Krev Omegy

Přínos navíc

Nebyla jsem si jistá, kam mě ta temná chodba vede. Jen jediný vjem mi dával znát, že jsem na konci. Světlo v noře- spíše chodbě v zemi-, v které jsem se nacházela, a z které jsem vyšla se vztyčeným ocasem ven, mi jasem ozářená tvář musela čelit stínu.
Se zvednutou hlavou do nebes, ozařovala jeho hnědá barva všechno to bílo. Sníh byl všude kolem nás a já se v té barvě skoro ztrácela.

"Musíme jít tudy," čenichem ukázal k vysoké hoře, ležící napůl v mlze.

Nevěděla jsem, co tam bylo, ani co mě nejspíš čekalo.
Zda to byla past nebo dobrý nápad. Začenicháním jsem docílila jedině toho, že jsem vlastně necítila nic, krom nás dvou:
Mě a mého otce.

Rozeběhl se jako první ke svahu.
Nestačila jsem se pořádně nadechnout a už jsem si to pelášila za ním.
Zrychleně jsem dýchala a nestíhala popadat dech, ale nakonec jsem ho přece jen dostihla. Dostala se do jeho blízkosti a byla po jeho boku. Cítila jsem, jak mi buší srdce vzrušením a zároveň smutkem z toho, že tu nemůže být u toho. Se mnou v tomhle velikém dobrodružství za neznámem.
...Ach Fay, kéž bys tu byla se mnou...
Mlha nás zahalila do své záludnosti. Nebylo cesty zpět. A já musela důvěřovat jedině svému čichu a daru prostorového vidění.
Vyhýbala jsem se stromům a keřům rostoucím na každém našem kroku. Při dalších kilometrech stoupajíc nahoru, jsme při cestě naráželi jen už na keře a polámané kmeny ležící na zemi.
U nejvyššího bodu, kde bylo nejvíce mlhy se Noah pozastavil a jen klusal. Zopakovala jsem jeho pohyby. Očima jsem se snažila něco najít jako záchytný bod.
A pak se před nás postavila obrovská skála. Ne... Byla to budova ze starého kamene. Zřícenina.

Úžasle jsem se zastavila před tou hromadou kamení, která musela být nějakého keltského nebo vikingského původu.
Noah sice vyběhl předtím dřív než já ale teprve až teď mě doběhl a dřepl si na studenou zem vysílením.
Nechápavě jsem dala hlavu na stranu a nechala povysnout jedno ucho.
Zahlédl můj pohled a jen mi řekl: "Už nejsem ten silný a rychlý Vlk, co jsem býval.."
Vystrčila jsem jazyk z pobavení.
Udivovalo mě, v kolika jeho letech jsme se musely asi zrodit. Kolik mu mohlo být? Dvacet? Pětadvacet?
A kolik mu je teď?
Přes třicet pět určitě. Čím byl tedy tak znavený? Jeho temný pohled mi prozradil, že přesně ví, o čem přemýšlím.
Ignoroval to ale bylo mu to očividně nepříjemné. Proč jsou Vlci tak nedůtklivý?
Však je to přirozenost stárnout, zemřít. To je prostě koloběh...-...Propána jána!
Zkrz zeď zříceniny vyběhla srnka. Bylo to jen zvíře a já i tak necítila k ní žádný hlad, ani chuť lovit. Byla mi totiž povědomá.
Vím, že jí znám. Je mi známá.
Noah se uklonil, proměnil se zpět do člověka a dal pěst k zemi. Klečel a hlavu měl sklopenou.
"Ach Matko... Projevilo se to v ní tak rychle. Musel jsem... Snad je v dobrých rukách... Teď snad...-" její pohled pochopení ho umlčel.
Vše, co řekl té malé srnečce, věděl za pomocí mě. Řekla jsem mu vše, co by měl vědět. Jako Alfa se napojil na mou mysl a viděl vzpomínky, které se nám, mě a Faylow, přihodily.
Nemusela jsem mu říkat dlouho, co se stalo, hned pochopil, že je to zlé a že Komise je jí v patách.
Srna se podívala teď na mě. Uklonila jsem se taky. Nejhlouběji jak to jen šlo. Nechtěla jsem ale když to Noah bral jako důležitou věc, tak já taky.

Pak se zvedl vítr a havrani, co seděli na kamenech se rozkrákali. Byli jako černá mračna a jejich hlasy se rozléhaly v ozvěně po celé hoře.

Když jsem se podívala na srnu, už tam nebyla. Stála tam stařenka v kožichu z medvěda a držela se Noahova ramena. Na rameni jí seděl jeden z havranů a skenoval si mě pohledem. Vlídně ho pohladila a řekla: "Je v dobrých rukách. Řekl mi to tady Tadeas." ukázala hlavou na svého okřídleného spojence.