Vzpomínky (TMR)

Část 9

„Děláš si srandu?" vyhrkla Carol a rvala si vlasy na hlavě. Newt se usmál jako zářivé sluníčko a pokrčil rameny jakoby se nechumelilo.
„Ne. Je na tom něco špatně?" zamračil se a promnul si spodní ret při přemýšlení. Carol ty náno! Teď nemáš čas se nad ním rozplývat, ty pervezní frasáku!
„Jo!" vykřikla zpruzeně a Newt raději couvl. „Chceš se snad nechat zabít?!" křičela a Newt natáhl ruce na ochranu. Nechtěl na vlastní kůži pocítit její dlouhé nehty.
„Ale neboj, Carol. Už jsem to dělal. Labyrint znám jako vlastní boty," uklidňoval ji, ale to moc nepomohlo.
Chtělo se jí vykřiknout, že ví, jak to dopadlo minule a jak ho to poznamenalo, ale raději mlčela. Ale poznámku si neodpustila.
„Tak fajn! Běž si. Až se ti něco stane, s mojí pomocí nepočítej!"vykřikla, zabodla do něj poslední vražedný pohled a zamířila si to pryč.
Samozřejmě to nemyslela vážně, mířila totiž za Minhem a na tváři jí hrál celkem zlověstný úsměv.
„Minho!" zavolal s vesela a zamávala mu. Minho jí také nervozně zamával a vydal se k ní. Byl večer a už se chystal jít spát, ale na Carol měl čas vždycky.
„Ahoj, Carol. Jak ses dneska měla?" zeptal se.
„Ále celkem dobře," začala s úsměvem a pak se zamračila.„Až na to, že jeden asiat dovolil jednomu blonďákovi jít do labyrintu! Blbec, nevíš, kdo to tak asi mohl být?"
Minho se podrbal za krkem a během zběsilého úprku vyhrkl:
„Vůbec nemám tušení, tak dobrou noc a ať se New-eh...se ti spí dobře Carol!"
„Vrať se, ty frasáku jeden! Poplopáš se už z jedný holky!"
Ale Minho se nevrátil a Carol posmutněla...
Jeden den to snad Newt vydrží a nepokusí se skočit z břečťanu přímo do náruče rmutovi. Zítra se pokusí přemluvit Albyho, aby běhala s ním.
Udeřila si do dlaně a s vítězným úsměvem se vydala spát.

Ráno se probudila a všude bloudila jako zombie. Nemířila to rovnou k měďochům, ale hledala Albyho, a když ho nenašla, byla nucena si hledět své práce, než byla propuštěna. Nevyspale těkala z místa na místo a procházela Plac.
„Alby!" zakřičela a sprintem k němu doběhla. Proč se nepředvést když je možnost?
„Teď ne, potvůrko," zavrčel a mávnutím ruky jí poslal pryč.
„Potvůrko?!!!"
„Řekl jsem, že teď ne!" odehnal ji a dál zíral do vchodu Labyrintu. Nebyl jediný. I Gally tam koukal, ale nýbrž se šklebem a úsměvem.
Pokrčila rameny - zkusí to později.
Jenže večer nastal stejný problém a Alby ji poslal pryč znovu.„Co ti proboha je?!" vyjekla a udeřila mu do prsou.
Výhružně se jí podíval do očí a když mu pohled nebojácně oplatila, chytl ji za zápěstí a přitáhl si ji blíž.
„Chceš vědět, co je?!" sykl na ni a Carol nervozně pokývala hlavou.
Alby jí přímo k očím přitiskl digitální hodinky.
„Sleduj čas..."
„Co s ním?"
Alby se ni znova podíval a tentokrát v jeho očích zahlédla strach. „Brány," zašeptal a pustil ji.
Carol si to uvědomila.
Za deset minut se zavírají!
Hlava jí bila na poplach a v očí se jí začaly tvořit slzy. Rychlostí blesku se od kápa kápů odstrčila a rozběhla se ke zdím.
Běžela bez zastávky až doběhla ke vchodu, kde už se pomalu shromažďovaly skupinky Placerů. Tam padla na kolena a zírala do děsivých míst.
„Dělej," šeptala a prosíc všechny bohy, dokonce i Tvůrce, aby pomohli. Jednou jedinkrát by se jí něco mohlo splnit! Už ztrácela naději, když jeden z chlapců nadšeně vykřikl a ukázal někam do Labyrintu.
„Támhle!"
Carol už neztrácela ani minutu. Nadšeně se rozběhla mezi ty zdi a nevšímala si rukou, co jí chtěly stáhnout zpátky. Zdi se pomalu zavíraly, ale jí to bylo jedno! Newt je v pořádku a nic mu není!
Jenže se mýlila. Minho s námahou táhl Newta na ramenou a pomalu se posouval kupředu.
Rychle k němu doběhla a vzala si Newtovo těžké tělo také k sobě a společně táhli.
Zavřela oči a zoufale táhla.

Máme tu další kapitolku a vy mě asi zabijete xD
Měla být včera, ale zato jí tu máte dnes ještě napínavější a nebezpečnější :O
Za všechny voty a komenty budu nesmírně ráda :)