Krev Omegy

Úsměv snad není zločin?!

Celý se to nějak nedařilo. Měla jsem nutkání být stále jen naštvaná. Pořád jsem je sledovala. Nevěděla jsem co by. Byla jsem jako pes na řetězu. Držela jsem se zpátky protože jsem nemohla jinak ale říkala jsem si, že i kdybych měla možnost nešla bych za nimi. Nedokázala jsem v sobě najít nějaký náznak kuráže. Sle něco mě k ním stejně vedlo. Jako by ty zatuchlé stěny kolem nás vše pohltily. Bylo to nesnesitelné. Jako svědění, které nechce odeznít.
Kluci mlčeli. To ještě více dostávalo do ráže. Už jen to, jak jsme tu byly takhle sami, bylo nesnesitelné.
Občas dostal Erik zase šok a zase narážel do klece. Jako postiženec si lízal své popálené rány a Rob ho peskoval. Choval se někdy fakt na přezdržku.
Nechápala jsem, co se jim oběma dělo v hlavičkách, ale už mě ty dny strávené s nimi, začali štvát.

"Přestaňte sakra! Chováte se jak štěňata."
Poslední kapka...
Už mě nebavilo na ně koukat. Bylo mi to proti srsti.

"Ale ale. Někdo se nám tu ozývá..." zamlaskal Rob.

"Zklapni. Ještě ty mluv. Seš hňup a k tomu ještě si myslíš kdo ví co. Prokaž mi laskavost, otoč se ke mně zády a nemluv na mě. Trapáku."

Vlčice mi zatleskala. Nahromaděný vztek. Ta neochota, přiznat, že jsem to přehnala. Že šlo jen o ten vztek. Protože co si budeme povídat, ten Erikův tichý nářek, byl vražedně nesnesitelný. Bylo to k popukání to sice sledovat ale někdy je fajn říct tomuhle všemu dost.
Nedokázala jsem teď správně říci jestli to byl výraz úžasu nebo děsu, co se ukrýval v očích obou kluků. Zamrazilo mě v očekávání reakce našeho agresivního Roba. Ale nic. Ani hláška. Ani signál. Žádný vtip, kterým by mě ještě víc ztrapnil. Prostě nic. Jen se na mě koukl s výrazem ve tváři *fajn jak myslíš* a už mlčel.
Otočil se ke mně zády.

To jako teď trucuje nebo co?

Trapná to situace. Měla jsem lidské nutkání se omluvit. Ale neučinila jsem tak. Stále jsem měla v sobě ducha lidských názorů a já to věděla. Bylo to tak protože... no to je jedno. Nepochopil by to nikdo.
Každý bere vlka stejně.
Lidské -vyčnívající z davu- tělo ale vlčí démon spící uvnitř.
Tak se vlci všem představují v nadpřirozené branži. Tak se chovají. Tak chtějí aby byli posuzováni. Ale co vlastně ve skutečnosti jsme?
Och tolik mystiky. Promiň mi ale musím se ti zasmát sestřičko...

Hm.. děkuju?

***

Momentálně jsem se cítila dost deprimovaná. Čas plyne a stále nic. Jen tma. Jen myšlenky na les, svobodu a čerstvý vzduch.
Proč jsem tu když můj účel, moje poslání zvěda, je vlastně jen nudná náhraška za slovo vězeň? James se za celoi tu dobu tady neukázal. Jako bych tu vůbec nebyla. Tohle má být oběť jo? To že si myslím, že jsem sama jako celý můj život?! To že jsem tu s dvěma frázlama a jsem považována za jednoho z nich. Nebo o co tu go?!
Díky Jamesi, tohle jsi fakt nemusel. Jo a ještě si prosím tě laskavě strč ten tvůj pohled milovníka do zadku...

Tohle bych mu nejradši řekla. Mám chuť to i zařvat, když by bylo potřeba. Dělá ze mě vzduch. Nedá na obdiv ani žádný vzruch, žádnou akci, kterou by řekl jak mě má rád a že mě sem neměl zavírat když ví jak vězení nemám ráda.
Pokrytec. Myslí jen na sebe.
Ale...jo to ALE je hlavní kotě...
Pomáhal mi s těma klukama když bylo potřeba. A jen to jak jsem ho kousla. Jaj. Raději nebudu ani vzpomínat. Jak se tvářil. Neví co mám v sobě. Neví to nikdo, snad ani já ne.

Místností s celami se ozvalo zachrastění. Těžké kovové dveře se otevíraly a dovnitř vkročil upír. Normálně by šel s táci a nesl nám jídlo ale mám dojem, že bylo ještě brzy na svačinku.

Co tu sakra chce??

