Krev Omegy

Okolnosti

Umírala jsem tu. Amber od toho rozhovoru na mě byla jak necita. Dělala mi naschvály, ale já se nedala. Ignorovala jsem její narážky a ani moc jsem nepracovala. Prostě jsem si ji nevšímala jako předtím.
Už aby ten den skončil, já mohla jet se svou láskou pryč a někde v lese bych si aspoň trochu odpočinula. Měla jsem už kruhy pod očima z nedostatku spánku. Když pak byl večer a Amber odjela, podívala jsem se celé pumpě na zub. Byly tu kamery, některé fungovaly a sjížděl, každý můj pohyb, jiné byly vypnuté nebo rozbité.
Stejně jako den i noc byla na nic. Myslela jsem si, že sem lidi budou jezdit častěji, ale spletla jsem se. Bylo tu mrtvo. A pokud jel někdo kolem, tak pouze pro zeptání se na cestu.
Díkybohu!

Zavírací doba nebyla. Jelo se nonstop. A ten tlustej dědek mě tu nechal civět do rána. Nesnášela jsem toho šéfa za to, že mi dal hned první den dvacítku.
A nejhorší na tom bylo, co jsem musela udělat, protože to Amber prej nestihla. Kecy!
Nejraději bych šéfa utopila v tom hajzlu, v kterým jsem měla teď ruce. Jo. Myla jsem hajzly. Amber, že ptej se to musí stihnout. Když holka jako já nemá prachy, tak si to musíte nějak zařídit sami. Ale, že zrovna takhle... To jsem nečekala.
Zlomyslná děvka.

Konečně jsem mela zas přestávku
Sedla jsem si na stejné místo jako předtím a podívala se do dálky.
Bylo to tu rozlehlé, opuštěné místo. Pro démony a upíry jako dělaný. Byla jsem ale ráda, že jsem na ně nenarazila. Nesnáším je.
Za svůj život jsem se setkala s mnoha. Ale vždy jsem buď utekla nebo je nějak zranila. Ale útěk jsem brala jako každodenní smysl života. Stranit se a dělat, že nejsem. Že neexistuju.
Podle zkušeností a otcových strašidelných historek byli ale jen jedni, ti nejhorší. Upíři. Upíři dokázali v historii tolik hrozných věcí. Jak našemu rodu obecně, tak i ostatním nadpřirozeným.
Teda až na jednoho. Ze začátku, jsem se ho bála. Jen, co jsem ho zavětřila. Vypadal jak socha. Bledý. S nebijícím srdcem. Ale ten jediný, ze všech kolem, mě ušetřil. Bylo mi tehdy třináct. Vzal mě pod svá křídla a stal se mou rodinou. Byla jsem vyděšená a hladová. Nevšimla jsem si jeho teritoria.
Ten upír se jmenoval James. Dal mi najíst a aspoň si odpočinout. Byla jsem vyděšená a nechápala jsem, proč mi ta pijavice pomáhá. Později jsem v něm poznala přítele.
Sám mi pak o sobě řekl, že mu připomínám jeho samého, když se odtrhl od klanu. Že byl taky takový. Dal mi pár rad do života, jako třeba to ohledně démonů a jejich chování. Učil mě bojovat. Ale po čase nechtěl, abych jeho doupě opustila. Do teď nevím proč, jako by to pro něj bylo nejak důležité. Ale nakonec jsem si vydobila svou. Dal peníze na cestu a motorku, kterou mě naučil i řídit. -Ta už ale není mezi námi... Nějakej chlap mi jí ukradl, když jsem byla v baru-.
Řekl mi, že kdybych někdy potřebovala pomoct, tak ať se stavím.
Tehdy to bylo poblíž Vancouveru. Ani nevím, jak jsem se dokázala dostat tak daleko po tom co se stalo v mé smečce.
Tam jsem si to opravdu zamilovala. Ty lesy a to dech beroucí ticho. Slyšeli jste tam jen svůj dech a tlukot vašeho srdce.
Slíbila jsem mu, že ho co nejdříve navštívím. No... Už je to pár let a stále jsem tam nebyla. Jaká škoda. Ale, není zkrátka čas.

