Mr. Ghost//Záležitost s duchem (CZ)

12. Deník

„Neřekla jsem ti o těch přepadech něco? Jestli chceš, abych tě přivedla k životu, nepřiprav mě o ten můj," vyčinila jsem mu hned na úvod. Jelikož mi srdce divoce bilo o žebra. Místo toho, aby se mi omlouval, se na mě rozverně zazubil. Pak se ale zatvářil vážně a prozkoumával můj obličej. Určitě hledal jakoukoliv známku otřesu, po prožité události. Ale k mému překvapení jsem se cítila naprosto v klidu, netraumatizovaná.

„Neboj, žádní zombie tam nebyly, jediná nadpozemská bytost v okolí, jsi ty," zatraceně, já jsem dneska ale sarkastická. Měla bych se krotit.

„A to se brzy změní. Doufám," upíral na mě nedočkavě oči. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát. A dělala jsem, jakoby nic. Mlčky jsem došla do salonku a svalila se na lenošku. Jednu nohu nahoru a pozorovala jsem ho. Samozřejmě šel za mnou. Stál uprostřed místnosti a zíral na mě se zvednutým obočím. Chvíli mu to trvalo, než mu došlo, že já mu nic neřeknu. Málem jsem vybuchla smíchy. Rozpřáhnul ruce, s ne výrazem ve tváři, k nezaplacení. Pak mu to došlo. Zasmál se.

„Jak dlouho tu budeme jen tak stát?" vybafl na mě.

„Jak jen dlouho budeš chtít. Mimochodem já sedím," snažila jsem se zastavit příval smíchu.

„Ty si ze mě utahuješ! Chelsea Maloren!" schválně se na mě hrozivě zamračil. Ale na mě to nemělo žádný účinek. Ne v tom smyslu, že bych se ho zalekla.

„Ano?" usmála jsem se na něj sladce. Hodil po mě zoufalým pohledem. Slitovala jsem se nad ním. Posadila jsem se a stáhla z ramen batoh. Chvíli jsem v něm lovila a pak jsem vytáhla tu zázračnou knihu. Zamávala jsem s ní ve vzduchu. Na vteřinu jsem zaznamenala jeho ohromený výraz. Pak zmizel a zbyla po něm jen nezřízená radost z úlovku.

„Tys ho našla. Máš ho! Jsi dokonalá," vykřikl nadšeně a já málem omdlela. Na nic nečekal a přispěchal ke mně. Přisedl si ke mně. Ani na chvíli nespustil oči z té knihy. Vsadila bych se, že kdybych s ní začala hýbat ze strany na stranu, tak by jí zrakem následoval. Protočila jsem oči.

„Už jsi do ní... " začal.

„Ne, nekoukala jsem do ní. Myslela jsem, že bys měl první ty," odpověděla jsem mu. Zamrkala jsem na něj. Vzpomněla jsem si na to, jak řekl, že jsem dokonalá. Hezké, jen kdyby to neřekl ve chvíli rozrušení. V duchu jsem si nakázala, že to nebudu rozebírat. Místo toho jsem si položila deník na kolena. Konečně jsem se na něj pozorně podívala. Byl špinavý a zatuchlý, čekala jsem, že se každou chvíli rozpadne. Smetla jsem trochu toho prachu z obalu. Všimla jsem si jedné věci, na povrchu byl vytlačený symbol. Něco na způsob kříže, ale jeho vrchol byl stočen do smyčky. Přejela jsem po něm prstem. Někde jsem ho už viděla, ale teď jsem si nemohla vybavit kde přesně.

„Víš co to je?" zajímala jsem se. Stočila jsem pohled na něj. Na nějakou dobu se zatvářil přemýšlivě. Svraštil obočí a podíval se do dálky.

„Už vím, je to Nilský kříž. Znáš ho?" zeptal se teď na oplátku on. A já si vzpomněla, kde jsem ho viděla. Když jsem projížděla internet, tak jsem tam zabloudila do různých webovek a začetla jsem se. Myslím, že tohle moje bloumání po stránkách, které měly co dočinění s magií začalo, když se tu objevil on, nebo spíš já. On tu je celou dobu.

„Vím, to je Ankh, nebo jak jsi řekl, také Nilský kříž. Je symbol věčného života a starého Egypta. Má příznivý vliv na lidský organismus. Představuje klíč k záhadám mezi nebem a zemí," najednou se mi to všechno vybavilo. Jak jsem se nad tím z nějakého neznámého důvodu pozastavila. V tom mi to všechno docvaklo.„Na obrazech je nesen často bohy a symbolizuje jejich nesmrtelnost," dychtivě jsem se na něj podívala. Čekala jsem, jestli mě pochopil.