Mr. Ghost//Záležitost s duchem (CZ)

5. Odraz V Zrcadle

Už jsem se viděla rozmázlá na zemi, ale byla jsem zachycená.

„Ty nejsi normální duch, proboha. Měla jsem ležet na zemi," vztekala jsem se. Když už by mě chtěl zachytit, tak bych měla propadnout skrz jeho ruce. A ne, že se teď budu nacházet v jeho náručí. Asi bych měla být vděčná, než takhle nesmyslně vyvádět. Mračila jsem se na jeho zhmotnělou tvář. Nevím, proč jsem se nad tím tak rozzuřila. Jak jsem byla před chvíli uvolněná, tak teď jsem byla opět napnutá jako struna.

„Omlouvám se, že jsem tě nenechal spadnout na podlahu," zašeptal mi do ucha a já málem omdlela. Ještě, že mě držel.

„Mohl bys přestat bez upozornění mizet a pak se zase objevovat? Nedělá mi to dobře na srdce," změnila jsem téma. Vyprostila jsem se z jeho objetí a ignorovala vytrácející se barvu v jeho obličeji.

„To nejde nijak usměrnit. Prostě se to stane. Dokonce, co jsi tu ty tak se objevuju čím dál tím víc," svěřil se mi. To mě překvapilo. Moje přítomnost na něj působí až moc pozitivně.

„Aha," hlesla jsem.

„A jsem normální duch. Ty jsi nenormální člověk," překvapeně jsem k němu vzhlédla. Pokřiveně se na mě usmíval. On mě provokuje! Začínal se nějak otrkávat, chlapec. Za tu chvilku, co ho znám. Dokonce jsem měla dojem, že jeho mluva je tak trochu podobnější té mé. Mám na něj vliv.

„Tss. Já jsem úplně normální. Do té doby než ses objevil ty jsem...," nějak jsem ztratila řeč. Při tom jaký na mě upíral pohled. Sjel mě od shora dolů, takovým způsobem, který jsem u něj ještě nikdy nezaznamenala. Na sucho jsem polkla a ošila se. Proboha tohle v jejich době uměli? Proti mé vůli se mi to líbilo. Zrudla jsem.

„Nechtěl jsem tě urazit," vydechl. Teď jsem nevěděla, jestli myslí ten svůj pohled nebo, že mě nazval nenormální. Možná oboje. Zjišťovat to nebudu.

„Nech toho," řekla jsem otráveně.

„Čeho mám zanechat," zeptal se schválně. Užasle jsem na něj koukala.

„Ty mě provokuješ?" zavrčela jsem. Otočila jsem se k němu zády. Zuřila jsem. Opravdu mě dopalovala jeho hrozná arogance. Měla jsem chuť vztekle zakřičet. Nenechal mě ani na vteřinu vydechnout, když se před mnou opět objevil.

„Umíš velmi krásně tančit a zpívat," ještě si ze mě dělá srandu. Zasténala jsem. Takže soukromí, už je taky tabu.

„Ach můj bože," vzdychla jsem. Sesula jsem se na polstrované sedátko. Dala jsem si nohu přes nohu. Masírovala jsem si špičku chodidla, protože teprve teď jsem si uvědomila, jak mi pulzuje bolestí. Auu. Polohlasně jsem zaklela.

„Stalo se něco?" ptal se hned. Zvedla jsem k němu zrak. Vypadal ustaraně. Po domýšlivosti, nebylo ani památky.

„Tolik obav najednou," pronesla jsem ironicky. Pak jsem uslyšela bouchnutí vchodových dveří. Vyběhla jsem do předsíně. Damon mezi tím zmizel. Musím uznat, že ví, kdy se má vypařit.

„Ahoj Ellen. Ty pořád někam chodíš," pozdravila jsem svoji tetu.

„No to víš, mám hodně závazků. Ale necítíš se tu nějak moc sama? Já vím, je to velký dům. Můžeš si sem vzít nějaké kamarády. Ty dva, co jsi mi o nich říkala," vlídně se na mě usmála. Přikývla jsem, nijak jsem se k tomu dál nevyjadřovala. Kupodivu jsem se tu necítila vůbec sama. Spíš tu bylo někdy až moc těsno. Pro mě a ještě jednoho ducha. Když jsem Ellen pomohla vyskládat nákup, sedla jsem si konečně k notebooku. Napsala jsem bývalým kamarádům domů. A pak jsem se rozhodla podívat se do učení. Musela jsem toho spoustu dohnat. Zašila jsem se ve svém pokoji. Dokonce jsem se zamkla, i když jsem pochybovala, že by mi to v něčem pomohlo. Snažila jsem se soustředit na historii. Ale vůbec mi to nešlo, doplňovala jsem si různé datace, ale ať jsem napínala mozkové závity, jak jsem chtěla, nemohla jsem si vzpomenout na některé z nich. Teď se někde schovává, když ho člověk potřebuje.