Krev Omegy

Vězení

Fajn tak dobře. Good... Poví mi někdo kde to jsem?
Pokud si dobře pamatuji, vlčice se chtěla zdekovat. Chtěla utéct nevím kam a James mě zavřel... ehm...

Otevřela jsem oči. Hleděla jsem na mříže. Stříbrné mříže.
Jak promakané.
Po celé cele byla cítit vlhkost a shnilotina. Tohle nebyla jeho postel.
Jediný závan čerstvého vzduchu jsem cítila z klimatizace nahoře na stěně a to bylo snad celý. Chci ven sakra!
Jediný puch, ano puch, co jsem dokázala pořádně rozpoznat bylo vlčí pižmo. Počkat!
Pořádně jsem rozevřela oči.

"Tak ten tvůj upír není takovej kámoš co? Když tě sem taky zavřel..."

Řekl vyšší tmavovlasý vlkodlak, který se opíral o kamennou stěnu. Byly mu vidět pouze světélkující oči zpod oparu, který se linul přes celou, byl jako predátor. Jako vlk na lovu....

A abych to upřesnila, jeho cela byla naproti mé. Cely byly proti sobě, na obou stranách po třech. Celkem jich tu bylo tedy šest. Každá cela měla kamenné lůžko se slaměnou podestýlkou se záchodem, který byl spíše díra do země.
Nic moc. Ale byla jsem už na horších místech...

Mlčela jsem. Na otázku jsem nemusela tomu bastardovi, co předtím nadával do kurev, vůbec odpovídat. Mohl si myslet co chtěl.
Jen jsem se na něj skepticky podívala a dala oči v sloup. Vůbec nevěděl, jak to bylo a domyslet si to mohl sám.  Byla to jen moje věc.

"Tak naše princezna mlčí. Počkej až se odsud dostanu. Dám ti důvod mlčet."
řekl arogantně a při mém nechápavém pohled se zakřenil.

O co mu sakra šlo? To oni mě unesli, za následky si mohl s bratrem sám.

Když jsem se podívala na celu vedle něj, uviděla jsem Erika, jak přešlapuje sem a tam. Vypadal vyčerpaně ale nemínil se nijak zastavit. Byl dost rozpačitý a jeho kroky tomu nasvědčovaly.
Tmavovlasý vlkodlak  na něj pobaveně se mnou koukal. Jen se pousmál na svého teď patrně vystresovaného bratra a protáhl se za krkem.

"Nemá rád stísněné prostředí."

Vysvětloval na nevyřčenou otázku.
Erik začal přerývavě dýchat a ještě víc zrychlil svou chůzi. Chodil sem, tam, sem a tam. Pořád dokola. Vypadal jako deprimovaný jedinec. Vlk, kterému chybí pohyb venku. Jako tygr v kleci. Jen on a jeho mysl. On a tichá prázdnota.

Najednou se prudce zastavil a obrátil se ke mřížím. Šokovaně jsem ho sledovala. Prudce sprintem vyběhl proti cele, chytil se mříží a hlasitě zařval: "Já chci veeeen!"
Jeho hlas měl podtón vlčího vytí. Vlk se v něm zbláznil. Byl na tom mizerně i co se jeho oči a postavy týče. Byl celý vyhublý. Nenabral za posledních 24 hodin žádnou energii a na jeho vlkovi se to podepsalo.

Ani ne o půl minuty později hlasitě zafňukal. Stříbro ho pálilo, stejně jako ostatní z nás. Měla jsem pocit jako bych zakňučela s ním. Stačil jediný pohled na něj a na tu reakci. Brrrr...

