Vzpomínky (TMR)

Část 11

Nespala...
Bylo něco kolem půlnoci a většina Placerů už dávno spalo. Hlavně Gallyho chrápání se ozývalo přes celý Plac.
Přemýšlela a někdy jí během toho zabloudila po tváři i nějaká ta slza.
Proč nespala? - noční můry. Od doby, kdy byl Newt zraněn, ji v noci strašily a ona měla strach. Její hlava se jí vzpouzela a byla sama sobě nebezpečná. Její mozek ji naváděl k hodně zlým věcem a věděla, že dlouho už neodolá.
Toho dne šla k Pánvičkovi pro snídani a normálně mu ji švihla do obličeje. Byla nebezpečná a jen jediný člověk ji dokázal zklidnit.
Newt...
Probral se už před třemi dny, ale nepustili ji k němu, i když byla měďoch. Zatím ho ošetřovali pouze Clint s Jeffem, ale brzy měl přejít jen do její péče. Až se bude cítit lépe a jeho rána nebude tak hrozná.
Celý týden ho neviděla. Jen občas, když šla po chodbě a pootevřenými dveřmi zahlédla jeho čupřinu blonďstých vlasů
Nic víc.
Clint tvrdil, že ho brzy uvidí, ale kecy kecy a skutek utek, jak se říká. Jeho jméno jí vyselo dlouho v paměti, až se rozhodla.
Zvedla se zpod vysokého dubu, pod kterým tu noc seděla a zasněně pozorovala nebe. Zabloudila pohledem k Placerům
Ti se nevzbudí...

Její svědomí bylo asi to jediné, co jí dělalo společnost. Zlou společnost, o kterou bohužel nestála.
Potichu se vydala k budově a nakoukla dovnitř. Už dávno to tu pojmenovala marodka.
Plížila se potichu po chodbě přímo k jeho pokoji. Pomalu otevřela rozvrzané dvěře a přivřela oči, když zaskřípaly. Pečlivě za sebou zavřela a došla k židli u postele. V posteli však nikdo neležel...
Newt seděl na té chladné židli a zamyšleně se díval z okna.
Byla oblečený jen do půli těla a břicho a celý hrudník měl obvázaný bílým obvazem. Vlasy mu trčely do všech stran a Carol věděla, že je nezdravě bílý a pod očima má určitě kruhy.
„Co tu děláš?" ozvalo se chraplavě z jeho strany. Carol usoudila, že schovávat se nemá cenu, a tak se posadila vedle něj.
„Přišla jsem se podívat, jak se ti daří," odpověděla a sama čekala na odpověď. Newt se zamyslel a pak bolestně zkřivil tvář, když se k ní chtěl natočit.
„Vypadám, že se mi daří dobře?" zeptal se sklesle a zadíval se na ni ještě smutněji.
„Co se stalo?" zeptala se.
„Rmut..." zašeptal a Carol se zděsila.
„Bodl tě?! Co-"
„Ne," přerušil ji Newt tiše a dal si prst před rty. Pak už visela pouze na nich.
„Něčím mě trefil, některým z těch posraných nástrojů, co má," řekl a zmlkl.
Carol rychle změnila téma.

„Kluci říkají, že tě brzy pustí. Do labyrintu už tě nepustí, ale budeš prej v pohodě," prohodila a čekala na reakci.
„V pohodě?! zakřičel Newt.„Tomuhle říkáš v pohodě, Carol? Jsem neschopnej mrzák, který když se snaží nějak pomoct, akorát přitíží. K čemu jsem, prosím tě, dobrej? Možná bych měl znovu skočit a -"
Pak se zastavil..Tohle neměl říkat. Čekal otázky, ale ty nepřišly.
„Ne," utnula všechno Carol. „To bys mi neudělal, Newte. Vím to já, ví to i všichni tady na Place. Potřebujeme se navzájem, pamatuješ?"
Newt sklopil zrak a zahanbeně přikývl.
„Komu bych chyběl Carol? Své rodině? Co když už ani žádnou nemám?"
Carol chvíli rozmýšlela, jestli všechno prozradit, ale ne...Až ve správný čas.
„Chyběl bys mně," šeptla a Newt vykulil oči.
„Ty mně také," přitakal a pomalu se k ní začal přibližovat. Carol pohledem neuhnula.

Topila se v jeho očích a přibližovala se také.
Konečně přišel ten dlouho očekávaný polibek a Carol v břiše vybuchlo hejno motýlků, kteří říkali:
Tohle je ten pravý!
Tohle je ten pravý pro smrt.. - svědomí...

Jestli jste čekali něco odvážnějšího, napište do komentů, ale později se k tomu možná i dostaneme :D
To je pro dnešek všechno čóni! :D