Krev Omegy

Radostný moment

Cítila jsem se v tu chvíli bezradně.
V očích se mi zračila nechápavost.
Jak to mohl říct? Jak mě mohl takhle odkopnout jako kus ledu? Copak jsme před pár chvílemi neměli intimní chvilku?!
Jo. To jsem si mohla myslet. Že by aspoň trochu v tom svým chlapeckým mozečku mohl pochopit a poznat, že mě to dojalo, že se mi takhle přiznal.
Myslela jsem si, že to bral stejně důležitě jako já. Slova jsou asi míň než činy. Vždyť teď by jsme měli držet pospolu. A on se tak vůbec nechoval...
Hlava se mi točila. Tolik myšlenek. Tolik emocí. Mrzelo mě, že jsem mu teď do otevřených ran přidala ještě více soli.
Přála jsem si, aby se usmál. Chtěla jsem, aby byl on ten, co je flegmatický v našem rozhovoru.
Jak je to dlouho, co se naposledy usmál? Den? Dva?
Řekl mi toho tolik o sobě. A já mu nemohla ani úsměv dát. Aby se rozehřálo jeho ledové srdce. Ta děvka ho dostala do tranzu. Byl okupován tolika jejími vlivy. Bylo mi z toho blbě. Nejraději bych jí ukousla hlavu.
Jo ukousnout a zahodit do řeky.

A Erikovi bych vyprášila kožich za to, že to ještě dovoloval. Spolčil se s ní. Byl to on, co se poddal jejímu kouzlu natolik, aby přinutil Roba, byť jen jedním jeho pohledem, jí tu nechat s námi.

Doufám že jen na chvíli. Svědí mě z tý "Žumpy" furt nos...
Líp jsi jí nazvat nemohla?
To bych přece nebyla já. Bacha nespadni.

Zakopla jsem.
Spadla jsem do sněhové nálože a sykla. Až moc jsem nad ní přemýšlela. Až moc jsem se 'zapovídala' nad celou touhle nepovedenou komedií. Bylo to až směšné. Jak stačila jedna osoba a všechno se obrátilo vzhůru nohama. Bylo to okamžitě jiné a deprimující. Nedala mi ta situace ani čas na rekapitulaci. Na zhodnocení stavu.
No zhodnocení by tu bylo. Ten sníh je pěkně studenej...
Jo. To je a já mám teď k tomu všemu odřené koleno, sakra.
Není nad pořádně rychlé uzdravení a ztrapnění. Smála se Vlčice dál.
Tohle nemám zapotřebí. Ještě abych vypadala jak hloupá holka před ním.

Rob se zastavil. Otočil se mým směrem a já to spatřila. Po dlouhé době jsem v jeho očích zahlédla jiskričky, které jako by byly předtím ztracené navždy. V téhle situaci to bylo nečekávané. Snad až výjimečné. Ale na druhou stranu mě tím štval. Jeho galantost nahradil prudérní výsměch směrovaný ke mně.
Zavrčela jsem na něj.
Ten syčák.
I když je pravda, že jsem se v duchu usmívala nad tím, že konečně ze sebe vydal menší dávku citů.

"Ale copak je mazlíku?" Vysmíval se mi. Zas řekl to slovo... Já ho zabiju.

Dlaní jsem stiskla zmrzlou nadílku a zmáčkla. Sníh se odtrhl a mě se v dlani vytvořila sněhová koule.
Máš zas náladu provokovat jo?
Musela jsem se nad tím vším v duchu zasmát. Snad poprvé jsem před někým byla tak moc spontánní a veselá. Jako malé dítě.
Řekni mi kdy jsem jí neměla...

Posměšně na mě vyplázl jazyk. A najednou sykl. Sníh se mu rozprskl po celém obličeji.
Nečekaná akce a jeho vyjevený ksicht byl ten nejvtipnější moment.

"Copak je Robíku, ztratil jsi řeč?"

Podíval se na mě ale to už jsem po něm házela další várku.
Začal se smát. Schoval se za strom.

"Tak ty takhle jo? Jen počkej..."
Slyšela jsem hrabání do země. Snažil se vzít ho co nejvíce a udělat tu největší kouli. Jako by si myslel, že se tím zachrání neřád.
Vlčice na chvíli ovládla mou mysl a tělo. Taky se schovala za jednu z borovic, kterých tu byly tucty. Z úkrytu se nenápadně podívala vlčíma očima na strom Roba. Přesně nad jeho hlavou zbystřila a usmála se.
Co máš za lubem?
Mlčela. Dlaní vytvořila tvrdou kouli, kterou ještě mačkala v dlani, aby byla co možná nejtvrdší a zpoza stromu hleděla nenápadně na Roba. Už měl skoro své dílo dokonáno. Divila jsem se, že takovou kouli unese sám. Fakt silák, to se musí nechat. Zamručela jsem nad tím. Vždy jsem potajmu vzhlížela k mému otci a vůbec, k silným Betům v naší smečce.