Mr. Ghost//Záležitost s duchem (CZ)

22. V myšlenkách

~~~ "Carry on my Wayward son" absolutní klasika, použita jako hlavní song v SUPERNATURAL(nejlepší TV SHOW ever), už jsem se o tom jistě zmiňovala, nebo v trilogii! Věc se má tak, že z této písně mi pokaždé běhá mráz po zádech, kdo tenhle seriál zná, tak určitě ví o čem tu mluvím!!! Nějak jsem si na to najednou vzpomněla při psaní, tak jsem si to pustila. LOVE!!~~~

Při probuzení jsem málem spadla z postele, jak jsem vylétla. Zdáli se mi divné sny. Plné Damona, magie, Melanie a Eleonor. Zavrtěla jsem hlavou. Už spořádaně jsem se zvedla z postele a šla udělat ranní hygienu, zkontrolovala jsem si při tom záda. Musím uznat, že to rozhodně vypadalo lépe než včera. Nebylo to tak zarudlé a hlavně to bylo čisté. Spokojeně jsem si na sebe natáhla tričko, ale tak, aby mi nebyla vidět zranění, nestála jsem o nepříjemné otázky,od kohokoliv. Pak mi došlo, že ve škole pravděpodobně potkám Edwina. Otřásla jsem se při té představě. A hlavně při té, kdy Damon do Edwina vráží kopí. Netuším, proč mě napadlo zrovna kopí, ale moje představivost je odjakživa trochu zvláštní. Už připravená do školy, jsem vyšla z pokoje a pak ucítila nádhernou vůni. Co to je? Procházela jsem kolem Damonova pokoje, bylo otevřeno, ale postel byla úhledně ustlaná a on nikde. Trochu zmatená jsem sešla schody a vešla do kuchyně, abych si udělala snídani, jako vždy. Když v tom tam stál on. Na sobě měl moji zástěru. Možná bych se tomu měla smát, ale on v ní vypadal dokonale k sežrání. Vlasy měl trochu rozcuchaně a tváře narůžovělé od spánku. Každopádně mě ten pohled na něj přimrazil na místě a s otevřenou pusou jsem na něj dokázala jen civět.

Pak se na mě otočil na rtech šibalský úsměv. Na stůl položil velkou porci vaflí pro mě a pro něj.

„Co...?" nedokázala jsem zformulovat normální a smysluplnou otázku.

„Dobré jitro. Dovolil jsem si udělat ti snídani. Ellen už snídá ve svém pokoji, snídani do postele. Musím uznat, že když jsem jí to přinesl, málem z toho měla infarkt," řekl to tak vážně, že jsem se neudržela a vyprskla smíchy. Zmlkla jsem, když se na mě zamračil. Popadl mě za ruku a posadil na moje místo, když jsem pořád k ničemu neměla.

„Čím to je, že když už si myslím, že mě ničím nemůžeš překvapit, tak přijdeš zase s něčím novým," tohle jsem si neodpustila. Zakousla jsem se do své vafle, abych zabránila tak své puse, už cokoliv říct.

„Jsem samé překvapení. Nebo jsem jen galantní a vím, co se sluší a ty sis zasloužila pořádnou snídani. Všiml jsem si, že jídlu moc nedáš a to je chyba," zvedla jsem nad tím obočí.

„K snídani dostanu ještě přednášku o správných stravovacích návycích? Zajímavé," usmívala jsem se, jak smyslů zbavená.

„To jsem celý já. Rád tě dělám šťastnou," když tohle vypustil z úst, zakuckala jsem se. V krku mi uvízlo sousto a já se ho všemožné snažila vykašlat. Cítila jsem, jak začínám nebezpečně rudnou a on na mě zíral s větším a větším zděšením. Už chtěl vyskočit a něco udělat. Hádám, že haimlychův chmat. Konečně se mi podařilo, jako normální člověk pozřít svoje jídlo.

„Měl bych přestat mluvit, když jíž. Jak tak koukám, v tvém případě je to životu nebezpečné!" utahoval si ze mě. Odlehčil, tak svoje slova. Rád mě dělá šťastnou? Tak to by se měl trochu víc snažit. Usmívala jsem se na něj a pak jsem pro jistotu šťouchla. Takhle jsme se na sebe šklebili skoro celou dobu, co jsme snídali. Pak najednou zvážněl.

„Měl bych ti něco říct," řekl náhle. Zděšeně jsem ztuhla na židli. Vůbec jsem netušila, co by to mohlo být a začala jsem se trochu strachovat.