Nejlepší přátelé

12. říjen

Od středy do neděle jsem se nezastavila. Jakmile jsem se vrátila domů a nastoupila na vysokou jsem se neustále snažila učit. Nebylo toho sice tolik, jelikož škola trvala asi tři týdny, nějak tak dlouho, jak jsem byla v nemocnici, ale musela jsem to všechno dohnat a dostat se do klasického režimu studenta. Bylo to náročné. Hodně náročně, jelikož jsem na studium zase nebyla zvyklá. Mohla jsem být ráda, že má škola byla natolik vstřícná, že se mnou během mého nemocničního pobytu řešila všechno před emaily a já teď mohla normálně nastoupit do výuky. Shánění materiálu bylo v pořádku, jelikož zkoušky byli většinou online a se spolužáky jsem se hravě seznámila mé první dva dny školy. Měla jsem školu v úterý, čtvrtek a pátek. Tedy dnes jsem měla naštěstí volno a vzhledem k tomu, že jsme s Martinem nad školou strávili oba dva víkendové dny, dnes jsem si hodlala to volno užít pořádně a ne opět učením. Martin byl ve škole a já si dlouho vyspávala. Potom jsem si udělala bohatou snídani, jelikož na oběd jsem šla až kolem druhé. Píšu šla, protože mě na oběd někdo pozval. Kdo asi? Samozřejmě, že Ati. Od středy jsme se neviděli a já si připadala divně, jelikož jsem si za tu dobu v nemocnici zvykla na jeho přítomnost.
Dnes vybral nějakou malou restauraci na druhé straně Prahy, takže jsem čekala až mě hodinu předem vyzvedne, abychom měli čas se tam dostat.
Mezitím jsem si psala s Nicol, jelikož tu jsem taky hrozně dlouho neviděla. V nemocnici se za mnou sice párkrát stavila, ale nebylo to ono.
,,Uličnice, ty jdeš zase na rande s Atim, místo se mnou?" psala mi.
,,Můžeme zajít ve středu, Nikolko," napsala jsem se spoustou srdíček, aby to nebylo málo infantilní.
,,To bych prosila! A chci všecko vědět, rozumíš," napsala a nezapomněla taky přidat několik srdíček.
,,Takže se naše konverzace bude točit jenom kolem jídla," odpověděla jsem na to.
,,Chci slyšet, že jste si už dali pořádnou pusu," utahovala si ze mě. Už jsem si myslela, že jí to přejde, ale ona byla ještě horší jak Martin.
,,Ati je tady, mizím," napsala jsem jen, vypla počítač a utíkala se obout. Popadla jsem kabelku a vyrazila za Atim ke dveřím.
,,Ahoj kočko," pozdravil mě, zářivě se usmál, nahnul se ke mně a dal mi pusu na tvář.
,,Ahoj krasavče," pozdravila jsem ho nazpět. Náš pozdrav se stále nezměnil.
,,Doufám, že po dnešním obědě, ti ty šaty budou akorát," popíchl mě, jelikož jsem na sobě měla šaty, které mi samozřejmě tak úplně, jako většina oblečení, nebyly, ale zahalila jsem se ještě do podzimního kabátku abych vypadala silnější.
,,Přežerem se!" křičela jsem, zamykala a vydali jsme se na cestu.
,,Mimochodem, přinesl jsem ti předkrm," řekl ještě Ati a vyndal obsah igelitové tašky, kterou zmuchlal a zahodil do koše, v tašce byla růžová papírová krabička, kde bylo průhledné okénko, ve kterém se skrýval nádherný cupcake.
,,To je spíš dezert," rýpla jsem si.
,,Ale cesta je dlouhá, takže ti to neuškodí," pousmál se a krabičku mi podal.
Poděkovala jsem mu a rozbalila ji, abych se dostala k chutnému cupcakeku.
,,Ale tentokrát si musíš ochutnat," řekla jsem, když jsem kousala už druhý kousek té mňamky.
,,Dobře, dobře, vypadá to fakt lákavě," řekl a ukousl si.
Dojedla jsem a konečně jsme nastoupili do tramvaje, abychom se dostali do našeho cíle.
Oběd se vyvedl a my se rozhodli ještě projít.
Ati mě po cestě chytnul za ruku a já se na něj vyděšeně podívala.
,,Vadí ti to?" zeptal se mě a nevinně se usmál. Byl k sežrání. Nedalo se ho odmítnout. Cítila jsem se s ním strašně hezky.
,,Ne, vůbec ne," usmála jsem se na něj a tak jsme se ruku v ruce procházeli po Praze až nás vyrušil volající Martin.
,,Ano, Martine?" přijala jsem hovor a s klidem se zeptala.
,,Přijdeš domů? Chtěl bych něco podniknout," zeptal se mě a já ho nemohla odkopnout, přeci jen jsme nejlepší přátelé a moc času jsme spolu nestrávili, jen jsme se učili a slíbili si, že ještě něco podnikneme, než se zase budu učit.
,,Dobře, do půl hodinky jsem tam," řekla jsem mu a rozloučili jsme se.
,,Doprovodíš mě?" uculovala jsem se na Atiho, když mu samotnému došlo, že už asi půjdu domů. Nevypadalo to, že by se zlobil.
,,Samozřejmě," odpověděl mi a zvesela jsme se vydali k Martinovi. Ještě jsme se po cestě dost nasmáli.
,,Díky za oběd," řekla jsem při loučení Atimu.
,,Rádo se stalo, krásko," objímal mě před domem a pak si všiml obličeje v okně.
,,Myslím, že nás někdo šmíruje," zasmál se mi do ucha a odtáhl se.
,,V pohodě, já si na jeho rýpání už zvykla," řekla jsem na to a dala jsem Atimu pusu na tvář. Takové nevinné loučení.
Zašla jsem dovnitř a asi sekundu jsem přemýšlela nad sebou a Atim, než vešel z místnosti vpravo do předsíně Martin.
,,Láska je láska," zpíval si a smál se.
,,Ticho!" okřikla jsem ho a svlékla jsem si kabát a zula boty. Došli jsme do našeho pokoje a Martin sebou pleskl na postel.
,,Už jste spolu?" zvědavě se zeptal. Sedla jsem si na židli a zatočila se.
,,Já nevím," najednou jsem zdrceně odpověděla, protože jsem to vlastně nevěděla.
,,To bys ale měla vědět, holka," řehtal se Martin a koukal na mě.
,,Drželi jsme se za ruce," řekla jsem jako by nic.
,,Bomba, už spolu chodíte jako dvanáctiletí," řekl a opět se rozesmál.
,,Nech toho! Prostě na to jdeme pomale," odsekla jsem mu a šla do sprchy. Na tohle jsem neměla náladu.
Po sprše jsem se oblékla do pyžama a zalezla si do postele.
,,Myslel jsem, že něco podnikneme," zoufale pronesl Martin, když přišel do pokoje s dvěma kakai v rukách.
,,Myslíš, že chci něco podnikat s takovým blbečkem jako jsi ty," řekla jsem abych ho naštvala, ale nemyslela jsem to vážně.
,,Terezka se nám zlobí," posmíval se a podal mi jedno kakao.
,,Radši bych si dala něco dobrého k tomu kakau," vyplázla jsem na něj jazyk.
,,Na to jsem samozřejmě nezapomněl," řekl a vrátil se do kuchyně pro nějaké jídlo. Potom jsme popíjeli ze svých hrnků, cpali se jídlem a koukali na Teorii. Už se naštěstí na nic neptal, takže jsme se až do noci smáli a já aspoň nepřemýšlela nad tím, jestli s Atim vážně chci chodit nebo ne.