Vzpomínky (TMR)

Část 2

Rozhlédla se.

Už to tu znala, ale pouze z monitoru.
Jak mohla být tak hloupá? Jak to, že jí to nedošlo?
Bylo to krásné, ale zároveň škaredé, strašné místo. Ale také nebezpečné, jak věděla.
„Tak co nám řekneš?" utnul její myšlenky Alby.
Byl to černoch, vůdce Placu. Tak se nazývalo místo pod jejíma nohama, tak ho nazvali.
„He?" Ano, byla to velmi inteligentní odpověď, jediná na kterou se zmohla.
„Jak se jmenuješ?" zeptal se další z chlapců, konkrétně ten po Albyho pravici, zatímco sám kápo si mlátil dlaní do čela nad její neschopností.
Ten chlapec, vysoký blonďák jménem Newt. Byl sladký, ale v tuhle chvíli se nehodilo, aby se rozplývala nad jeho krásou. Pohled na něj po tak dlouhé době byl...až moc bolestný.
Avšak soudně jeho výrazu a samozřejmě i postoje s rukama v založenýma na něj asi moc nezapůsobila. Rozhodla se hrát stejnou hru jako oni - hrát si na drsňáka, co ví, co dělá.
„No, bažant asi nebude mé jméno," ušklíbla se. Alby se jen zamračil, nejspíš měl dost. Asi by to měla vyklopit.
„Jsem Carol, těší mě!"

Rozhodla se nepoužívat jméno, které jí bylo přiděleno, nějaká Kimiko jí může být někde. Se svým jménem si připadala alespoň jako člověk, ne jako laboratorní myš.
„Rád tě poznávám," ujal se opět slova Alby a potřásl si s ní pravicí.
„Jsem Alby, vedu to tu," představil se a následně položil ruku na Newtovo rameno, aby přestavil i jeho.

„A tohle je Newt, můj zástupce, když tu nejsem."
Newt si s ní potřásl rukou stejným způsobem.
„Newt tě tu provede," ohlásil jí Alby. „Po večeři bude svolána rada kápů, Newt tě zase přivede."
Kývl na Newta.

„Tak pojď," sykl na ni a prostrčil ji davem ostatních chlapců, kdy jí silně svíral předloktí.
„Co tak čumíte, vy frasní čóni! Copak tu není práce dost?!" Slyšela ještě Albyho, než se začala utápět v těch velkých hnědých, konejšících očích. Newt toho napovídal hodně, ale Carol ho stejně neposlouchala, možná jen na půl ucha, stejně už všechno dávno věděla - pozorovala je, všechny ty roky, ale to on, byl středem její pozornosti celou dobu. Jeho sledovala nejvíce.
Teď ho pozorovala znovu, tentokrát všech ne na monitoru.

Většinou jeho chůzi. Dost nápadně totiž kulhal a ona věděla proč.
Ve všech Placerech četla jako v otevřené knize. Věděla třeba, proč je Alby tak mrzutý, proč blonďák kulhá a mnoho dalších věcí.
Znala je jménem, znala jejich chování i návyky. Jejich mluvu...
„Takže mi tedy zopakuj pravidla, Carol,"požádal ji s úsměvem.
Žeby nedávala pozor tak moc? Měla štěstí.

„Zapojit se, to je první." Newt pokýval hlavou. „Dále neublížit jinému Placerovi a nechodit do Labyrintu."
„Správně, " pokýval Newt hlavou. Pak se ale zarazil a Carol si uvědomila svou chybu.
Ty hlupačko!
Udělala chybný krok hned první den co je tu.
„Labyrint? Já se nezmiňoval, co je za zdmi. Jak si na to přišla?"
Podezřele ji provrtával očima. Teď už nebyly tak uklidňující, zbarvily se do tajemna a hněvu.
Vymysli nějakou odpověď Carol!
„Když jsme procházeli kolem té zdi," začala pomalu a domýšlela si za pochodu.
„Vchod, ano, jeden z nich," doplnil ji Newt.
„Vchod, dobře. No, tak mě trošku přemohla zvědavost, jen jsem nakoukla," ujišťovala ho nevinně.

„Dobře, eh, tak... myslím, že bychom se měli jít najíst. Rada je pak mnohem snesitelnější s plným žaludkem."
Ani si neuvědomila, že stojí u jídelny. Jídelna byl dost přehnaný a nepřesný výraz pro to, co viděla. Přesněji by to nazvala: polorozpadlá chajda držící pohromadě jen hřebíky - trochu dlouhý název, ale i tak přesnější.