Stříbro byl kov, který nebyl nijak příjemný. Jiné bytosti ho používali proti nám. Na naše uvěznění a názornou poslušnost psů.
Zlomyslně se přitom smáli, a my byly ti, co zavřenost v klecích musely nějak přežít. Ale po čase to není už sranda. Démona v nás to už přestává bavit. A tak jsme po pár týdnech naříkaly o milost. Ty zrůdy byly právě upíři ale také skřeti, trollové a jiná temná havěť.
Proto se některé smečky odtrhly od všeho dění ve světě a začaly žít temný, divoký život. Když jsem narazila náhodou během cest na opuštěnou smečku někde v kanadských lesích. Bála jsem se tam přespat. Ti vlci už nebyli jako já nebo tihle dva kluci. Žili ve svých vlčích tělech většinu života. Proto to už nebyli ani tak lidi jako spíš zvířata.
Proto všechno s rezervou. Vlk uvnitř nás může ovládat kohokoli, kdo si nedává s proměnami pozor.

Erik dál kňučel jak si mnul dlaně..

"Zmlkni Eriku. Buď rád, že jsem od tebe oddělenej, jinak bys byl už dostal za vyučenou."
Zavrčel na něj tmavovlas.

"Seš na něj děsně hodnej bratříček," řekla jsem okatě a ironicky.
Tmavovlas na mě vrhl temný pohled.
Mlčel.
"Tahle výchova se u vás táhne už dlouho jak tak koukám co. Ty jako alfa, co byl vyhoštěn ještě se svým omega bratrem. Fakt krása, fakt...-"

"-Budeš laskavě zticha?!"
Přerušil mě naštvaně.
"Vůbec nevíš jak to s námi bylo. Vůbec nevíš kdo jsme a co děláme. Neznáš nás. Nemáš ponětí, jaké máš štěstí, že jsi utekla. Buď ráda že žiješ, holka, a drž už taky laskavě hubu.."

"Ano mrzoute."

Tmavovlas se díval na zem. Držel ruce v pěst a jeho pohled na louži byl až nesnesitelný. Bylo to jako by chtěl, aby všechna voda vyschla. Koukal na ní tak zaujatě. Nemohla jsem se na to dívat.
Obrátila jsem proto pozornost na Erika. Ten si mě taky prohlížel a připadalo mi že se usmívá.
Usmívá se, že jsem se ho zastala nebo že souhlasí s něčím, co někdo z nás dvou řekl?
Usmála jsem se taky na něj.

"Víš co mě zaráží?" Řekl najednou tmavovlas.
Rychle jsem se k němu obrátila, stále hleděl do vody. Bez náznaku jakékoli emoce kromě chladnosti.
"Jak se můžeš bavit a upírem? Jak můžeš být tak klidná v jeho přítomnosti?"
Tahle otázka došla jiného rázu.

"Je to můj přítel. Pomohl mi, když mě vyhostila smečka. Je to jediná rodina."
Řekla jsem nakonec po pravdě.
Když už tu mám s nimi shnít, tak proč lhát?

Pak se na mě podívaly jeho vlčí oči. Byl na pokraji proměny.

Teď musím být klidná a nesmim ho naštvat. Jen bych mu přitížila.
Spíš by to potřeboval. Řekla vlčice. Po celou dobu byla zticha ale když přišlo na něco, co by mohlo někomu poškodit, byla tu. Krása...

Stále na mě upřeně hleděl. Zkoumal  každý můj pohyb, každou grimasu.
Nějaký náznak, že bych mu snad lhala. Byl to vlk samotář a k tomu ještě bývalý alfa. Tihle vlci jsou nepředvídatelní. Můžou udělat cokoliv.
Já ho sledovala též. Chladná tvář se pomalu rozevřela a vlk řekl:
"V tomhle se nejspíš lišíme."
Temnost hlasu nešla přeslechnout.

Moment, teď me něco napadá. Co když mě sem James zavřel úmyslně? Abych se s ním sblížila? Protože, co by alfa vlk řekl upírovi, když k němu klade takový odpor?
Fakt fajn kamoš...

Zaráželo mě jak moc to byla nejspíš i pravda. Zmákl dvě mouchy jednou ranou. Mojí vlčici uvěznil aby neutíkala a abych nabyla informace. Čím víc důvěry mezi námi uvězněnými, tím líp...