Mr. Ghost//Záležitost s duchem (CZ)

14. Znovuzrozený

~~~ Chelsea Maloren na fotce ~~~

„Chelsea! " uslyšela jsem tlumené hlasy, přicházející z nějaké strašné dálky.

„Myslím, že se probírá," zašeptala Liz. Připadalo mi, jako bych měla na víčkách závaží, které mi brání otevřít oči. Ale po menším zápasu se mi to povedlo. Hned jsem je zase zavřela. Bolelo mě bodání světla.

„Ty jsi nás ale vyděsila. Tohle už nám nedělej," prskala na mě Liz, když jsem s velkou námahou opět otevřela oči. Hned jsem si uvedomila, že jsem konečně mezi živými a evidentně je mi fajn, ulevilo se mi. Začala jsem očima vyhledávat zdroj mého neustálého zájmu.

„Damone," zachraptěla jsem. Skoro, jako bych dlouho v kuse křičela a došel mi hlas. To mě znepokojilo, ale v tuhle chvíli, jsem se nad tím ani nepozastavila. Protože jsem na ruce ucítila dotyk. Teprve jsem si uvědomila, že ležím na něčem příjemně měkkým, připomínající postel.

„Jsem tu," řekl. Ale mě připadalo, jako by mě úplně jinačí hlas. Takový intenzivnější.

„Jsi... jsi tu? I beze mě?" vydechla jsem. Nemohla jsem ho najít. Už jsem se začala bát, že i přesto, co jsem před chvílí zažila, se to nepovedlo. Ale pak se místo Liz, nade mnou naklonil on. Prameny vlasů mu spadaly kolem obličeje. Ale neusmíval se, tak jak by měl, když by se to povedlo.

„Pusť mě," nařídila jsem mu dychtivě. Okamžitě to provedl. Zajásala jsem, když byl pořád na stejném místě i přesto, že se mě nijak nedotýkal. Naprosto zhmotněný.

„Povedlo se to. Dokázala jsi to," řekl a konečně se usmál. V očích mu zářily jiskřičky. Ve tváři se mu zračilo nadšení, z jeho konečné podoby. Byl ještě milionkrát úžasnější, než když jsem se ho jen dotkla. Teď to ještě k tomu bylo doopravdy. Vážně se nám to povedlo. Nemohla jsem uvěřit. Aspoň že tak, nepřežila bych, že i přesto, kde jsem se před chvílí nacházela, by se mi to nepodařilo uskutečnit. Možná bych si měla myslet, že to, že jsem zažila, byl jen sen, nebo něco na ten způsob, spíš zlý sen. Ale já jsem tomu věřila. I když jsem ještě nepřišla na to, proč jsem to musela podstoupit. Už předem jsem věděla, že nic z toho co jsem viděla, nesmím prozradit. Neuměla jsem si představit jeho výraz, kdyby se to dozvěděl. Nechtěla jsem, aby to musel taky pocítit. Ranilo by ho to takovým způsobem a vůbec jsem nechtěla zapříčinit jeho zlomení jeho srdce. Že ona, jeho snoubenka se podílela na jeho vraždě. Zinscenovala to tak, aby to vypadalo jako nehoda, jakože ho našla a samým zármutkem se zhroutila. I když přesně nevím proč to udělala. Zradila toho člověka, kterého jsem já považovala za nejlepšího na světě. Nic takového si nezasloužil. On ne.

„Co se stalo?" zašeptala jsem. Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho tváře. Vidět zas jeho oči živé. To jsem potřebovala, protože mě pronásledovaly ty šokované oči, ty mrtvé. A ty jsem si pamatovat nechtěla.

„Když jsi odříkávala ten text, vytvořila se jakási energetická smyčka, cítil jsem, jak mě začalo všechno brnět. Měnil jsem tě. Pustili jsme se a já jsem zůstal tak, jak jsem teď. Neuvěřitelné, co dokáže dívka, jako ty. Když jsi to dořekla, tak jsi protočila oči a padala jsi dozadu. Neboj, chytil jsem tě dřív, než sis mohla ublížit," vylíčil mi to, co jsem si vůbec nepamatovala.

„Tu energii si pamatuju, ale pak už nic... jak dlouho jsem byla v bezvědomí?" zalhala jsem a rychle přešla na něco jiného.

„Skoro půl hodiny. Bylo to děsivé. Bál jsem se, teda my, že jsi to třeba ze mě převzala na sebe," svěřil se mi se svou obavou. To mě v tu chvíli ani nenapadlo. No já jsem spíš neměla ani čas nad něčím takovým přemýšlet. Trochu mě vzal fakt, že jsem byla mimo sebe tak dlouho a pak to, že si o mě dělal starost. To mě hřálo u srdce.