„Asi ano," připustila potichu k Newtovi a následovala ho dovnitř.
„Ahoj Pánvičko!" zvolal k jednomu z chlapců v jídelně. Stejně jako Alby to byl černošský chlapec, jenže tomuhle hrál na tváři upřímný, nefalšovaný šťastný úsměv.
„Co máš dnes dobrého? Slečna si musí první večeři užít!"
„Čau," odpověděl chlapec a zamával, „moc toho na výběr není, klec dneska přijela pozdě, tak jsme vařili ze starých zásob. Je krupičná kaše."

„Krupičná kaše," opakoval potichu Newt. Carol neušlo, jak Newt zbledl a poklesl na duchu, zřejmě znechucen. Ta kaše asi není nic moc. Věděla by to, kdyby sledovala kluky u jídla, ale u toho se jí vždy zvedal kufr.

Newt jí přinesl jídlo, jehož vzhled ji moc neuklidnil.
Pak ukázal na Pánvičku.
„To je Pánvička - kápo kuchtíků," řekl.
„Newte?" ozvala se po chvíli nejistě.
„Ano?"
„Jsi si jistý, že je to jedlý?"
Newt se na ni vážně zadíval a po chvíli stejně vážně pronesl:
„Ne."
To Carol už raději nekomentovala. Posadili se pod jeden ze stromů na lavici.
Už tam seděl jeden kluk a hrabal se v kaši. Byl to jednoznačně Minho - kápo běžců. Poznala ho podle asijského zjevu a oblečení běžců, sama jim ho pomáhala navrhovala.
Sotva zpozoroval, že se blíží, kvapně vstával od stolu a natahoval k ní ruku v přátelském gestu, které všude znamenalo mír.

„Ahoj, zlato, jsem Minho. Zdejší vedoucí běžců."
Carol málem vyprskla smíchy. Minho přímo přetékal pýchou a sarkasmem. Newt se na něj zamračil a Minho trochu zbledl. Asi to přehnal.
„Promiň, Carol," omluvil se a překvapilo ji, že si stihl zapamatovat její jméno. „To víš," rozhodil rukama, „si tu první holka tady na Place. Jsem zvyklý jednat s bandou tupých čónů."
Carol se s obavami zadívala na Newta. Čekala, že v tuhle chvíli bude naštvaný, ale kupodivu ne. On se nikdy dlouho nezlobí. Místo toho se zářivě usmíval. Minhovu omluvu přijala kývnutím a posadila se naproti. Newt si zas přisedl vedle ní.

„Kde je zase dneska Chuck?" zajímal se Minho a Carol našpicovala uši, aby věděla o čem mluví.
„Znáš to," pokrčil blonďák rameny trošku nenuceně. "Šlichťácký práce." Víc už neslyšela, stejně Chucka znala.
„Vážně si řekl: Co máš dnes ,dobrého,' Newte?" zeptala se, když strčila do kaše lžičkou a ta se rozvlnila jak želé.
„Mám strach, že mi to tu lžíci spolkne!"
Minho dostal okamžitý záchvat smíchu a Newt si radši ucpal pusu tou hnusnou kaší.
„Pst," zasyčel na Minha poté, co kaši spolkl. „Uslyší nás Pánvička! Ale máš pravdu, Carol. Přirovnal bych to k močálu."

Kápo běžců vážně zakýval hlavou a poté už se smáli všichni, až na ně ostatní Placeři divně zírali, a tak raději zmlkli.
„Zajímalo by mě, kde je Alby," zamumlal s plnou pusou chleba Minho. I on kaši raději odložil, v zájmu svého zdraví.
„Asi má zase jednu ze svých nálad," podotkl Newt tlumeným hlasem.
„Já pořád říkám, že bys tu měl velet ty!" Za to vysloužil pořádný pohlavek.
„Buď ticho, Minho! Snad nechceš strávit noc v díře, ne?"
Minho zavrtěl hlavou.
Newt se rozhlédl a když zpozoroval, že už se nejspíš jíst nebude, prohlásil:
„Pro dnešek tu večeři zabalíme, bylo toho dost. Minho, Carol, musíme jít na radu kápů."
Carol si všimla, že Pánvička je pryč, ano, hloupá rada. Nepromyslela si, co jim vlastně nakecá...
Jsem kluk převlečený za holku? To těžko, tomu by věřil jen pitomec.
„Ach, né, radu né. Radši kaši než radu," zaúpěl Minho a zvedl se od stolu.

____________________________________________________________________________________
Tak tu máme druhý díl takového představování a ujasňování situace :D komenty a vote moc potěší :)