Došel k mé cele. Jeho výraz byl chladný, ale to snad vždycky, když sem přišel. Byl to upír válečník, ne nějaký kámoš, co si sem jde jen tak pokecat, když je na hlídce třeba zrovna nuda. Tohle bylo u upírů vždycky běžný.
Měli rádi samotu. Měli rádi když měli svůj klid. Svoje povolání ve světě a svůj životní styl, brali vážně.
Nikdy neporušili ani jeden rozkaz. Prostě poslušní a pracovití jako hodinky.
O to víc mě znepokojovalo, stejně jako mé spolubydlící, že se sem -mezi nás psy- opovážil vstoupit. Vlci psanci jsou pro ně jen špína za nehty. Zvláštní že se sem odvážil...

Erik se napjal a držel se co nejdál od mříží. Bylo na něm vidět že je vynervovaný.
Oproti svému bratrovi samozřejmě. Robert ten by se nenechal vykolejit jen tak, ten se naježil a připravil postojově jako při útoku.
Och náš hrdina.
Já seděla mlčky a sledovala ho vlčím zrakem. Každý jeho pohyb mohl představovat jeho úmysly. To si nenechám jen tak ujít z výhledu.

Upír došel k mé cele. Díval se na mě s opovržením v očích ale ani nedutal. Otevřel mi zámek na mřížích a mrazivým hlasem, ruským přízvukem, řekl: "James tě očekává ve své pracovně."

Co co co?! Slyší mé uši dobře?
On pro mě poslal sluhu?!

Je to jistě bouda. Nechoď tam..

Kluci žasli. Já žašla. Všichni jsme očekávali něco horšího. Nějaký trest. Nějaký proslov ale jen tohle? Jako pardon... ale co jsem?
Nebudu chodit kam on chce abych šla. Nejsem pes. Díky moc ale nechci.

"Ne děkuji." Odpověď byla strohá a Erik se ještě více vzdálil od mříže. Jako by se přilepil k té staré zdi. Vzduch kolem zhoustl. Upír se napjal a vypustil trochu své energie. Nečekal, že proti němu půjdu s takovým arogantním tónem.

Dobře holka, třeba je to jen zkouška. Navíc tím že s tím upírem nepůjdeš si získáš respekt u těch smradů.

To si sakra piš že si ho získám.

Měla jsem radost. Že jsem se vzepřela upírovi před zrakem ostatních. Ale při pohledu na upíra, co měl dobrý dva metry a vážil i víc jak metrák, jsem se taky trochu naježila. Strachem samozřejmě. Orosilo se mi čelo. To ticho mě znervózňovalo.

"Máte jít se mnou. Hned."
V duchu jsem se zasmála. James mu jistě nedal pokyn, že kdybych kladla odpor, že má něco podniknout, nějak zasáhnout. Ne. James si myslel, že mu skočím do náruče.
Ale sorry Jamesíku, týden v téhle díře mě naučil dost o tom, jak mám postupovat.

"Je mi líto ale já Jamese vidět nechci," stoupla jsem si a zavřela mu dveře do cely přímo před nosem, "jo a řekněte mu, že ho pozdravuji."
Sedla jsem si zpět na slámu a dělala že už tam není.
Pohlédla jsem na kluky, kteří jako by ztratili půdu pod nohama, usmála se na ně a pak se otočila zpět na toho Rusa.
"Děkuji to je vše."
Rusák neměl slov. Na čele se mu objevila žilka, jinak výraz kamenného chrliče zůstal nepozměněn.
Rychlé zamkl celu, něco si zašuškal pro sebe ruštinou a odešel upíří rychlostí.
Propuklo ticho. Nedokázala jsem se na vlky  podívat. Ani jsem nevěřila, co jsem to udělala. Přece jsem chtěla odejít už tolikrát odsud, za Jamesem, pryč z tohohle bordelu... ale cosi mě táhlo být s nimi. Snad pocit seskupení jako dříve se smečkou?
Měla jsem pocit jako bych se srazila na kolena. Kdybych mohla, zavyla bych na měsíc, jako dříve když jsem měla dlouhou osamělou chvilku. Ale ja teď nebyla sama.
Teda, jen co se týče společnosti kolem. Jinak jsem byla sama. Celou dobu.

"Proč jsi s ním nešla? Copak nejsem pro tebe trapák?" Ukončil to nekonečné ticho Robův dotaz. Hlas měl zarputilý. Trochu zněl až vážně.

Pousmála jsem se a podívala jsem se do jeho zářivých očí. Čekala jsem, že se zeptá.
Už se chytá hošan.

"Ty budeš vždycky zmetek ale nebudu chodit někam, když se dobře cítím mezi svýma."
Úsměv mi oplatil a podíval se na Erika, který svítil jako obrázek Matky Boží.

Hej doufám že to nebyl pravej úsměv holka, snad jsi to nemyslela vážně!

To kdybych věděla vlčice...