Mr. Ghost//Záležitost s duchem (CZ)

8. Nečekané

„Ne! Jsem v naprostém pořádku. Nemusíš nikam chodit, teda mizet. Jen teď zavolám Liz," vyblekotala jsem. Radši jsem se na něj nekoukala. Popadla jsem mobil a vyšla z místnosti. Zavolala jsem své kamarádce a řekla jí, že s ní zítra musím nutně mluvit. Byla celá nedočkavá a chtěla, abych jí to tajemství pověděla hned. Řekla jsem jí, že potřebuju, aby šla ke mně domů, a tady jí to ukážu. Pomyslela jsem si, že to asi bude stačit. Když jsem domluvila a vrátila se zpátky, už tam nebyl. Myslela jsem si to, že už bude pryč. A celkem jsem si oddychla. Snažila jsem se na něj nemyslet a dělat si svoje věci. Udělala jsem si nějakou práci do školy a pak jsem zapadla naprosto unavená do postele. Zítra mě čeká náročný den, tak se na něj musím náležitě připravit.

Další den, hned jak jsem se probrala, usadil se mi v žaludku nepříjemný balvan. Bylo to ze strachu. Cítila jsem, že se dneska něco stane. Moc dobře jsem věděla, co se chystáme provést. Jestli bude Liz nějak postižená, až ji představím svému duchovi, tak to bude moje vina. Radši jsem svoje negativní pocity potlačila a vydrápala se z postele. Nikde jsem na něj nenarazila. Nelámala jsem si s tím hlavu a šla jsem na snídani.

„Zlatíčko, dneska odpoledne jedu navštívit dědečka, nechceš jít se mnou?" optala se mě mile teta. Ach ne, kdykoliv jindy, jen ne dneska. Celkem mě to mrzelo, ale dnešek nesmím odkládat. Čím dříve to budeme mít všichni tři za sebou, tím lépe.

„Ellen , dneska nemůžu, už jsem domluvená s Liz, bude mě doučovat. To víš, jak jsem hodně zameškala," vymyslela jsem si rychlostí blesku nějakou výmluvu. Ona to jistě pochopí. Nelíbilo se mi to. Proboha, kvůli Damonovi jsem jí zalhala už tolikrát, že bych měla zajít do kostela a vyzpovídat se.

„No tak to je skvělé, že sis tak rychle našla kamarády. Lizzie se mi zdála velmi milá, když jsi ji sem přivedla před pár týdny. Vůbec to nevadí, nelam si s tím hlavu," Usmála se. Cítila jsem se špatně, že ona je na mě tak hodná.

„Tak ho ode mě aspoň pozdravuj," Odvětvila jsem zdvořile. Rychle jsem do sebe naházela jídlo a spěchala do školy. Před budovou už na mě čekala Liz, překvapivě bez Chrise. Asi ho někam uklidila, aby nevyzvídal. Měla založené ruce a nervózně poklepávala nohou, hned jak mě zahlédla, zamávala na mě.

„Ahoj," kuňkla jsem. Věděla jsem, že to bude těžké, už jen když jsem postřehla její odhodlaný pohled. Než přečkáme celý vyučovací den, pravděpodobně mě odvleče do jejích soukromých mučíren a vytáhne to ze mě. Nehodlám ji, ale nic říkat. Neuvěřila by mi. Prostě si bude muset počkat na hmatatelný důkaz, který se jí chystám předvést.

„No čau. Nemohla jsem vůbec spát. Co ta tajuplnost, kolem tvého prohlášení „zítra ti to ukážu". Musíš mi to vysvětlit," obvinila mě ze své nespavosti a už do mě začala hučet. Jen jsem na ni zírala a očekávala další nával otázek, z její strany.

„Musíš mi aspoň naznačit, o co jde, nebo se zblázním," věděla jsem, že řekne něco takového. Potlačila jsem úsměv. Ale, jak ji uklidnit?

„Já opravdu nevím, co mám říct. Cokoliv bych ti řekla, ještě víc by tě to rozrušilo," zkusila jsem to. Nezabralo to. To bude dlouhý den, ale pobavilo mě to. Její dychtivost hodně rychle opadne, až se setká tváří v tvář pravdě.

„Ne prosím, aspoň něco," žadonila. Během jejích výlevů, jsme se dostaly do třídy.

„Kde je vůbec Chris?" zkusila jsem to zamluvit. Vypadalo to, že to zabralo, protože se zmateně rozhlédla kolem sebe, jakoby si až teď uvědomila, že tu s námi není. Málem jsem vyprskla smíchy.

„No jo, kde je?" vytáhla z kapsy mobil. A pokoušela se mu dovolat. Podle té dlouhé prodlevy, než to konečně vzal, jsem usoudila, že asi ještě chrněl.