Krev Omegy

Cígo míru

Nevěděla jsem co na to mám říct. Co mám udělat. Kluci. No Rob se choval stejně popichovačně ale už líp. I k bratrovi, což mě zaskočilo.
Asi ho zaskočila ta slova, že jsem ráda mezi svými..  to Tobě, co ty víš.. třeba jsem lhala. Třeba si s tebou jen hraju. A ty se na to chytas. V tyhle pasti už ani já sama nevím co se mi staví v hlavě za hradby a co je realita. A to není sranda když nevíte co jste řekli a co ne.
Kéž by to byla hra holka. Pak bych byla šťastnější.
Vlčice mi vždy ukazovala směr mě chůze. Ale teď jsem chtěla já být ta co se orientuje v čase a řeší problémy. Když mi dala takové možnosti volit si sama. Ano přiznávám. Jsem bezmocná. Neumím to tolik jako ona. Nedovedu realitu tak pojmout s plným nasazením. Bože.
Dala bych si cigo...
Něco zachrastilo. Robert vytahoval něco z kapsy.
"Vypadas z toho upíra vynervovaně. Na.." ukázal na krabičku co ležela na podlaze. "Dej si cigaretu."
Zaváhala jsem a pak překvapeně polkla: "Vždyť jsem ti všechno z kapes vzala.."
Byla to pravda. Takže otázkou u zůstávalo, kam si tu krabičku mohl jinak dát.
"Z trenek, ne?" Řekl a nebyl na něm vidět žádný náznak sarkasmu. Žádný vtip. Nehnul ani brvou.
Smála jsem se. Hledala jsem v něm nějaké ty náznaky. Ale nic. Pousmála jsem se a pak zkoprněla úplně.
To jako vážně? Do trenek? Bože to je hrůza, no fuj.
Raději jsem zavrtěla hlavou.
"Asi radši ne, díky."
Vypršel smíchy. Byl celý rudý.
"Dělal jsem si srandu panebože,"
Pak nasadil vážný výraz podíval se dolů na rozkrok a dodal: "tam by se ani nevešla."

Nasadila jsem ironickou masku, ikdyž uvnitř jsem ucítila motýly.
Bože ta lidskost. Drž svou náladu na uzdě. Děsí mě to.
Náš starej všemi známej Rob je zpět.
"Stejně si nedám díky."
Odhodila jsem si světlé blond vlasy z čela abych zakryla rozpaky při vnitřním dialogu.
Dal oči v sloup. "Panebože byly v botě. Nešil."
Ukázal na svoje horské pohorky.
Je pravda, že krabička byla kostrbatá.
Najednou mnou projela chuť si opravdu dát. Protože už jen při tom záchvěvu mé touhy jsem měla dojem, že jsem jí naplnila celkové ovzduší kolem. Aspoň bych tak dala najevo že to bylo vzrušení z cigarety, kterou jsem neměla už kdejakou dobu.
Konečně jsem povolila napjatost a přikývla.
Usmál se, dal si jednu cigaretu do úst a krabičku mi poslal po podlaze k mé cele. Opatrně, abych se nepopálila, jsem ji zvedla. Hmm kamelky.
Ten kluk věděl, co má kouřit. Kamelky jsem měla taky moc ráda.
Též jsem si dala cigaretu do úst a čekala až si zapálí a pošle mi zapalovač.
Při škrtnutí zapalovače jsem ucítila omamný kouř. Celé mé tělo čekalo na cigaretu už tak dlouho sakra. Byla to věčnost tu takhle být, sedět a nic nedělat. Jen občasně jíst a spát. Jen s myšlenkou na svobodu, občasným dialogem mezi mnou a vlčicí. Kluci se rozkecali až teď. Ale teď už konečně...
Ta jiskra ve mně zažehla pocit, že ani nechci vědět, co se mnou měli za lubem. Co měl James za lubem.
Já teď chtěla být jen tady. Jen bych tu posedávala  s nimi a nostalgicky myslela na to, jaké to je být ve smečce. Ten pocit mi unikal už dlouho, a teď když jsem kolem cítila jejich pach, jsem si znovu rovzpomenula a byl to krásný pocit. Nechtěla jsem ho za nic vyměnit. Znovu jsem škrtla se zapalovačem a znovu se nadechla onoho kouře. Kouř mi naplnil plíce, část z něj odešla kamsi z úst a při výdechu mi uvnitř projel pocit bezstarostnosti. A ten jsem necítila už taky sakra dlouho. Snad už aspoň pár let to být mohlo.
Znovu jsem škrtla. Tentokrát jen proto, aby bylo slyšet i něco víc než jen dva kuřáci co se nedokáží nabažit své dobroty v podobě tabákové tyčinky.

