Mr. Ghost//Záležitost s duchem (CZ)

11. Vykradačky hrobek

Když jsem probudila, přepadl mě divný pocit, že mě někdo pozoruje. Rychle jsem si sedla a rozhlédla se po pokoji, nikdo tu ale nebyl. Už asi trpím přehnanou paranoiou. Není se čemu divit, v poslední době jsou moje nervy napnuté na nejvyšší možný bod. Sedla jsem si tureckého sedu a chvíli jen tak rozjímala. Měla jsem zavřené oči a zhluboka jsem dýchala. Pak mě vyrušilo odkašlání. Otevřela jsem jednoho oko. Damon na mě ostýchavě zamával. Usmála jsem se na něj.

„Kam si včera zmizel?" zeptala jsem se. Znovu jsem zavřela oči a ospale se protáhla.

„Dole čeká Lizzie," nechal moji otázku naprosto bez povšimnutí. Podezřívavě jsem si ho měřila.

„Tys ji pustil dovnitř?" divila jsem se. Nicméně jsem se zvedla, přehodila jsem si přes sebe župan a hlemýždím tempem se přesunovala do přízemí.

„Ne, jak bych to asi udělal, to bych tě ve spánku musel dotáhnout dolů, abych jí mohl otevřít," uchechtl se a přitom kráčel vedle mě.

„Dotáhnout? Říkáš to jako bych vážila tunu," na oko jsem se urazila.

„Tak jsem to nemyslel!" vykřikl rozhodně, až jsem musela při pohledu na něj, vyprsknout smíchy. V záchvatu smíchu jsem otevřela Lizzie. Nemohla jsem přestat, protože se teď pro změnu uraženě tvářil on. Nechtěně byl vtipný.

„No teda, na to, že jdeme dneska na hřbitov, máš skvělou náladu." Jen co mi to řekla, úsměv mi slezl ze rtů. To zas vyprsknul Damon. Zuřivě jsem se na něj podívala. Začala jsem do něj bušit pěstičkami. No opravdu to byly jen ranky, protože jsem oproti němu byla celkem drobná. Pokaždé, když jsem mu jednu dala, tak se na chvíli vyjasnil. Byl jak blikající vánoční stromeček.

„Co děláte?" divila se Liz, když se Damon při každém dopadu mé ruky objevil a hned vzápětí zmizel. On tomu ale udělal přítrž, chytil mě pevně za obě zápěstí, takže jsem měla ruce v poutech jeho prstů. Výmluvně se mi zahleděl do očí, věděl moc dobře, že teď se kvůli němu nemůžu ani hnout. Byl silnější. Ale moc se mi líbilo, jak mě držel. Měl jemné ruce a já jsem pod nimi roztávala. On si je položil na svou hruď. Úplně jsem zapomněla na přítomnost. Utápěla jsem se v jeho očích a hledala známky jakéhokoliv citu. Nic jsem ale nenašla, v očích mu stále jiskřilo pobavením, až po tom, co prozkoumával můj obličej. Jeho bezvýrazná maska se na okamžik vytratila. Pootevřel ty svoje krásně tvarované rty, které jsem neustále obdivovala. Vzpomněla jsem si na jejich hebkou sladkou chuť. Proti své vůli jsem se zachvěla. Neuvědomila jsem si, jak blízko mu jsem, dokud mě neovanul jeho teplý dech. Chtěla jsem věřit, že ke mně cítí víc, než jen pouhé přátelství, ale nejsem z těch optimisticky naladěných. Povolil stisk a já jsem mu okamžitě vytrhla ruce ze sevření. Nahodila jsem klidnou masku, ale uvnitř jsem šílela.

„Neřeš ho," Promluvila jsem na Liz. Šlehla jsem po něm pohledem. Liz nade mnou zakroutila hlavou a následovala mě do kuchyně. Zrovna jsem se k ní otočila, když prošla skrz vykuleného lorda. Vyprskla jsem smíchy. Kdybych to chtěla udělat já,tak by to prostě nešlo. Vrazila bych do něj a pravděpodobně bych spadla na zem.

„Co je zas? Připadáš mi jak sjetá!" zvedla obočí, ale usmívala se. Sedla si naproti mně na stoličku.

„Právě se ti podařilo vyvést z míry, našeho ubohého lorda," oznámila jsem jí.

„Cože?" divila se. Vrtěla hlavou a rozhlížela se kolem sebe. Zapomínám na to, že ona ho vidět nemůže.

„Právě jsi prošla skrze něj," mile jsem se na ni usmála. Ona se vyjeveně podívala na místo, kde před chvílí stál. Teď už seděl vedle mě. Nevím, proč mám dnes chuť se jen smát, když se podívám na ty dva.