Krev Omegy

Vzepření a kolabs

"Věděla jsem že přijdeš." Řekla jsem do stínu poněkud stroze.
Do temnoty poloprázdné místnosti. Stíny obklopující nás všechny. Jeden stín byl podle všeho právě on. Mlhavý opar dodával tomuto místu, tomuto času, dotyk záludnosti. Pohled všech kolem ukájel nás všechny nervózně přihlížejíc na právě onen pach, který nás děsil.
Já sama se nebála tak jak bych měla. Jiskra v mém těle odbourala plachost, kterou jsem měla mít podle vlčice, a zažehla v požár, který ve mně probouzel pocit bezpečí. Opět.
Buď ve střehu.

"Ke komu to sakra mluvíš?!"
Zeptat se rozhodl Robert a tím mě vytáhl z tranzu, když jsem se koukala na stín v koutě, kde stál ON.
V hlase zněl vystrašeně. Už jen pohled na můj zaujatý pohled někam do háje by vyděsil i mě samotnou. Kdo by nebyl vystrašený, když někdo z naší skupinky hledí do mrtvolného temna, jako by to byl jeho starý známý.
Prostě to bylo jako bych si z něj dělala jen pouhé blázny. Ale nedělala...

Jen jsem se na něj chvilkově podívala a okamžitě se ohlédla zpět protože jsem zaregistrovala, že se stín pohnul k mé cele blíž.

To to fakt necítí? Ale no taaak, tak blbej bejt nemůže.

Mlha se rozplynula a před našimi zraky se zjevil James v celé své tajemné magicky hypnózující kráse. Světélkující oči prozrazovaly jeho hněv a samotný původ.
Oblek, který byl poněkud zmačkaný a špinavý od krve- což je u upíra normální- mi naznačoval, že nejspíš byl v pracovně a moje znehodnocení jeho služebníkem s ním dost zatočilo.
Výraz byl kamenný tak jako většinu času. Chce se před těma klukama jen předvést. Pche.

Pokynul ke mně hlavou abych si stoupla a ukázala mu tak svojí pokoru.
Ne lásko, takhle to nechodí.
Neudělala jsem nic. Jen jsem se mu dívala do očí.
Též mi hleděl do očí. Jeho rozhněvanost ale náhle pominula a nahradil jí.. úsměvem?!

Haloo... Je v pořádku??

Ne.. nejspíš není..
Přitakávala jsem vlčici. Nerozuměla jsem jeho pohledům. Docela dost mě ohromil. On a moje samotná reakce na něj.
Proč by mě mělo zajímat jak by měl reagovat... Mělo by mi to být spíš v celku fuk ne?
Tak jako tak, je to zmetek, že mě sem zavřel a tak jako tak nic nezmění můj názor. Ani hloupý úsměv kterým mě vyprovokoval.

Kluci byly jako u vytržení... Viděli snad jeho reakci?
Doufám že ne...

"Měla jsi jít s Dougem. Proč jsi nešla?"
Zeptal se náhle zase chladně. Začal opět hrát hru na zlouna a vládce.
Chtěl abych tu hru hrála s ním.

"Nejsem tvůj majetek. Nebudu dělat co chceš abych dělala. To já rozhoduju o svých činech."
Zalesklo se mu v očích. Plamen rozpoložení. Má slova ho nejspíš i zamrzela. Nebo to bylo jen na oko? Těžko říct. Stále dával najevo jen kamenný výraz.

"Takže si pro tebe mám jako pro svého vězně jít osobně? To po mě chceš, maličká?"

Jak maličká.. jak jako.. to si dělá prdel ne?! Takhle mi říkal jen když jsem byla malý štěně a rozhodně si nepřeju aby mi tak říkal i teď.. před ostatními vlky!
Neodpověděla jsem. Na jeho narážku na mou výšku mu děkovat fakt nebudu. Možná později ale to nebude rozhodně žádné děkování. Spíše facka. A pořádná.

