Krev Omegy

Dárce

Stále jsem se přemáhala. Chtěla jsem se na něj podívat. Vidět jeho oči.
Mnohdy totiž oči poví víc než slova řečená ústy.
Záblesky, v nichž se odráží pravda. Pravá podstata všeho, co se nedá jen tak říct. Jediný pohled a nemusela bych teď luštit jeho žalostnou modlitbu. Jeho smutek v hlase.

Bohužel ale... Má vysílenost, můj boj se zraněními, to mě teď žralo. Bralo mi to veškerou sílu jakkoliv reagovat.

"Je mi líto, jak jsem se k tobě choval během těch let, kdy jsem tě poprvé viděl. Zdálo se mi pošetilé se o tebe ze začátku tak zajímat. Bylo to podle mě i hloupé ale chtěl jsem ti pomoci aby jsi nedopadla jako já. Aby jsi žila hodnotnější život."

Popis jeho života během mého setkání s ním... Tohle by James nikdy nevyzradil. Proč mi to říká?

"Celý ten čas, kdy jsem tě neviděl, jsem si přál, aby ses vrátila. Aby ses na mě usmála. Chtěl jsem tě několikrát i vyhledat pomocí mých služebníků ale uvědomění, že bys mě pak nesnášela mě zžíralo. Očarovala jsi mě už jako malá mrška. Náhled do tvé duše mě odzbrojil. A pak to darování krve..."

Připomínka toho osudného dne mě žrala stejně jako to, že si u mé postele vylejvá své nebojící srdce.
Ano, měla jsem ho ráda, ale jako bráchu. Jako rodinu... ne jako něco víc..
Jen abys nekecala.

Bylo to tehdy vážné. Už jsem s ním nechtěla být. Chtěla jsem na svobodu. Na slunko. Nechtěla jsem se ukrývat ve tmě. Jako on. Jsem přece vlčí démon. Mám svůj instinkt žít venku, cítit volnost v srsti, cítit celý svůj život pouze a jen svobodu a obohatsovat si život bojem s nepřítelem nebo kořistí, která nečeká můj úder. Cítit krev, tu blahodárnou kapalinu, Matku života na svém jazyku. Cítit, jak mé ostré zuby trhají šlachy, trhají maso. Dodávaná síla v každém hltu.
To mělo být to, co by každý vlk měl zažívat. Co by ho mělo zajímat.
A ne být zavřen v- ano nepopírám dost přepychovém- podzemním prostředí.
Mít vše na co si vzpomenu. Jako dítě jsem toho chtěla opravdu hodně a James mě tím zahrnoval. Bohužel, pojmem svoboda, to nebylo.
A jak teď zjišťuji byla to i láska, čím mě zahrnoval, ale já to jako malá neviděla.

"Nebudu tu s tebou! Nechci tu být. Chci Slunce." Řvala jsem.

"Maličká... Mě ale Slunce zabíjí. Nesmím jít na slunko, nemůžu tam pro tebe být. Tady budeš v bezpečí. Tady se mnou. Jedině se mnou rozumíš?"
Čekal na mou odpověď která ale nenastala. Nevěděla jsem jak mu mám odpovědět. Zdá o mé zodpovězení vůbec stojí.
"Nebo snad chceš být opět obětí šmejdů, co na tebe venku čekají? Co  zajímá jen tvá smrt?! To bys ráda? Tak prosím... Jdi si!"
Štvala jsem ho... Dost.

Nedokázala bych se v té době vrátit ven. Byla to chvíle, co mě smečka odstrčila a já bez ní byla totálně bezbranná. Bez ochrany, bez vůdce. Co já bych dokázala bez ní?
Kam bych šla? Neměla jsem žádný plán. Neměla jsem vizi, ani jsem jí neviděla v dohledu. Bohužel... Nedokázala bych si sama ani ulovit něco pořádného.
Mezi lidmi jsem nikdy nežila. Jen v lese mezi svými. Jen v lese jako vlk. Má lidská podoba byla skrývána.
Až na Maggie. Ta mě znala a věděla kdo ve skutečnosti je za tím bílým kožichem skrytý.

Ten večer jsem přemýšlela. Dost. Upír.. hhh.. mohl by mi být užitečný. I podle vlčice se jeho pomoc hodila. Proto jsem se od něj učila, jak žít v lidském světě. Poučovala jsem se z každé chyby. Z každého uklouznutí jsem se oprášila a byla silnější. Zkušenější.

