Krev Omegy

Hra na kočku a myš

Stále hledíc do ohně. Plameny se zbarvujíc do žluté, červené, oranžové, saténově purpurové, do namodralých odlesků, kvůli jejich oblečení, které obsahovalo chemické látky a bylo spáleno na popel.

Hledajíc odpovědi. Na otázky dosud nevyřčené. Na otázky, které kdybych měla vyslovit, nebylo by komu. Matka tu nebyla. Její linie neexistovala. Teď jsem tu byla jen já a hoši. A ti neznali odpověď​.

Nebo jo?
Robert mluvil s Willem jako se starým známým. Proč by s ním takhle mluvil? Musel ho znát. Musel vědět s kým na tu čest. Jinak by ta jejich konverzace nedávala pro mé uši smysl. Žádný hmatatelný, na dosah ruky. Věděl snad Rob s Erikem něco, co mi unikalo? Bylo by dobré se jich zeptat nebo to nechat plout a vyčkávat až mi to řeknou sami?

"Jsem krysa ale tímhle se ospravedlňuju."

Řekl to tak... Možná až moc nahraně. Ale proč byl označen jako krysa?
I sám si tak říkal. Nazýval se oním hnusem a neřešil to. Ba i byl s tím smířený.
Jen odpadlík konající ty hnusné věci v těch nejzašlejších koutech společenstva. Jen aby nebyl nápadný. Aby uklízel kdejakou špatnost po jeho pánech. Kdo vůbec byli jeho páni?
Snad ne ta smrdutá komise!?
Ne... Tomu se neda jen tak věřit. Dyť... Robert mi zachránil krk. Proč by měl v úmyslu něco jiného. Proč by to dělal?

Vlčice... byl snad krysa? Mohl by snad být schopen mi ublížit? Mám se ho bát?

Ne. Neboj se ho. Nedávej to nijak znát. Hlavně se ale drž při zemi. Žádné pusinky! Jasný?!

Pousmála jsem se nad jejím varováním. Měla pravdu ale tak jak to řekla... Hihi.

Ale hned úsměv zas zakryla pod vrstvou emocí. Mísilo se jich ve mně tolik. Nikdy jsem je necítila tak intenzivně. Jednou jsem byla smutná. Pak bych se nejraději smála na plné kolo. Byla jsem hned na to opatrovnická. Paranoidní​. Depkařka... Prostě nerozhodný štěně.
Nejdřív jsem byla u Jamese. Pak jsem se rozhodla jít s klukama. Robert mě přitahoval, Erik jako by mě snad i potřeboval. A nakonec stejně ani pořádně nevím, komu z těch tří můžu věřit víc.l.
Tohle prostě není normální.

Můžu ale teď věřit i jí? Byla mou oporou. Pokud mám být silná, musím v ní mít veškerou důvěru. Veškeré ambice. Veškeré naděje by byly v ní. Bez ní jsem jen polorozpadlá opuštěná schránka.

Slyšela mě. Vlčice si pokorně v mě mysli sedla a dala ocas mezi nohy.
Můžeš mi věřit. Jsem tu s tebou až do konce našich dnů. Neboj. Ano udělala jsem chyby. Nebylo nich málo ale teď už vím.
Sklopila uši.
Teď už chápu smysl a směr naší chůze. Chci být tvůj patron se vším všudy.
Odhodlaně si stoupla. Přestala být tak roztřesená a poddala se mému plánu.
Fay... Věř mi prosím.

Dostala mě do kolem. Během jejího monologu jsem mírně dávala oči v sloup ale dojalo mě to. Dávala mi tolika způsoby najevo, co ve mně vidí. Co pro ní znamenám. Že i její vůdčí charakter může chvíli spát a ona bude jako Beta vlk. Bude můj pomocník. Můj ochránce. Můj patron. Že já jsem nyní Alfa v tomhle malým těle. Já jsem ta co dává rozkazy a rozhoduje se.

Snad ti to vydrží. Smála jsem se.
Nejraději bych jí objala.
Při té myšlence jsem v sobě cítila mírné mravenčení. Bylo cítit po celém mém těle. Dokonce se dotýkalo až mého srdce.
Zimou to ale být nemohlo. Vlčí duše mě hřála na útrobách. Nebylo důvodů se bát, že bych prochladla.
Bylo to něco podobného jako tehdy když jsem byla s kluky nějak propojená. Ono divné pouto. Pouto smečky které mě k sobě volalo a já i slyšela jejich hlas. Viděla jejich obrysy. Cítila jejich přítomnost. Ale byla jsem ještě moc obezřetná než abych se k nim přidala. Abych poslechla hlas, který mě k sobě vábil a volal.