Krev Omegy

Nejednotná

Ne. Fakt jsem nevěděla, jak na to.
Opravdu ne.
Ale teď jsem zrovna dělala něco, co nasvědčuje tomu, že aspoň nějaký ten plán mám.
Prostě jsem jen stála nad postelí spícího Erika. Bylo mi ho líto. Chovala jsem se nekonkrétně. Ale i on sám se choval hloupě.
Teď jsem nad ním.
Stojím tu a říkám si: "Doprdele Fay, co to zas vyvádíš?!"
Jo přesně tak.
Chci mu ukrást telefon.
Kaira a Erik usnuli. Robert hlídá venku. Nemám se přece čeho bát.
Nebo mám?
Když nad tím tak přemýšlím. Jo... Mám se čeho bát.
Kdykoliv může zavrzat podlaha. Někdo z nich se může vzbudit. Kdykoliv mě může Rob načapat.
A pak si zkuste vymýšlet lži.
Nejsem nejlepší lhářka.
Ne, když někoho mám ráda. Což se neděje mockrát. Jen jednou jsem nelhala. A všichni víme, jak to skončilo. Heh... Nemám ráda vzpomínání.

Tak se soustřeď ne?! Bože...

Zavrtěla jsem hlavou. Tolik nesmyslností. Když si nebudu věřit, tak je přece jasné, že to nějak podělám!

Koukla jsem opět na spícího Erika. Spal jako nemluvně. Ležel pod přikrývkou jen ve spodním prádle. Tak kde jsou kalhoty?
Porozhlédla jsem se po místnosti. U židle se válely nějaké věci.
Ale to je úplně na druhé straně!
A tahle podlaha je známá svým vrzavým zvukem.

Vyvalila jsem oči a bezmocně polkla. Bože. Co teď?

Než jsem vyrazila pohlédla jsem na tu Čubu. Spala zachumlaná od ucha k uchu. Nejraději bych ji něco vyvedla. Aby dostala korunu za svou troufalost, kdy proti mě stáhla ruku.
Ostříhat vlasy? Nebo snad použít nějaké vyšší faktory?

Podívala jsem se nevědomky do jejích dredů. Ten Vlk. Jak mě tak i Co byl nějak povědomý. Jako nějaký maják svítil a ozařovat mou mysl.
Nuceně, abych věděla, poznala a bádala hlouběji v mysli, jsem se dotkla onoho železného šperku.
Sykla jsem. Rychle si zakryla pusu a ruku, co možná nejrychleji to šlo, odtrhla.
Au, je to stříbro!
Kdo by nosil u sebe stříbrný šperk, když ho to pálí?
Že by k obraně? Nebo snad to bylo jen na úkor nějakého jejího názoru?

Najednou se zavrtěla.

Nevěděla jsem. Možná cítila můj dotyk na jejích vlasech, teda, jestli se to tak dalo nazývat. Nebo měla tušení, že na ní někdo kouká. Fakt jsem neměla tucha. Ale tím jak se posunula na palandě, se mi naskytl pohled na její zápěstí a paže. Všude na nich byly buď vyryty nebo rovnou horkou ocelí natisknuty nápisy, škrábance, až pohmožděniny.

Kdo by ji tohle jen udělal?
Dělala si to sama?
Byl to nějaký hloupý druh trestu nebo pokání?
Proč by jí to ale někdo proboha dělal? Jaký měl důvod?

Ten telefon, Fay. Nemáme moc času.

Zavrtěla jsem hlavou.
Nechala myšlenky zavrhnuté ve své komůrce pro pozdější využití. Raději už navždy. Nesnášela jsem tolik myšlenek nejednou. Vše se prolínalo. Občas to dávalo smysl. Občas jsem si i říkala, že mají spojitost.
Ale teď prostě ne.
Teď není ten časy máš pravdu.
Přála jsem si, aby to nikoho neprobudilo. Aby vše bylo vyřešeno. Ale moje modlitby nebyly nikdy řádně vyslyšeny. Ani teď ne.
Našlapovala jsem sice opatrně​. Ale to nic neměnilo na tom, že ať chci nebo nechci, jsem od přírody nešika.
Vrz. VRz. VRRzz...
Čím rychleji jsem se snažila jít, tím jsem měla pocit, že je ten zvuk hlasitější. Jako by to ta chata dělala naschvál.
Kašlu na to.
Jedním mohutným krokem jsem došlápla až ke stolu. Rychle jsem se ohlédla k postelím. Nikdo z nich se ani nehnul. Hlasitě jsem vydechla. Úlevně.