*****

Moje směna skončila a nahradil mě nějaký divný chlap s vousy a brejlemi.   Měla jsem možnost si jít lehnout, ale neměla jsem moc kam a ještě ke všemu začalo pršet. Vztekle jsem nasedla na motorku a jela po dálnici. Zajela jsem na lesní mýtinu. Z batohů na motorce jsem vytáhla rychle plachtu, kterou jsem pověsila mezi dva vzrostlé stromy. Plachta teď byla něco jako střecha a já se pod ní mohla v klidu schovat. Celá promoklá jsem se ještě pro jistotu podívala kolem. Nebyla mi zima. Duch Vlka mě hřál. Ale i tak jsem měla pod plachtou připravenou deku na spaní.
Nikde nikdo. Doufám, že mě rušit nebudou.
Tím bych si nebyla tak jistá... Dodala Vlčice a nutila mně vnitřně, abych se proměnila. Bylo to vždy bezpečnější.
Sundala jsem si promoklou džínovinu a prohlédla do dálky. Nikde ani noha.
Proměnila jsem se.
Nebylo to žádné hloupé křupání kostí, ani nějaká přeměna, jak si mysleli lidé. Bylo to naprosto přirozené. Prostě v jednu chvíli jsem seděla v oblečení a v další jsem byla Vlkem. Žádné ničení oblečení nehrozilo. I kdybych u sebe měla neco po kapsách. Prostě jsem se mohla přeměňovat normálně. A vždy jsem to pak u sebe zase nalezla.
Olízla jsem si tlamu. Stoupla si a naposledy se podívala po své krásce.
Vběhla jsem do lesa na průzkum terénu. Má bělostná srst byla hrozně nápadná  proto jsem zaběhla hlouběji do lesa, aby mě nikdo z aut neviděl. I lovci se občas pokoušeli mě vysledovat. Kdo by nechtěl mít jako trofej bílou Vlčici. No... Já se jim nedala jen tak. Buď skončili na jipce nebo mrtví. Podle toho, jak jsem mela zrovna náladu já.
Cítím je. Nejsou daleko ale ani blízko.
Měla pravdu. Byly na jihovýchodě, přesně tam, kde jsem předtím byla v práci. Začichala jsem. Cítila jsem ale neco jiného. Nebyl to stejný pach, jako měl ten trouba ze smečky. Každá smečka totiž byla cítit jinak. Bylo to jejich rodinné pižmo, které se mísilo s krajinou a větrem, který přinášel vice pachů. Za nimi jsem díky čichu, mohla cítit i kudy šli. Něco jako mapu.
Tenhle pach byl jiný.
Měly bychom se vrátit.
Běžela jsem zpět.
Když jsem se vrátila, zůstala jsem přes celou noc ve vlčí podobě. Nebála jsem se cizího pachu, spíš jsem byla opatrná.

*****

Další den zas to samý. Tábořiště jsem zabalila a zas dojela k pumpě. Byla jsem promočená a Amber si mě znechuceně přihlížela, hned při příchodu. "Cos to prováděla?"
Pokrčila jsem rameny. Nemínila jsem té lidské mrše odpovídat.
Dala oči v sloup, pokynula rukou a zavedla mě k rozpisu vedle kanceláře.
"Dneska a zítra tu seš zas do deseti. Když tu zůstaneš tak půl rok, šéf na tebe bude už milejší."
Směsné.
Dala jsem se zase do práce, dneska jsem obzvlášť chtěla vypadnout, a když zas šéf  odpoledne odjel a já osiřela jen s Amber, která bxla na kase, přála jsem si jediné. Co nejdříve odsud vypadnout.
K večeru jsem najednou uslyšela zvenku přijíždějící auto. Vykoukla jsem zpod regálů a uviděla nádherného kluka. Měl na sobě vybledlé džíny a černé triko. Usmíval se. Docela se mi i líbil od pohledu, ale něco mi na něm nesedělo.
Měl podivné mechově zelené oči, které jako by světélkovaly. Vlk!
Otevřely se dveře a já ucítila vlčí pižmo. Strnula jsem na místě a vytřeštila oči. Byl to ten stejný pach jako včera v tom lese!
Už jsem ho vůbec nechtěla poznat. Chtěla jsem  utéct. Pryč odsud. Pryč od něj.
To ale uz Amber zvolala:" Dobrý den, co to bude?"
To už se mladík naklonil k její kase a řekl jemně: "Ále, jen se tak poflakuju, znate to. Mohl bych požádat o dvoje modrý kamelky?"
Dívka mu dala co chtěl a usmála se.
Hloupej vlčí šarm. Co teď?

Kluk zaplatil a otočil se na mě. Oba jsme strnuli. Já ze strachu, co mi provede a on... Sama nevim proč. Nemohl mě ještě cítit. Nezavětřil.
Díky Bohu za to.
Nemluvit a držet se dál. Řekla Vlčice. Tak zněl nynější plán.
Kluk poděkoval Amber. Ta si najednou začala balit kabelu, co měla pod kasou a houkla na mně: "Hej Smithová, já už zas musím jít. Užij si to tu!" Falešně jsem se na ní usmála.

Jakmile odešla, zůstali jsme tu tak sami.
Dva vlci...