Krev Omegy

Nečekaný okamžik

Schoulila jsem se na zem do klubíčka. Vlčice mě volala. Volala na mě. Že tohle není konec. Že můžu bojovat ale nešlo to. Přimrzla jsem k místu. Nemohla jsem ani pořádně zvednout ruku. Proto jsem neměla jak bojovat. Nebyly možnosti.
Nic jsem pořádně neviděla. Nic jsem kolem nevnímala. Snad ani v hlavě naléhavé volání Vlčice ať se zvednu. Ať bojuju pro náš život.

Ne. Nic. Cítila jsem jen bolest  útrob v kolika směrech. To nekončící pálení ran. Svírání srdce, jako v kleštích. Bodání do očí. Nemohla jsem je pořádně otevřít ani zavřít. Kapky slz se zařezávaly do očí jako střepy skla. Sekalo to. Jakoby snad i hnisalo. Pálilo. Bylo to hrozné.

A k tomu všemu se ve mě svíralo tolik myšlenek. Tolik pocitů. Tolik strastí života, který byl už tak na prd.
Život mi zkrátka uštědřil další ránu. Bylo to to poslední, co jsem teď potřebovala. Vzal mi to, v co jsem vždy věřila. Že objevím matku jejíž jméno jsem vůbec neznala, jež jsem za celý věk nikdy nenašla, nepoznala. Chtěla jsem znát důvod, proč od nás odešla. Chtěla jsem slyšet její hlas. Vidět její tvář obličeje, barvu očí a vlasů. Musela jsem se jí určitě podobat. Chtěla jsem vědět, od ní, co přesně se stalo tehdy v tom lese.
Pak by vše bylo​ krásné.
Ale tak tomu nebude. Teď se tak nestane...
Sama jsem se nechala napadnout. Úplně zbytečně.
A proč?
Protože nejsem pravý Vlk? Věnuju se spíš lidské části, která přemýšlí pomocí citů. Je to má slabina. Vlčice to věděla. A já ji kvůli hlouposti zapudila.
Bylo teď jedno, proč jsem to udělala, ale ty následky byly snad nejhorší. Otec zapudil mě a já teď zapudila jí.
Když už to otec tedy udělal; i když, když o tom tak přemýšlím to nebyl zrovna nejhorší hřích ve smečce; a nechal mě  a na pospas, kdy se mnou  nechtěl nic mít, nemohla jsem už v nic věřit.

Život bez svobody.
Dobře, je krásný a plný radosti, elánu. Ale je osamělý. Už jsem byla dost dlouho sama, tak jsem si na to nějak zvykla. Ale sakra, na jaře mi bude dvacet let. Nemůžu zůstat sama. Chtěla jsem aspoň ji poznat. Ale jak bych mohla? Nebudu namítat vlčici už nic. Sám Will řekl, že je zabíjel.
Kdykoliv může lhát Fay! Nevěř všemu!
Vážně by mohl lhát? Proč by to jinak zmiňoval?! Chtěl mě snad nějak vyprovokovat?
Ráda bych něco dělala ale...No... Jak bych mohla?
Teda.. pokud řez sekyry přežiju. Protože tohle byl ten problém. Ale moje Vlčice jako by to nechtěla pobrat. Neměla zájem brát na tohle ohled.
Máš sílu o které ani nevíš. No tak se zvedej! Dokaž si že na to máš. Že to zvládneš! Dokaž si, že mě nepotřebuješ!
Povzbuzující. Ale nešlo nic. Oměj a pak ta dýka. Nemohla jsem nic. Jen zavřít oči.
Svištění sekyry. Už se ke mně drala přes gravitaci. Sekala vzduch. Čekala až se zařízne. Do něčeho teplého. Měkkého. Do mého masa.

...Ale nic nenastalo...

Uslyšela jsem vrčení. Slyšela jsem rámus. Někdo Willa pohodil na stůl a věci se rozbily o podlahu. Narážení těl. Pěstní souboj. Šustění látky.
Pak ticho.

Najednou vše ustalo.
Dokázala jsem si představit jak naproti sobě stojí a hledí si jako dravci do očí.
Pak  slyším jen náhlé otevření dveří. Zima. Vítr foukal sem dovnitř. Sněhová vánice se dostala k nám. Byly jsme jako opuštěný ostrov který přemáhá hromobití a vysoké vlny.
Naskočila mi husina. Ze Ze.
Chlad mi trochu pomohl se zmátořit. Protože jsem necítila už bolest ale jen ten chlad, co mi zalejzal pod kůži.

Uslyšela jsem přerývavý dech. Oba byli unavení.

"Víš že to ještě nekončí, že ano?" Řekl Will. Jeho hlas bych poznala všude.

Nemohla jsem se ale podívat. Nemohla jsem se pohnout. Moc jsem chtěla ale nešlo to. Nemohla jsem se podívat s kým to mluví.

"Nejsem hlupák." Řekl kdosi.
Hlas měl chraplavý. Unaveně dýchal. Nevěděla jsem, kdo přesně to byl.
Na to jsem byla ještě moc v tranzu. Jeho hlas mi byl tak povědomý ale...