Mr. Ghost//Záležitost s duchem (CZ)

10. Přiznání

„Ahoj Lizzie. Copak potřebuješ?" nasadila jsem milý tón.

„Chels. Prosím tě, proč jsi dneska vypadala jak obluda? Co se stalo? Že jsi mi neřekla úplně všechno včera. Tak povídej. Já nad tím přemýšlím celý den," zavalila mě otázkami.

„Počkej, vyjdu jen dozadu na dvorek," pro jistotu jsem se chtěla vytratit z domu. Aby mě neposlouchal. Ne, že bych mu nevěřila, ale přece jenom.

„Proč?" zajímala se.

„Protože nechci, aby to slyšel," Vysvětlila jsem to.

„Ale proč?"

„No tak poslouchej. Nevím, jak přesně a kdy se to stalo, ale... no prostě jsem se do něj zamilovala. Ono to není zas tak nepochopitelné, strávila jsem s ním hodně času, přičemž, ze začátku jsem měla chuť ho znovu připravit o život. Ale když on je tak okouzlující a chytrý, vtipný..." chtěla jsem pokračovat ve výčtu jeho skvělých charakterových rysů, ale Liz mě zarazila. Zničeně jsem zasténala a svalila se na schůdky.

„Zpomal! Chceš mi tu tvrdit... ach můj bože, do Damona? Holka, ty si ale umíš vybrat, to ti teda povím. Vždyť už je hezkou řadu let po něm!" shrnula můj malý problém. Povzdechla jsem si.

„Já vím, já vím, proto se to nesmí dozvědět. Nevím, proč se to muselo stát zrovna mě a ještě k tomu v tak nevhodnou dobu. A do něj! Ksakru," Zanadávala jsem. Zvedla jsem pro jistotu hlavu. Nikde, nikdo.

„Máš pravdu v tom, že tě naprosto chápu. Přestože, ho pořád vnímám jako... ducha. Nemysli si, že jsem si nevšimla, jak vypadá. Musím uznat, že hezčího kluka jsem snad nikdy neviděla, má v sobě všechny přednosti mých oblíbených herců a zpěváků. Což je vražedná kombinace, jestli byli všichni muži v jeho době tak k sežrání, jediné slovo... wow. A jestli říkáš, že tě omámil nejen jeho zevnějšek, tak s tebou soucítím. Nemáš se za co stydět. V jeho případě, je to pochopitelné," oněměla jsem. Její projev na mě nemálo zapůsobil. Neuvěřitelně mi zvedla náladu, přesně to jsem potřebovala.

Jak bych mohla odolat, trávila jsem s ním většinu dní, co jsem přišla ze školy, byl tu vždycky. Pokud nepočítám to údobí, kdy jsem ho ignorovala a on se mi vyhýbal. Navykla jsem si na jeho přítomnost. Já ho vlastně beru, už jako samozřejmost. Něco jako neoddělitelnou součást svého bytí. To je špatné.

„To je hodně špatné. Musím se z toho nějak dostat. Do té doby mě vidina, že si budu hrát na zprostředkovatele rande naslepo, zabíjí. Jednoduše, nikdo mě nepřinutí k tomu, abych to udělala. Když se toho ujmeš, budu ti neskonale vděčná," pověděla jsem jí.

„Jistě, to je samozřejmost. Zapeklitá situace, ale co když k tobě taky něco cítí. Včera na tebe koukal tak oddaně, možná se mýlím, ale ty jsi krásná holka," snažila se mě ještě víc povzbudit, ale její výrok o jeho oddaném pohledu, mi zněl spíš, jako, že Damon je pes, který tak hledí na svého páníčka. Hned jsem tu divnou představu zahnala. Pokusila jsem se nad myšlenkou, že by ke mě mohl chovat nějaké city. Stále to bylo absurdní, sice mě včera políbil, ale měl při tom asi zatmění mozku. Litoval toho. Ne, žádné romantické city v tom rozhodně nejsou.

„Myslím, že ne. Včera mě sice políbil, ale pak se tvářil tak divně. Já jsem teda hned vzápětí omdlela. Ale rozhodla jsem mu to nepřipomínat a nechala jsem ho při tom, že si to nepamatuju," mlela jsem jedno přes druhé, jen jsem postřehla její výkřik, při slově políbil.

„Cože? On tě líbal?To mi říkáš až teď? To přece něco znamená, ne? A jaký to je se líbat s duchem," proti své vůli jsem si na to vzpomněla a musela jsem se smát její otázce. Bylo to dokonalé. Povyprávěla jsem jí o tom. O té elektrické ráně, co mi dal a i o tom jak jsem se hned potom složila, s tím, že jsem mu předala svou drahocennou energii.