Krev Omegy

Neznámý outsider

Instinkt nás vedl.
Vlkův dech za mými zády mi však připadal neurotický. Choval se neinformovaně.
A sama jsem se přistihla, jak jsem při běhu na něj krátce hleděla.
Ošíval se při každém divném zvuku či pohybu.
Jako by vůbec nevěděl, že tu kolem někdo je. Že tu byl ten neznámý Vlk. To nebezpečí cítil, ale ač bylo očividné kudy se musíme vydat, stále hleděl všude možně kolem.

Tak zaujatě jsem si ho prohlížela až jsem zakopla. Zkutálela jsem se dolů po skále ale díky bohu jsem se nohama dokázala zabrzdit. Kňourla jsem. Nedokázala jsem pořádně se postavit.
Temný černý Vlk se zastavil u mého těla. Blankytně modré oči mě propalovaly. Čumákem mě podstrčil. Bylo to tak opatrovnický. Zamrazilo mě. Kliď se! Zavrčela jsem k němu.
Ale ani to ho neodradilo, jak jsem si myslela. Stále tam stál a pomáhal mi na nohy lehkým pošťuchováním do hrudního koše.
Vlčice po něm chňapla. Tohle ho už donutilo ode mně poodstoupit.

Stoupla jsem si na tlapy a vysměvačně se olízla.
Dlouhými skoky, teď už opatrněji, jsem se dostávala dolů. Skála se drolila na malé kousíčky pod našimi tlapamy.
Černý Vlk byl stále po mém boku. Jako by mě hlídal. Vytáčel mě tím, ale co jsem zmohla...

Teď jsem hlavně myslela na Erika.
Co když mu něco ten Vlk provedl?
Tahle myšlenka mě hnala rychle směrem k tomu podobnému "přízraku", směrem k Erikovi. Nebyly jsme tu v bezpečí a já hlupačka se vydala někam, bez toho, abych myslela na ostatní. Ne jen na sebe. Teď jsem nebyla sama. Teď jsem je měla na starost.

To si zas moc nenalhávej.
Zavrčela ke mně Vlčice. To je mi pomohla s touhle ochranou a vůbec celou touhle situací ještě neznamenalo, že mi přece bude ještě s hlídáním nemocnýho pomáhat. Pff, jak bych si tohle mohla dovolit říct, že?

Jen říkám jak to je. Vytáčela mě.

Ne. Ty si to nalháváš. Lžeš sama sobě.

...Nebudu tě dál poslouchat...

**

Slunce již prosvítalo zkrz stromy. Bylo to jako by jsme si s paprsky běžely závod. Čím blíž jsme se blížili k cíli, tím byly blíž. Ale mlha jako by oddalovala to místo. Jakoby zvětšovala tu dálku nás od Erika. Bylo to nekonečné. Hlavně když jsem neslyšela už žádný otravný narážky v hlavě. Spíš jsem se soustřeďovala na všechno mimo mou mozkovou kůru.
Cítila jsem ten pach. V čumáku mě každým skokem víc a víc pálil v nosních dírkách. Byl to nepříjemný zápach. Podobný zmoklému tlejícímu listí. Ale náznak našeho plemene byl očividný. Tohle nebyl jen tak nějaký vlk samotář.

Puch zatuchliny.

Do nosu se mi valil ale i jiný pach. Erikův pižmový pach.

Teď není času nazbyt.

Byly jsme téměř na místě. Smetanová mlha by se dala krájet. Obklopovala nás. Pach Erika byl všude kolem ale on nebyl k nalezení. Očima jsem prohledávala každý kout. Prudce jsem zastavila, až to i Roberta vyděsilo.
Proměnil se do člověka. Vůbec nehleděl na rizika, že by se tu mohl kolem nás objevit ten Vlk a třeba i zaútočit.
"Proč jsme zastavili?"

On to opravdu neví?! To si děláš srandu ne?!!

Ušima jsem zakmitala. Ne, nehodlám se proměnit a říct mu to. Je to příliš nebezpečné.
Ohlédla jsem se do stran a štěkla.
Ozvěna se rozlehla do všech koutů mýtiny, která teď byla v mlze jako nekonečné bludiště.
Zaposlouchala jsem se. Robert zatím stál ve sněhu. Ruce skřížené na prsou. Prohlížel si mě. Fakt nemá šajna...