Nemínil čekat. Silou své vůle. Bez klíčů. Bez sebemenšího upozornění jen tak rozkřápl dveře vejpůl. Asi se vyžíval ve své síle. Asi chtěl upozornit na to že jemu se nesmí nikdy odmlouvat. Sama jsem nevěděla, co tohle divadýlko mělo představovat.
Ale prostě to udělal. A tou stejnou silou mě donutil vstát. Zaťala jsem ruce v pěst. Bylo to jako by mi neviditelné ruce tlačily na nohy a nutily mé svaly vykonat onu práci. Bylo to děsivé ale já byla zvyklá i na horší chování.
Před klukama jsem pokorně vstala, protože už to začalo být až bolestivé. Ale stále jsem zatínala pěstí, měla jsem v sobě stopu kuráže. Pokora nebyla ta poslední věc, kterou bych teď  pro něj vykouzlila. Nejsem pes. Nejsem jeho majetek.
Stesk po něm byl silný to ano, ale sebeúcta k vlčici a naším zásadám kterými jsem se řídila už strašně dlouho, byla silnější.
Podrobit si měl své služebnictvo. Ne mě. Ne svojí rodinu. To se prostě nedělá a ve slovníku zásad přátelství to rozhodně nelze hledat.

"Pojď." Nakázal.

Zavřela jsem oči. Nepodřídím se mu. Ne to prostě ne. Už proto, že teď jsem byla jistě v očích kluků jeho mazel.
Byla jsem tu zavřená už dost dlouho abych si získala aspoň něco. Aspoň trochu toho porozumění, co panovalo mezi námi třema.
Byla jsem hladová. Vysílená. Deprimovaná z toho setinkového prostoru, který byl opravdu oproti běhání v lese nicotný. I ta zvířata v zoo se měla líp než my tady uzavření.
A už samotný ten slib... Musela jsem jim nějak dokázat, že jim chci pomoct.
Bylo to otázkou mě a mého rozhodnutí. Rozhodně se teda vzdávat takhle jednoduše nebudu.
Zatlačila jsem slzu. Ano slzu. Slza smutku to ale vskutku nebyla. Vztek mnou lomcoval. Cloumala se mnou jako smyslů zbavený.

Mohu...?
Žádost o proměnu byla jistě na místě. Ale teď ještě nenastala vhodná chvilka.

Promiň...
Nebyl čas.

Otevřela jsem oči. Čekala jsem že budu mít vlčí oči ale ono nic.
Pohlédla jsem na kluky. Oba plni údivu, že jsem se ještě neproměnila a nezdevastovala polovinu věznice. Nepokousala Jamese.
Robert nespíš čekal že mu pomůžu rovnou tady & teď k útěku. Ale ne kamaráde.. Dneska ne.

"Ne." Odhodlaný hlas byl naprosto omračující. Jamesovo pozvednuté jedno obočí bylo toho důkazem.
Přiblížil se k mé rozkřáplé cele.
Palcem a ukazováčkem mi nadzvedl bradu a rozzlobeně škubl s mou hlavou nahoru, tak abych mu hleděla do jiskřivých očí.

"Cože? Zopakuj to."

Odstrčila jsem mu ruku: "Řekla jsem že s tebou nikam nejdu. Ani s tvejma bodyguardama. Prostě ne!"

Holka... Tak tohle bylo od srdce. I kluci zbystřili.
Byl to fakt. Rob a Erik se napřímili. Bylo to k nevíře ale cítila jsem jakési šimrání až elektrické šoky, které mnou projeli.

Co je to?

Nemám tušení ale mám pocit že nejsem v tvé hlavě sama lásko.

Robert se na mě usmál. Měla jsem pocit, že jsem slyšela jakousi ozvěnu ve své hlavě.
Jen malý náznak čeho si. Něco připomínající jeho hlas...
To je blbost. To se mi jen zdá.

James nezaváhal už ani na sekundu. Vyvedl mě z přemýšlení.
Viděla jsem rychlý pohyb jeho paže. Ucítila jsem zem na svých spáncích. Ne nebyl to sen.
Uhodil mě. A jak. Jen černota mně teď obklopovala a stejně jako ten hlásek, i nyní jsem už nic necítila.
Žádné mravenčení.

Teď jsem cítila jen chladnou zemi. Pomalu se zavírající oči byly oním příkladem.

Vůni Jamese.
Vůni upíra který pro mě předtím tolik znamenal ale teď jako bych se skutečně stala tím, čím jsem podle všech celou dobu byla. Jen mazlem.