Tehdy jsem mu byla oddaná, protože mě toho tolik naučil a já k němu cítila určitou loajalitu. Byl má opora, ikdyž mě furt žral ten zákaz. To že nesmím ven.
Po pár týdnech jsem to nevydržela.
Když se nedíval. On ani stráže. Když byli někde na schůzi a já měla cvičit boj s figurínou...
Vzala jsem si všechny věci- moc jich nebylo... vlastně to bylo jen jídlo a dvoje náhradní oblečení- a pomalu odcupitala do kanceláře, kde měli kamerový a alarmový systém, a vypla jejich alarm.
Jo... Teď bych si za to namlátila, ale chtěla jsem ven.
Pomocí mapy jsem se dostala ven na světlo.

James začínal s oním barem pro pijany, což měl být prvotně pro upíry jak jinak. Ale bohužel tady kolem byly i jiní, samozřejmě. Trollové, skřeti, lesní tvorové, odpad nadpřirozena a samozřejmě i vlci.
Ti sem tolik nechodili v noci co říkal James.
Já ale vyšla za světla, když se tu nasávali denní obludy.
Pomalu, nenápadně jsem cupitala kolem těch podivných tvorů.
Nebyla jsem tolik obezřetná, ani vlčice to nezaznamenala.
Vlky v mé blízkosti. Byli zkryti daleko, nejdál od východu a já si nevšimla jejich vůně. Šla jsem pouze za světlem, které jsem neviděla tak dlouho. Tak zkurveně dlouho. Moje smysly v tu chvíli nevnímaly vibrace.
Vyšla jsem na ulici a nadechla se. Zhluboka. Bylo to dokonalý. Cítit to. Žádná zatuchlina ani uměle vytvořený vzduch z klimatizace. Byl pravý. Byl cítit květy, které kvetly poblíž skladiště na louce. Cítila jsem stádo pasoucí se poblíž. Měla jsem chuť se vydat za nimi ale nebyl čas. Musela jsem zmizet. Daleko od Jamese. Pryč od nespokojeného přepychového života.

Dnes bych řekla, že mi přinesl hezké vzpomínky ale já si jich nevážila.
Jak jinak...

"Copak tu děláš tak sama Omegičko?" Ozval se oplzlý hlas za mnou.
Otočila jsem se. Vyděsil mě pohled osmi očí hledící proti mě. Hledící na mě jako na kus masa.

"Nevím o čem to mluvíte."

Dělala jsem nezaujatou a šla dál.
Věděla jsem, že jdou za mnou ale musela jsem rychle myslet. Ne přemýšlet nad tím jaká jsem blbka že jsem nezůstala tam dole u ty figuríny. Podle slunce bylo tak půl šesté. Za půl hodiny by se mělo stmívat a pak by relativně šlo se dostat pryč.
James by je odrovnal. A bylo by to v pohodě.
Šla jsem proto dál. Nevnímala jsem zrychlený dech za mnou. Nabírali na rychlosti. Zrychlovali krok do poklusu. Tohle bylo už špatný.

Běžela jsem. Pustila jsem batoh na zem a při běhu se proměnila. Vběhla jsem do lesa. Neznala jsem to tady tak dobře ale věděla jsem, že na severovýchodě je město. Tam bych se před nimi mohla jít schovat.

....

Běželi za mnou. Hnali mě po městě, které pomalu zahaloval opar mlhy a temnota šera.
Cítila jsem se ještě víc bezbranná, když mě zahnali do rohu.

Už jsem cítila jak se na mě ženou. Jak cení tesáky a připravují se k útoku. A pak to přišlo.
Jiskření.
James se objevil v pravou chvíli...

Jeden z vlků začal kňučet. Síla upíra ho táhla k zemi a gravitace mu drtila kosti. Bolestivě zkuhral. Všichni se rozhlíželi kolem ale James byl zahalený do stínu. Neměli možnosti. Neviděli ho.
Pak se ale objevil. Vstal ze stínu a jen pěstmi bojoval proti nim čtyřem.

Dva z nich zabil jako by nic.  Jako šváby. Betové.
Třetí utekl, když gravitace a síla upíra povolila sevření.
Ale ten čtvrtý se nedal. Byl to alfa.
Ti se vyznačovali vytrvalostí. Ani nadřazeno upírů jim nebránilo v tom, aby svou pýchu a sílu dávali tak moc najevo.

Během sekundy se dali do boje. Viděla jsem občasné chňapání a přestřelku pěstí.
A pak jen proud krve. James byl zraněný. Bylo to vážné. Černá krev z něj tekl jako vodopád.

Takže pochopíme všichni, že krev byla na místě. Potom jsem se ale cítila jinak. Jako bych mu patřila. Pouto nebylo jen emoční. A on to asi i věděl.

A teď jsem tu. Přemýšlím o slovech mého přítele, který to nemohl říkat jen tak. Nevěřila jsem tomu. Nechtěla jsem tomu věřit.

Kurva vzbuď se mé tělo konečně!