem věděla že to vyjde. Věřila jsem si. Můžou za to ty drogy? Do vyhledávání na notebooku jsem napsala české nakladatelství. Asi deseti jsem poslala moji knihu. Nevím co mě to napadlo, ale tak nějak cítím že by to mohlo dopadnout.

Bylo něco kolem třetí hodiny odpoledne, ale vyčerpáním jsem usla na sedačce.

Pohled Jakuba
Ležím v posteli a piju. Dneska jsem nedělal nic jiného než, že jsem se utápěl v alkoholu a brečel. Mrzí mě to. Strašně mi chybí.

Po tváři mi sklouzne slza. Někdo mi zaklepe na dveře. Vystřelím do sedu. Je to ona. I před tím jsem to věděl. Musí to být ona. Usmál jsem se.

Když v tom otevřel dveře Tomáš. Zase jsem si lehnul.

„tak co, jak je?" přisedl si ke mně.

„co myslíš?" řekl jsem zklamaně.

„volal jsem s ní" oznámil mi.

„a co jak jí je? Je v pohodě? Miluje mě?" začal jsem sypat otázky.

Miluju ji, vážně moc.

„no právě byla nějaká.. No.. Bylo ji zkrátka vše jedno.. Myslím že" podíval se mým směrem.

„ne ne ne, vždyť to nemůže, slíbili jsme si že-" zastavil jsem se.

Jo slíbili, ale kdo to dodržel?

„díky, že si mi to řekl" snažil jsem se o úsměv.

„nemáš zač, já jedu do studia, kdyby něco zavolej" povzbudivě se usmál a stoupl si.

Kývnul jsem a Tomáš odešel z pokoje. Lokl jsem si z flašky, která stála na nočním stolku.

...