Vzpomínky (TMR)

Část 4

„Na!" křikl na ní Newt a svižně po ní hodil srolovaný, špinavý spacák.
Zvykej si, tohle není žádný luxus.
„Dnes budeš spát tady ve Dvoře, zítra ti stavitelé postaví nějaký přístřešek. Abys měla soukromí," vysvětloval při vyhýbání se spacákům ostatních Placerů.
„Nemusíš se bát," pokračoval, „Alby se rozhodl, že zítra udělá menší prohlášení."
„Prohlášení?" Zastavila se uprostřed kroku a s údivem zjistila, že šlápla na něčí spacák.
„Ano. Trošku jsme připravili pro ty grindy nový pravidla." Tak to probírali, když ji poslali ven s Minhem!
Newt ukázal na jeden ze spacáků na kraji řady - aby změnil téma.
„Tady spím já," vysvětlil a rozhodil rukama." Kdybys něco potřebovala."
Pokrčil rameny, jakoby nevěděl co dál. Vypadal směšně, jak se všelijak kroutil.
„Ehm, tak teď si asi můžeš vybrat, kde dnešní noc strávíš a jaký šutr tě bude tlačit do zad."
Carol se rozhlédla, zamlouvalo se jí jen jedno místo u kraje.
„Tady," ukázala vedle Newtova spacáku.
„Ty chceš spát vedle mě?" ptal se užasle, div mu nespadla čelist.
Zahanbeně pokývala hlavou, možná to nebyl až tak dobrý nápad. Někdy měla pusu rychlejší než mozek.
„Dobře, ale moc nevím, co na to řekne Alby," přiznal rozpačitě a podrbal se na zátylku, když mu pohled směřoval k zemi.
On se snad červená? Ano! Byl rudý až za ušima.
„Na Albyho kašlu. Hlavně, že se vyspím a žádný z těch frásáků mě nebude osahávat."
Rozložila si spacák a batoh, po celou dobu zavěšený na jejích zádech, shodila vedle - věci v něm prozkoumá později, teď chce spát.
Newt už mlčky ležel, tak ulehla taky a spacák si vytáhla až k bradě.
„Dobrou noc, Carol," zamumlal Newt a zívl.
„Dobrou. Ať tě kameny tlačí celou noc!"

Měla sen, vlastně vzpomínku, která jí nedala spát ani ve snech. I v realitě to bylo dost kruté, ale pronásledovalo ji to den co den jako duch .
Stál tam muž, oblečený v bílém laboratorním plášti, s deskami v ruce a brýlích trůnících na nose. Šedé vlasy ulíznuté dozadu a hnědé oči těkající nervozně ze strany na stranu - Owen Peige.
„Brzy si pro mě přijdou, má drahá Kimiko!"
Oslovoval ji tím zpropadeným jménem, které tak nesnášela. Ale jeho si docela oblíbila. Byl jiný než ostatní, měl city.
„Zabijí mě a tebe pošlou do Labyrintu. Mám na tebe prosbu, úkol, říkej tomu, jak chceš."
Otočil se na ujištění, že jsou sami.
„Dokonči, co jsem začal. Znič Labyrint a všechny s ním. Vymazání tvé paměti bude jen minimální...Tenhle test se nikdy neměl uskutečnit, žádá příliš mnoho. Zabij je a neměj slitování Carol...Sbo-"
Ozval se výstřel a profesor se zhroutil na dlaždičky, kolem něj rudá krev, která jí navždy utkvěla v živé paměti; Rudá krev rozcákána po podlaze jako v nejhorším snu. Jenže tohle nebyl sen.
Chodba za ním odhalila Avu Peigovou, jeho manželku a hlavní patronku těhle jatek.
V ruce, která se až příliš nápadně třásla, držela pistoli a tiskla spoušť...

Nespala, nemohla spát.
Místo toho pozorovala Newtova záda a potichu plakala. Záviděla mu, on mohl spát a v hlavě nehryzalo svědomí.
,Zničit,' to slovo jí utkvělo v paměti.
Jak? kladla si otázku.
Jak může zničit něco, do čeho se během jednoho dne tak zamilovala? Ano, nebylo to skutečné, ale přeci ne až tak zlé.
Zakázaná láska...
Jak mohla chladnokrevně zavraždit ty lidi tady, když si slíbila, že udělá vše proto, aby jim pomohla?
Nechtěla být jako Tvůrci- vrahem.
Profesor toho věděl víc než ona, vždyť je jen holka!
Něco jí radilo, temný hlásek v její mysli :
„Znič je! Nikdy tě mezi sebe nepřijmou, zab je, ať máš pokoj!"
Ale druhý to pořád rozvracel. Hádali se jako malé děti.
„Neposlouchej ho, mele nesmysly. Máma ho nikdy neměla ráda, proto je nevrlý. Jsou to tví přátelé, jste na stejné lodi Carol! Mysli třeba na Newta, zabila bys ho?"
„Samozřejmě, že ano!"ozval se zlý.
„Samozřejmě, že ne, ty tupče!"
„Nehrajte mi na city," zavrčela a rukou rozehnala pomyslné postavičky jejího dobrého a zlého já.
Newt naštěstí spal tvrdým spánkem, jen neklidným - neustále se převaloval a mumlal nesmyslné věty jako: „Moje noha!"
Zpod zavřených víček se mu čas od času prodrala ven osamocená slza a stékala po jeho hezké tváři, dokud nespadla na zem a nevsákla se do ní, jako zmizelý důkaz jeho pravých pocitů, které den co den skrýval pod maskou, i když věděl, že chodby za zdí jsou úplně zmapovány a nic nebylo nalezeno, že není spása.
Nejspíš nebyla jediná, kdo měl zlé, i když to nevěděla.
Po nějaké době se opět poddala tentokráz bezesnému spánku.
Ani netušila, že Newt byl také jednou vzhůru a pozoroval ji ve spánku se stejnou bolestí v očích, jako ona jeho.
------------------------------------------------------
Hola hola! :D máme tu další díl. Omlouvám se za chyby, ale psala jsem na mobilu tak snad omluvíte můj zpropadený mobil :D á, jak hezké, dvě hodiny se tu ptám s kapitolou a počítač najednou jde :D no nic