Mr. Ghost//Záležitost s duchem (CZ)

13. Poznání Minulosti

Trvalo mi hodně dlouhou dobu, než jsem se vzpamatovala z prožité události. Musela jsem se přesvědčovat, že se mi to jen nezdálo. Ale ne, nezdálo. Cítila jsem ho, byl tu. Nic tak dokonalého bych si nedokázala vysnít. Jen jedno mi vrtalo hlavou. Vůbec jsem nevěděla, proč tu byl, z jakého důvodu. Nic jsem neříkala, poslechla jsem ho. On ale taky nic neřekl. Za něj mluvily jeho ruce. Co mi přejížděly po krku a ramenou. Evidentně si to užíval, stejně jako já. Pak se ke mně naklonil, protože jsem cítila jeho dech na kůži. Bylo to téměř dokonalé, dokud nezmizel a nenechal mě tu zase samotnou. Tyhle ataky na mě bych ráda pochopila. Už to je po druhé za tak krátkou dobu. Nebo víckrát, nejsem si jistá. Sny a skutečnost se mi slévají dohromady. Asi bych po něm měla vyjet já. Když on to dělá každou chvíli. On přesně věděl, co má dělat. Takže nezkušený nebude. Tím hůře pro mne. Já jsem na tom zas tak dobře nebyla. Ale věděla jsem, že má tu schopnost vycítit, co má dělat, takže ve mně snadno rozdmýchal ty jisté pocity.

Chvíli jsem nad tím dumala, a proč ne? Rozhodla jsem se, že to zkusím. Třeba to mám být já. Ta vysněná dívka. To Lizzie mi nasadila brouka do hlavy. Proč bych nemohla já být ta pravá láska, co ho tu udrží už napořád v lidské a viditelné podobě. Nebo si to jen namlouvám. I tak to chci zkusit. Možná, když někde v mém vnitru najdu dost odvahy. Což bude těžké. To bude potřeba při nějaké vhodné příležitosti. Oklepala jsem se. Šla jsem do koupelny a do sprchy. Nechtěla jsem ze sebe smít stopy po něm. Ale nutně jsem potřebovala studenou sprchu. Uklidnit trochu rozbouřené hormony. Pak jsem si zalezla do postele a zírala do stropu. Nemohla jsem usnout. Smysly jsem měla napnuté, jak špagáty. Strávila jsem takhle asi polovinu noci, pak jsem konečně usnula.

Před polednem mě probudilo nějaké šimrání na nose. Nespokojeně jsem zamručela a otevřela oči. Nade mnou se skláněl duch.

„Aaaaa!" vykřikla jsem spontánně. Takové probuzení jsem vážně neočekávala. On se začal šíleně smát. Když takhle hezky vybuchnul, nemohla jsem nic jiného, než se k němu přidat. Takže já jsem se teď válela v posteli a snažila se převzít kontrolu nad svým nezvladatelným smíchem, kdežto Damon, byl ohnutý v pase a popadal se za břicho.

„Co to jako, mělo být?" přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, když jsme se konečně uklidnili, ale ještě jsem nebyla připravená vyhrabat se z postele.

„Je nový den a máme dneska hodně práce. Tak honem ven," zavelel. Nečekala jsem jeho nájezd, takže když se po mě ohnal, aby mě popadl za paži a trhnul s mojí peřinou, s lehkostí je ze mě stahnul.

„Ne! Nech toho, ještě ne!" křičela jsem. Snažila jsem se mu ji vyškubnout, ale jak se zdálo, byl o hodně silnější, než já, takže jsem neměla šanci. Jenom jsem s ním cloumala. V jednu chvíli se na mě zuřivě zadíval. Chytil mě i za obě zápěstí a přišpendlil mi ruce k matraci. Přestala jsem se smát. On taky a okamžitě ode mě pár kroků odstoupil.

„Dobře už jdu. Za chvíli jsem dole," jen jsem to dořekla, byl fuč. Zakázala jsem si myslet na ten krátký okamžik. V rychlosti jsem se oblékla, opláchla se a šla dolů. Vzala jsem s sebou i mobil a vyťukala Lizzie.

„Dobré ranko. Už jsem na cestě," začala hned zvesela.

„Čekáme na tebe," zahuhlala jsem a vypnula to. Sešla jsem do salonku, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Ani jsem nestihla přejít práh pokoje, už jsem slyšela ťukot. Cože? Došla jsem ke dveřím. Za nimi stála Liz.

„Měla jsi říct, už jsem skoro tady," napomenula jsem ji a pustila dovnitř.

„Ale prosím tě v klídku," zašvitořila. Na ramenou se jí pohupoval batoh. Kde je pořád bere?