Krev Omegy

Otázky bez odpovědí

Čas tekl jak voda. Přála jsem si, aby tohle mlčení přešlo k něčemu lepšímu. Aby jeden z nich buďto promluvil nebo mě James přišel vyprostit z vězení, do kterého mě zavřel jako zvíře.
Bylo od něj ohavný a nemorální, že mě rovnou bez zeptání mezi ně šoupl. Byla jsem podle něj snad jen bestie nebo co?! Bral mě jako jednu z nich?
Žádná slušnost v něm není?
Už jsem sice pochopila plán jeho manipulace ale sakra... Byl má rodina. Zeptat se mohl.

Hhh.. no nic. Čekala jsem dál. Už uběhl i den snad. A stále nic.
Prázdný prostor v podzemí. Žádný zvuk jen dech nás tří. Stráž přišla jen dvakrát za den a to nám přinesla chleba s hrnkem vody. Opravdu. Tohle bylo přesně to chování co jsem nesnášela a co našemu druhu přineslo v minulosti jen trápení, utrpení a zoufalství.
My nejsme žádná zvířata!
Vlk je sice vlkem za dané situace po přeměně ale sakra... máme emoce, nejsme primitivní zvěř.
Ale zase chápu to. Pokud by se ti dva dostali ven, zloba by je pohltila a to jídlo, které by bylo vydatný na živiny, by jim dalo dostatek energie na boj s nemrtvými.
Já byla na tohle zvyklá ale zdálo se mi, že Erik byl nejistý. Jako by nikdy nebyl zavřený. Na jeho bratra jsem nekoukala, ten mě překvapil tím jak se vyptával předtím a nijak zvlášť jsem ho nepochopila. O co mu šlo...
Jestli se odsud chci dostat co nejrychleji, měla bych s nimi ale už navázat nějaký spojení.
Byla jsem zvyklá na ten pocit být zavřená. I v minulosti, kdy mě trolové třeba chytili, byla tahle kobka větší než předtím. Takže docela luxus.
Erik si tu už trochu navykl ale stále měl své záchvaty paniky.
Sakra mluvte už někdo!!
Nic se nestalo. Má slova byla vyřknuta do nicoty. Žádná prohozená slova, žádné návštěvy mého drahého nemrtvého. Moje prosby a naděje nebyly nikde k nalezení.
Byla jsem tu pořád a měla jsem plnou hlavu myšlenek. Už mě to unavovalo. Ale nic jiného mi v cele nezbylo. Jen ty zatracený otázky nebo představy.
Na otázky jsem si sama prostě nemohla odpovědět. To nebylo v tuhle chvíli možný. Bála jsem se jakkoliv myslet, už jen proto že moje mysl byla zatemnělá, ale musela jsem přijít na nějaký způsob. Bylo by mi jedno na jaký ale aspoň bych byla už zase pryč. Daleko odsud. Ale proč? Před čím to chci vlastně utíkat?
Mít či nemít ty hloupý představy?
Nesmíme zapomenout na něj.
Na Jamese. Ano. Měla jsem ho plnou hlavu a nedokázala jsem to nijak zapudit.
Dumala jsem nad tím, co bude až mě pustí ven. Opravdu chci utéct? Nebo ne?
Co mám vlastně udělat, aby tomu tak bylo? Jak mám z těch dvou dostat, co jsem potřebovala vědět?
Jak bude vlčice reagovat na Jamese?
Snad by si už mohla zvyknout, že prostě ho mám ráda a konec.
Doufám...

Koukla jsem se na cely přede mnou. Temný prostor pro mě byl stejně dobře viditelný jako za světla. Vlčí geny mi přidělily vidění a orientaci v noci takže nebyl problém.

Oba vlci leželi ve svých klecích a nic od včerejška neřekli. Jen koukali do prázdna. Erik si hrál s palci a ten druhej koukal na strop.
Nebyli moc ukecaní a tím se mi horšily vyhlídky na šťastný konec.

Už teď můj vlk vyl žalostné písně o svobodě. Chybělo mi to též. Ale já snila jen o něm. Já chtěla být v Jamesově náručí a cítit jeho dech na své šíji...-

Ale dost s těma představama! Vždyť on tě zradil. Byl to podraz, že se tě ani nezeptal, to tě neděsí?

Vlčice však říkala opět něco jinýho. A pokaždý se ozvala v nejvíc nevhodnou chvíli...

Ano, byl to od Jamese podraz, ale co mám asi tak dělat podle tebe... fňukat?

Ne buď jako ta stará Fay. Ta co se nebála bojovat. Kam se poděla ta tvá odhodlanost a tajuplnost. Snad ti jí nesebral spolu s tou krví jako před sedmi lety.

Vlčice se začala nípat v něčem do čeho jí nic nebylo. K tomu ještě byla rozladěná, že tak dlouho byla zavřená a já neměla náladu jí nechat pouštět ke slovu.

Mlč. Tohle sem na tahej. Bylo to kdysi a on potřeboval pomoct...

Ne. Je to důležité! Třeba tě to nějak ovlivnilo chápeš?! Ten pocit loajality a...

Dost. Tohle je už za námi. Chceš abych se s nimi sblížila a nemyslela pořád na tohle? Dobrá, ale hlavně nemluv o minulosti. My musíme hledět pouze vpřed.

*****

Byl už večer. Všude bylo ticho a já ležela na slámě. Bylo to velmi nepohodlné, ale co jsem měla dělat. Svému účelu to mělo jen prospět.
Celý zbytek věčnosti, která byla fakt nekonečná, jsem přemýšlela, jak to provést, abych z těch dvou něco dostala.
Násilí mi v tuhle chvíli bylo k ničemu. Klec mi bránila to z nich vytlouct.
Možná by to prospělo i vlčici, která byla teď děsně nabručená z toho, jak jsem na ní zvedla hlas a nedala jí možnost posledního slova. A mě to bylo co? Jedno. Definitivně skončila frajerka. Když chce, abych to byla zase já, tak ať drží kušnu a poslouchá...

Jediné, co stálo za zvážení bylo, že bych se s nimi "sčuchla"... Ano sice mě svázali a chtěli mě nejspíš i zabít ale tím, že bych se s nima dala dohromady, bych přinesla zralé ovoce vědění, které jsem chtěla tak moc znát.
Nebudou mi jen tak věřit. To mi bylo jasné.

Proto musím být jako oni. Bezbranná a agresivní...