Nejlepší přátelé

17. srpen

Tereza
Byla jsem odstěhovaná. Začala jsem bydlet u Martina. Stalo se to tak rychle, že jsem to ještě nestihla zaznamenat, ale byla jsem ráda, strašně se mi ulevilo, že se to tak rychle vyřešilo a že vlastně nikdo nebyl proti. Definitivně si všichni mysleli, že spolu sice chodíme, ale nijak zvlášť mi to nevadilo, vždyť je to jedno, kdo si co myslí, důležité je, jak to bereme my. A my jsme byli prostě nerozlučná dvojka. Už jsme mohli definitivně říct, že jsme sourozenci. Sice jsme pořád spávali na jedné posteli, ale dala jsem si na svoji půlku květované povlečení a infantilní polštářky, takže jsem prostě jen byla jeho pitomá ségra. Akorát, že ne dost pitomá na to, abychom nebyli stále nejlepší kamarádi. Bylo to komické.
V podstatě se ale nic nezměnilo. Stejně jsme spolu byli denně i předtím.
Momentálně jsme se chystali ke Stejkovi na výlet, potřebovali jsme změnit prostředí a ještě si užít nějaké ty dny volna, jelikož jsme z Prahy za celé léto společně vůbec nevypadli.
,,Ahoj Stejku. Počítáš s námi dneska?," hlásal do telefonu Martin a domlouval se Stejkem náš příjezd do Pardubic.Vždycky jsem se tam chtěla podívat a vlastně ani nevím proč. Prostě se mi líbí ten název města. Jsem ujetá.
,,Stejk mi vtipně uděloval instrukce a sám mi důrazně řekl, kterým vlakem máme odjet," odkládal si Martin mobil a řehtal se. Stejk a Martin v jejich komunikaci byli snad horší než my dva s Martinem.
,,Paráda, ale docela mě zaráží, že má takhle na nás čas, domlouvali jsme to celkem narychlo," řekla jsem mu na to.
,,Povídal něco o tom, že se šíleně nudí, od té doby, co je doma z campů," vysvětlil mi. Takže jsme si ještě zabalili a konečně se vypravili na vlak.

,,Ahoj Stejčíku" pozdravil Martin Stejka. Já mezitím k oběma musela dojít, protože jsem se strašně šourala. Byla jsem celkem rozlámaná.
,,Ahoj kotletky moje," vítal nás Stejk a šel mě hned obejmout.
,,Kde máš ženu?" zeptal se hned Martin.
,,Je někde s jinými ženami. Doufám, že se ženami," uchechtl se Stejk a pomohl mi s taškou.
Šel pro nás pěšky, takže jsme k němu museli ještě hezký kousek jít, ale nebylo tak úmorné vedro, jak se stmívalo, takže se to dalo a já si mohla prohlížet město. Ale po cestě jsem nic významného nezaznamenala. Prostě jen město.

,,Jak dlouho se zdržíte nakonec?" ptal se Stejk, jelikož jsme říkali, že se ještě domluvíme, jak dlouho u Stejka pobudeme.
,,Podle toho, jak nás budeš nudit," odpověděla jsem mu já.
,,Tak to abych už odjel. Šíleně se nudím od chvíle, co jsem vstoupil přes práh tvého bytu," řekl pobaveně Martin. Stejk po něm hodil vražedný pohled.
,,Já bych to zatím nechala, podle toho, jaký si nakonec uděláme společný program a hlavně taky záleží na tobě Stejku, aby to nevadilo tobě nebo Martině," snažila jsem se to dostat do nějakého opravdového rozhovoru a mezitím nám Stejk chystal věci na spaní a vedl nás nebo spíš mě po bytě, Martin se tu choval už jako doma.
,,No, rozhodně vás nepustím aspoň do středy, jelikož ve středu přijede Ati a rád bych si zopakoval naše rande ve čtyřech," vysvětloval své záměry Stejk.