Krev Omegy

Vzdor

Zavřela jsem mu před nosem. Tyhle dveře byly nejen na klíč ale zvenčí i na závoru. Okamžitě jsem ji zastrčila za dva panty a kroky dozadu se oddalovala od místa činu.

Za dveřmi se ozval rachot. Vrčení. Chroptící dech naštvaného Vlka.

Musela jsem se pousmát. Povedlo se mi to přesně, jak jsem chtěla. A ten hlupáček mi na to skočil. A teď jsem měla čas, být zase sama. Nemůže se přeci dostat ven nahned.

Otočila jsem se na patě, a rychlým krokem si to pelášila dál po verandě, která byla dlouhá aspoň čtyři metry podél chaty. Dvoje schody, jedny nalevo ode dveří směrem k našemu autu a druhé směrem hluboko do lesů.
Došla jsem k schodům mířícím do lesa a pečlivě si prohlídla okolí.
Jehličnatý les. Konečně jsem ho plně cítila skoro všemi smysly. Sluch. Čich. Hmat. Zrak. A šestý smysl. Ten mi říkal, že Duch lesa mě vítá.
Chuť měla přijít jakmile se dostanu k sladkému potěšení, které čeká na každém lovení.

Dotkla jsem se zmrzlého dřeva, které ohraničovalo verandu.
Usmála jsem se nad tím vším. Zvuky ptáků. Hrabání myší pod přikrývkou skoro dva metry vysokou. Energie sálající z toho všeho.
Po tolika týdnech, ba dokonce měsících, jsem zase byla na území, na místě, kde jsem se cítila velmi šťastná.
Čiré štěstí. Uvolnění. Nostalgie. Radost.
Přála jsem si, aby to neskončilo. Abych tu mohla být i dál a vnímat jen ty krásy přírody.

Ale... To se nestalo.

Rostoucí mírumilovné ticho zastavilo rupnutí dveří. Otočila jdem se ke zvukům. Na verandě, u dveří, se objevil naježený rozzuřený Robert.
Oči mu svítily. Vypadal že se každou chvíli promění. Přes takovou vzdálenost vypadaly jako zjevení démona.
Měl ruce v pěst, klouby mírně červené. Snažil se dostat do klidu ale jen co mě uviděl, jeho výraz v očích mi říkal svojí pravdu. Nejradši by mě na místě zabil.

Jak se tak rychle dostal ven?

Pohledem ke dveřím jsem pochopila, jak se dostal ven. Ten parchant je rozdrtil pravým hákem jako by to byl papír.

Silák. To se musí nechat.

Vražedně se na mě podíval. Ukázal ukazováčkem k místu vedle jeho levé nohy. Očekával poslušnost.

Stala jsem na místě jako přikovaná. Nehodlala jsem se omluvit. Ani prosit o milost. Ba dokonce za ním jít. Tak naivní jsem už nebyla. A já jsem si nechtěla sedět v chatě s nudit se. Měla jsem hlad. Chtěla jsem na lov a tohle trdlo nemělo snad ponětí.

Když však pochopil, že já k němu jako pes- jako jeho bratr- jen tak nepůjdu, hrubě mi přikázal: "Okamžitě sem pojď! Není čas na hraní."

Musela jsem říct něco, co by ho ještě víc rozhněvalo. Dyť musel mít rád výzvy. Teď měl možnost mi ukázat, jak jako pravý Alfa, činí v lovu. A vůbec, chtěla jsem ho znát. Vidět jaký je obratný. Kromě něho jsem žádného jiného Alfu dosud nepotkala.

Zaculila jsem se, mírně popošla dál od něj, po schodech dolů, téměř ke sněhu a řekla jemným hravým hláskem: "Na hraní je čas vždycky."

Zavrčel a už si to sebevědomě šel ke mně. To ale netušil, že jakmile se pro něco umanu, jen tak se mnou manipulovat nebude. Prostě ne. Ani stát na místě nehodlám. To bych mu jen pomohla. Jen bych mu dala to co chce. Ne díky.

Skočila jsem do sněhu a během letu se proměnila. Křupání kostí. Hrudní koš se zvedl, nohy se prodloužily, hlava změnila svůj tvar.
Ani jsem necítila tu bolest jako během tolika bývalých proměn. Bylo to spíš příjemně osvobozující. Byl to blažený pocit. Jisté uvolnění svalů. Přeměna z obyčejné bytosti na zvířecí krásu, dominující v řetězci predátorů.
Bílý kožich, šedavý čumák, čtyři tlapy šelmy s bílými drápky.
Magie proměny prostupující mezi stromy jako světlo. Ve tmě, jsem oním světlem teď byla já. Noční obloha byla po bouři stále zamračená a já oslňovala les svou světlou srstí, která dávala konstrast onomu celkem pomurému, v minulostí špatnému místu. Lovci odpuzovaly jakékoli lesní tvory a já mu navrátila dojem lesního bohatství.
Bílý sníh mě však zahalil hned po dopadu na tlapy do své sítě a já byla pro člověka téměř neviditelná. Jen pravý Vlk by mě viděl jinak než zrakem. Čichem můj pach rozhlásil ke všem tvorům kolem, že predátor je zpět.