Krev Omegy

Sama za sebe

Zrychlený dech. Tep srdce až někde v krku. Zneklidnil mě. Dost. Jak to jen dokázal? Jak se zde tak rychle objevil?
Chci říct, jo vím jak. Ale...
Já sama byla vysílená, jak jsem se snažila mu utéct a... Teď už jsem i rozzlobená. Měla jsem naježený chlupy a mírně nahoře pysky.
Jo. A proč bych nebyla. Ten parchant se jen vychloubal svou mocí Alfy. Dělal že je víc, jen proto že ho smečka zvolila. Jiní Vlci ho vyvolali kvůli jeho dědičné moci. Tu moc jsem znala. Taky jsem jí v sobě opatrovala ale nikdy jsem nedostala možnost jí nějak vzít a využít.
Byl fakt směšný. Ano. Stupidní, když si myslel, že ho budu brát kvůli tomu vážně. Teď byl přece jako já. Alfou na útěku. Honba za ním byla pro jeho bývalé spojence jistě k popukaní.

Přestal tam hledět, všiml si mého zaujatého pohledu a rozkročil se.
"No tak nehraj si na cíťu a přeměň se mi zpět..."

Jaká číťa! Jak jako jemu! Nejsem ničí. Já jsem já.

Přesně tak. Nejprodáváme se nikomu a ničemu. Ani Alfa nás nedokáže zdolat. Přidala se Vlčice a aby tomu dodala správný tón, vzdorovitě se postavila. Napřímila svůj postoj. Hruď zvedla dostatečně majestátně a vycenila ještě víc zuby, až se ty bělostné tesáky třpytily v odlescích měsíce.

Moment... Pohlédla jsem na skoro až jasné nebe. Mraky se vytratily kamsi. Měsíc svítil všem tvorům na cestu. Čisté nefalšované světlo. Majestátní úplněk byl skoro v plné zbroji. Chyběly tak dva, tři dny možná.
Cítila jsem tu energii z něj kolující. Viděla jsem na sobě, jakoby tělo Vlka bylo najednou silnější jen při zmínce. Mé tlapy, držíc mou váhu byly nejednou v pevnějším postavení. Srst jako by při tom jednom pronikavém pohledu byla hustší. Zuby byly prodlouženější a špičatější.

Stačilo opravdu tak málo a měla jsem husinu po celém těle. Teď teda v obráceném smyslu. Vlci nemají husinu. Ale cítila jsem to i tak. Svědila mě kůže, měla jsem nutkání se drbat ale to se teď nehodilo. Musela jsem přece vypadat bojovně. Až seriózně. No jako prašivej vlk co má blechy.

Zapuzením pohledu na nebesa jsem přestala cítit to všechno, co mi to přinášelo. Všechno to hezké.
Ale jen ta představa na úplněk...Aaaw.
Bylo bych jak ještě větší štěně. Chtěla bych jsem znovu okusit tu energii. Tu sílu. To propojení s předky. Být víc Vlkem. Víc se sblížit se svou podstatou.
Úplněk přinášel tolik a oproti novu tak málo bral.
Fňukla jsem nad tou představou.
Být víc než si kdo kdy myslel.

Hlavně co se týče smrtelníků.
Člověk si toho tolika vymýšlí. Narazí na věci o nás... Že úplněk nás donutí k hrozným činům a my se stáváme satanovými spojenci. Děláme hrozné věci. Jsme 'krvelačné bestie'...
Není tomu tak!
Nejsme takoví, jen je ze sebe děláme samy. Předvádíme se. Během úplňku bojujeme s jinými smečkami, protože máme tu sílu. Máme ten pud v sobě. Nejsme zvířata! Tak proč si o nás tohle všichni jen myslí?

Rob zaregistroval můj pohled na nebe. Podíval se stejným směrem.
Snažila jsem se na něj nedívat. Opravdu jsem se snažila. Ale ne. Nedokázala jsem se ani po očku nepodívat. Jeho výraz byl němý.
Oči mu potemněly. V ten moment to taky cítil. Tu moc. Teď v noci přerůstající přes všechna chápání.
Kupodivu se namísto natěšení nad nádherami úplňku, otřásl. Bylo mi to divné. Proč by se Vlk odmítal svoje pudy?
Vypadal jako by před něčím v sobě utíkal. Co se mu jen stalo?
Nevěděla​ jsem přesný důvod jejich úhony ale z jeho pohledů na měsíc jsem dostala tušení, že vzpomínky, co v sobě přechovával musely být asi hodně špatné. V tu chvíli mě to začalo opravdu zajímat, o dost víc než kdy jindy.

Zavrtěl hlavou. Přestal se orientovat nahoru a místo toho se díval do všech stran.

"Měli by jsme jít Fay. Můžou tu být poblíž jiné smečky."