Nejlepší přátelé

27. července

Tereza
Strašně mě bolí hlava. Vzbudila jsem se docela brzy. Venku byla ještě tma, ale nemohla jsem spát, jelikož se mi motal svět kolem. Byla jsem u sebe v pokoji a vedle mě ležel Martin. Byla jsem svlečená, takže jsem si mohla alespoň doplnit kousek včerejšího dne, měla jsem totiž menší okno. Podívala jsem se na stůl, kde jsem matně viděla vypitou láhev vodky. Včerejšek se musel hodně povést.
Vstala jsem a zašla si do koupelny opláchnout obličej, na chodbě jsem se potkala s babi.
,,Je tu Martin?" zeptala se. Člověk by čekal otázku na to, proč jsem vzhůru nebo, co jsem vyváděla, ale že se zeptá na tohle? Lidi kolem nás už vážně nejsou normální.
,,Jojo, je. Včera jsme trochu oslavovali. Nevadí? A jak to, že nespíš?"
,,Vůbec nevadí. Vždyť ty jsi u něj pořád. Takže předpokládám, že proležíte celý den," smála se.
,,A já nemůžu spát, tak si dělám kafe, pravidelně se kolem čtvrté hodiny budím," vysvětlovala ještě. To jsem nikdy nestihla zaznamenat, jelikož jsem buď byla u Martina nebo spala jako mrtvá.
Zašla jsem si ještě pro kofolu v plechovce, jelikož bublinky taky velmi dobře pomáhají na kocovinu a vrátila se do postele. Martin se probudil taky.
Podala jsem mu plechovku, věděla jsem, co momentálně potřebuje.
,,Vypadáš hrozně," řekl mi.
,,Díky, jsi lichotník," řekla jsem mu na to, zalezla jsem pod peřinu a čekala až si taky lehne.
,,Včera jsme to přehnali," smála jsem se a mluvila do tmy.
,,Do osmnácti nepiju, můžu říct, že mi to chybět stoprocentně nebude," zahlásil Martin, schoulila jsem se mu do náruče a za chvíli jsme oba zase spali.

Samozřejmě, že jsme prospali celý den, ale komu by to vadilo.