Mr. Ghost//Záležitost s duchem (CZ)

3. Divnější Než Divné

Ráno jsem se probudila bez sebemenší újmy. Jednou jsem si vzpomněla na včerejší večer, ale rychle jsem to zahnala někam do hlubokých zákoutí v mysli a dál na to nemyslela. Jestli jsem se zbláznila, tak asi pořádně a rozhodně nebudu svoji představivost přiživovat a dělat si to ještě horší.

Nebudu to podporovat, ať je to cokoliv. Byla jsem srab, ale nevadilo mi to. Nikdy jsem netoužila promlouvat s duchy a už vůbec ne se svými halucinacemi. Třeba jsem se nadýchala nějakých výparů. Čert to vem. Bleskově jsem se oblékla a šla se nasnídat. Ellen mě s úsměvem vyprovodila ke dveřím a už jsem pádila do školy. Starosti ohledně strašidelného domu jsem nechala za zády. Bohužel se k nim budu muset vrátit. Ale teď chvilka normálního života. U školy jsem narazila na Lizzie. Ta když mě uviděla tak se ke mně automaticky přidala. Ta holka měla pořád dobrou náladu.

„Tak co, už si zvykáš? Musí to pro tebe být hrozný se takhle přestěhovat. Já bych se zbláznila. Opustit svoje kamarády a Chrise...," zarazila se. Po očku na mě mrkla, ale dělala jsem, že jsem si ničeho nevšimla. Na první pohled mi bylo jasné, jaké city k Christopherovi chová.

„Je to zlý. Ale tak, co jiného jsem měla dělat. Tak tady si snad najdu nové kamarády," usmála jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila.

„Tím si buď jistá," mrkla na mě. U třídy jsme se připojily ke Chrisovi a naše trojka byla kompletní. Konečně jsem pocítila, jak se pomalu uvolňuji. Hlasitě jsem si oddechla. Když jsem si zase vzpomněla na ten přízrak, vše se vrátilo. Co když jsem posedlá, nebo něco takového?

„Chels... halo," promluvil na mě Chris. Asi mi něco povídali a já jsem byla duchem nepřítomná.

„Promiňte, moc jsem se nevyspala," plácla jsem hned to první, co mě napadlo. I když to bylo právě naopak, spala jsem jako zabitá. Jako by nade mnou někdo držel ochrannou ruku, necítila jsem se ohroženě, ani po svém divném zážitku a tak jsem hned usnula. Vím, že se mi zdál sen, ve kterém ten přízrak, nebyl přízrak. Ale byl normální, jako člověk z masa a kostí. Nebo jsem si to jen představovala. Přestávám kamarádit se svým podvědomím.

„Ale to ten dům, co? Se ti nedivím, já bych tam nevydržela ani minutu," zajíkla se Liz. Ale nebyla to pravda. Mně se ten dům líbil, nějakým nevysvětlitelným způsobem mě k sobě přitahoval, i přes ten strašidelný opar, který se kolem něj vznášel.

„Není to tak hrozný, musíš si jen zvyknout, že vrže podlaha, o půlnoci slyšíš rachot dole v kuchyni, při tom všichni spí...," chtěla jsem pokračovat. Bavilo mě, jak na mě Liz třeštila ustrašené oči. Nicméně se pokračování chopil Chris.

„A sama se rozsvěcí světla a přepíná se televize. A pak... bum," vykřikne Chris, až obě nadskočíme.

„A co, dům se zhroutí nebo co?" řekne Liz posměšně a já vyprsknu smíchy.

„Hahaha," zabručel Chris. „Ne, pak najednou potkáš ducha a ten ti bude chtít vzít mozek," Řekl pobaveně a mě okamžitě úsměv zamrznul na rtech. Bože. Je to pravda, i když o mozek si ještě neřekl.

„Chrisi, nepleteš si to trochu se zombie?" Liz se na něj přemýšlivě podívala. Chris ji schválně ignoroval.

„Ty Chels, teď ses měla vidět," řehtal se Chris a Liz se k němu přidala. Bylo mi jasné, že jim neunikl můj vyděšený výraz.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Asi jsi jedna z těch, co na to věří ne? Vyvoláváš duchy a tak, že?" smál se, až se za břicho popadal. Lizzie ho plácla rukou přes hlavu a hned přestal. Zuřivě se na něj zamračila. A on už radši nic neřekl.