Běh lásky

Věc

Pohled Terez
Dnes je 1. prosince. Do dnešního dne jsem se měla rozhodnout jestli pojedu do Ameriky. Email jsem ale odeslala už včera.

Pojedu.

Už není cesty zpět.

Letenky mám od firmy zaplacené na čtrnáctého, ale letím už zítra večer. Letenky jsem si zaplatila sama. Každý kousek mi ho tu připomíná a já tu už nemůžu být. Balím si kufry a uvádím pronajatý byt do původního stavu bez mých věcí. Nikdy se sem už nevrátím. S firmou jsem si dohodla pronájem bytu v jedné čtvrti v. New Yorku.

Podívala jsem se na svůj byt. Byl o něco prázdnější. Vedle mojí nohy jsem měla 2 plné kufry. Na poličce jsem si nechala převlečení na zítra a věci co si budu brát do kabelky.

Lehla jsem si na postel a začala uvažovat.

Moje myšlenky ubíhaly zase k němu. Musela jsem si vyčistit hlavu. Rozepla jsem kufr. Začala jsem se prohrabovat až jsem našla to co potřebuji. Sportovní věci.

„už dlouho jsem neběžela" řekla jsem si když jsem si prohlížela oblečení. Převlékla jsem se a bez sluchátek jsem vyrazila z bytu. Měla jsem naplánovanou moji obvyklou trasu parkem.

To bych nebyla já kdyby nezačalo sněžit a foukat. Zapla jsem si bundu jak nejvíc to šlo a nasadila si na hlavu kapuci.
Běžela jsem starým známým parkem.

Byla jsem už tak v půlce cesty když se mi nějak odlehčila kapsa. Podívala jsem se na zem a viděla jsem jak mi vypadl mobil přímo do čerstvé pokrývky sněhu. Hned jsem ho zvedla.

„kurva" zaklela jsem si pro sebe. Snažila jsem se ho zapnout ale nešlo to. U toho jsem se snažila pořád běžet. Do někoho jsem narazila.

Zase. Kdyby se to nestalo tenkrát bůh ví kde bych teď byla..

„já se moc omlouvám" zasekla jsem se když jsem vzhlédla na člověka co stál přede mnou. Kuba.

„to nemůže být ani náhoda" uchechtla jsem se, protože jsem nevěděla jak na tuhle situaci zareagovat.

Náhody pro nás dva zřejmě neexistují..

Zároveň jsem si vzpomněla.

Flashback

Zakopla jsem o kámen a zřítila se k zemi.

„kurva" sykla jsem

„dobrý?" přiběhl ke mně ten kluk a zadýchaně se mě optal.

„jo dobrý" zakoukala jsem se mu do jeho krásných hnědých očí. Měl kouzelné oči.

End of flashback

Jen jsme mlčeli a koukali jsme se navzájem do očí. Najednou si odkašlal a přerušil to ticho mezi námi.

„a kdy máš vůbec odjíždět?" řekl potichu.

„z-zítra" vykoktala jsem. Nevěřícně se na mě koukal.

„cože jak jako zítra?!" zvýšil hlas „ty si se semnou nechtěla ani rozloučit? Ani s klukama? S Tomem?" začal mluvit rychle.

„přemýšlela jsem nad tím, ale v tomhle máš pravdu. Půjdu se rozloučit" kluci jsou strašně fajn, měla bych se jít rozloučit.

V tom se mi v rukou rozsvítil mobil. Spadl mi kámen ze srdce.

„funguje" oddechla jsem si.

„víš jdu teď za klukama do Caffeterie, od té doby co jsme se my dva...no..co se stalo..tak od té doby jsem je neviděl. Můžeš jít se mnou"  poškrábal se na zátylku. Nevěděl co říct.