"Pozor na to seno...!" Vykřikl Erik který byl stále vynervovaně přibitý ke zdi. Zrakem přejížděl ze mně na zapalovač. Pak se otřásl nad mým nechápavým pohledem a prosazoval si svou: "Aby nezačalo hořet, mohlo by se ti něco stát."
Zatřásla jsem nechápavě hlavou. On byl... no...takovej ten slabší článek ve smečce. Občas jsem měla dojem, že tu ani není. Prostě vzduch jako by byl jeho součástí. Ale něco uvnitř, vlčice nejspíš, mi napovídalo, že se pletu. Že ano je tichý a tak, ale není to hloupý itrovertík, žádný zbabělec.
Ale počkat, aby se MĚ něco nestalo?!
Proč se tam bojí?
No buď mu na tobě záleží nebo co já vím, tě chce... Zasmála se vlčice.
Ale kušuj.

"Neboj se. To já bych ublížila ohni."
Rob zakryl úsměv a já se taky musela držet abych se nerozezmála. Erik jen zafuněl a už si konečně sedl.
"Ne fakt, nesnáším upíry a už jen to že se bojí ohně,... bylo by jich tu čím dál víc a to já nemám za potřebí se ježit v koutě."
"Ale tak bratře. Už tolik jsme jich spolu zabili, tak nebuď měkota." Zamlaskal Rob.
Počkat jak jako zabili? Oni byli snad lovci? Nebo co to mělo znamenat??
Rob si pak uvědomil že tohle neměl přede mnou vůbec říkat a odkašlal si.
Chybička no...

Pak mě ale v mysli ťukla další věc. Bojí se ohně? James se nikdy nezmínil ale nahoře krb rozhodně neměl no.
"Řekni to znovu!?" Vypadlo že mě.
"Co jako?" Byl překvapený. Nevěděl o čem jsem právě mluvila. Dost chaotický no...
"To s tím ohněm..." Dala jsem oči v sloup.
"No upíři. Bojí se ohně. To jsi nevěděla?"
Zavrtěla jsem hlavou že ne.
To je dokonalé. Když by se rozdělal požár, mohli by jsme uniknout až budeme potřebovat. Sama jsem netušila, co po mě James vlastně chtěl. Netušila jsem o co mu šlo a teď při daných zjištěních o klucích, jsem měla dojem, že je přímo mým posláním, abych z nich dostala pravdu. Nechtěla jsem ohrozit sebe. Ani svobodu po které jsem jak jsme si všichni jistě všimli, mlela v jednom kuse. Už abych byla venku. Ale to musí počkat.
"Děkuju..." Vyšlo že mě.
"Za co?" Zeptali se rázem oba dva najednou.
Donutilo mě to k úsměvu. Sice jsem měla někdy pocit že bych jim nejradši nabančila a dala jim za jejich chování za vyučenou ale teď jsem musela přiznat, že byli roztomilí.
"Jednak díky za to info a samozřejmě za to cígo. Asi si radši u sebe tu krábu nechám."
Rob se naježil. "Tohle nebylo v plánu. Vrať mi jí."
Pokrčila jsem nosem, jako že přemýšlím. "Ne spíš ne."
Erik se zasmál a Rob zrudl.
Vystrčila jsem na něj jazyk.
Zajímavá taktika ale ok. Dala bych si rovnou další.
Na rozkaz vlčice jsem si zapálila další cigaretu.
Pohled na Roba byl nezapomenutelný...